Londýn v spásu nevěří
Zatímco londýnský podzim se pochlubil lenivě teplým a slunečným počasím (Praha má jednoznačně co závidět!), divadelní sezona se rozjela na plné obrátky.
Top Girls zůstávají v dobovém rámci původních osmdesátých let – Suzanne Jones (Marlene) a Olivia Poulet (Jeanine) v inscenaci Maxe Stafforda-Clarka v Trafalgar Studio FOTO JOHN HAYNES
Ve stejné době, kdy se West End zmítal Bouří s poněkud krotkým, introspektivním mágem Ralpha Fiennese v roli Prospera v režii Trevora Nunna v Theatre Royal Haymarket, „vtrhlo” do Orange Tree Theatre, komorního arénového divadélka v odlehlém Richmondu arabské jary. Alespoň k němu se odkazuje Sam Walters ve své režii Spiklenců, kteří jsou v pořadí již dvanáctou Havlovou hrou zde uvedenou. Ač se názory kritiky na autorův dramatický text z roku 1971 lišily (sám Havel jej považuje za svůj nejslabší), mám za to, že jeho odpoutání od české zkušenosti je velmi osvěžující. Má pozornost ale byla upřená na dvě inscenace her, které v době svého vzniku vzbudily u londýnského publika velké pozdvižení. Obě byly poprvé uvedeny v Royal Court Theatre, divadle zaměřeném na radikální sociální tematiku moderní britské dramatiky. Oba autoři vycházejí z generace dramatiků šedesátých let minulého století, atakují kapitalismus z pozic jeho obětí a demaskují psychologické důsledky jeho působení na jednotlivce. A oba svůj kritický odstup promítají už do ironických názvů svých dramat…
Spása v nedohlednu
Při zmínění titulu Saved (Spaseni, 1965) Edwarda Bonda se každému Britovi vybaví scéna ukamenování dítěte pouličním gangem deprivovaných teenagerů. Drama užívá dobového slangu „underdogů“ jižního Londýna a ve své době pohoršovalo obscénností i otevřeným postojem k násilí. Přispělo však ke zrušení cenzury. Bond čekal na znovunastudování své hry v Londýně plných dvacet sedm let. Povolení k uvedení dal teprve po letošních srpnových pouličních nepokojích. Samotný akt vraždy, jakkoli otřesný, nešokuje dnes už tolik – jako ostatně na divadle máloco. O to tíživěji ale reflektuje společenskou nerovnováhu rozdaných společenských pozic, které této vraždě dláždí cestu. Násilí v inscenaci Seana Holmese v Lyric Theatre vyrůstá z dusného rodinného prostředí. Rytmizují ho scény ohlušujících hádek, jež střídá hluchá ignorace. První a asi nejostřejší poryv destrukivního rodinného klimatu pocítíme ve čtvrté scéně, kdy se matka netečně líčí na rande s novým partnerem, zatímco ve vedlejším pokoji pláče dítě. Bond své drama uzavírá s jistou dávkou naděje, zakódovanou do němého obrazu dvougeneračního společenství, které sdílí alespoň fyzickou přítomnost. V inscenaci, jíž dělí od napsání hry bezmála půl století, vnímám tuto několikaminutovou scénu spíše jako stav rezignace na sociální vývoj. Děti, zdá se, nevyhnutelně reprodukují modely chování a životních podmínek rodičů.
Zlatá osmdesátá
Na rozdíl od Bondova debutu v Royal Court Theatre, na Top Girls (1982) feministické autorky Caryl Churchill pěla ve své době britská kritika ódy. Shledávala hru hluboce rezonující se stavem tehdejší společnosti a „nesmírně zábavnou“ (Sunday Express). Max Stafford-Clark titul letos znovu nastudoval pro Trafalgar Studios a opět úspěšně. Hru ponechává v dobovém rámci původních osmdesátých let (natupírované účesy, ramenní vycpávky, soundtracky dobových hitů a projekce obrázků významných žen/ikon britské historie na zadní prospekt před a po představení – vedle Margaret Thatcherové třeba Lady Diany). Inscenace rozkrývá kořeny přetrvávajících sociálních rozporů. Současná vláda konzervativců i osmiprocentní nezaměstnanost v Británii jsou jen vnějšími pojítky s dobou úřadování první britské premiérky. Marlene (Suranne Jones) personifikuje beze zbytku lesk úspěchu v sebevědomé chůzi a pragmatické věcnosti, která blahosklonně toleruje (nadbytečné) emoce druhých. Má svůj život pod kontrolou a daň za sebeuplatnění (odložení dcery do výchovy své sestře) by jistě zaplatila znovu. Ambiciózní dravost kanceláře balancuje realistická drobnokresba domácího prostředí venkova, kde se zastavil čas. Když dojemně přízemní Angie (Olivia Poulet) svou matku navštíví v práci, je rozdílnost obou světů nejhmatatelnější. Odlidštěná tvář individualismu, redukující člověka na tržní položku, zasáhne nejbolestivěji v momentě, kdy Marlen lakonicky zhodnotí vyhlídky své spící dcery slovy: Nemá na to. Přesto se inscenace brání jednostrannému výkladu a v zachycených portrétech ženských charakterů se sympatie překrývají jako repliky dialogů na dynamicky se tříštící hostině historických „top girls“ v prvním jednání.
Komentáře k článku: Londýn v spásu nevěří
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
