Londýnská rozvědka (No. 1/2013)
Družina teatrologických matek mi jistě dá za pravdu, že radostí rodičovské dovolené je nespočet. Mně je zpříjemňují navíc pravidelné ponory do divadelního kvasu ostrovní metropole za kanálem. Moje zatím poslední dvoutýdenní návštěva Londýna na přelomu dubna a května mi jako vždy otevřela nové průzory.
V kárném táboře londýnských Fourth Monkey Theatre Company vystupují především ženy. FOTO FMTC
Repertoár londýnských divadel obsazují hlavně anglofonní autoři. Češi se ale pyšní literární osobností, pro níž má tamější scéna také mimořádnou slabost: Franzem Kafkou. Jen letos jsem zaznamenala čtyři jevištní adaptace jeho prací. Londýnské obecenstvo pro ně nachází taková adjektiva jako „podivné, obtížně uchopitelné”, “zvláštní, nesrozumitelné”, ale i “bezvýchodné” a “rozkošně temné.” Když se pak divadelních návštěvníků doptávám na konkrétní titul, s nímž jsou obeznámeni, jednotvárně jmenují Proměnu. Pamatují si ji ze studií. V Anglii totiž také spadá do povinné školní četby. A podle mého skromného odhadu bude tato povídka i nejčastěji dramatizovaným dílkem z celé Kafkovy tvorby (recenzi britsko-islandského nastudování Metamorphosis v divadle Lyric Hammersmith si můžete přečíst na i-DN: Kafkova Proměna jako studie pádu lidskosti).
Je pozoruhodné, že Britové, kteří nemají žádnou přímou zkušenost s totalitou, “čtou” Kafku primárně politicky. Podle Stevena Greena, uměleckého šéfa Fourth Monkey Theatre Company, s nímž jsem měla možnost hovořit, souvisí fascinace Kafkou s britskou náturou. Ta podle něj nemá ve zvyku vyjadřovat se otevřeně ke společenské situaci, leccos zkousne, přizpůsobí se a pasivně akceptuje. Že by kafkovský rys převlečený do pověstné britské zdvořilosti? No, nevím. Site-specific projekt zmíněné divadelní společnosti, který se pod názvem Project Colony nechal inspirovat povídkou V kárném táboře, mě nicméně vyobrazeným odcizením establishmentu uspokojí.
Doprovodná hudba i kostýmy přiznačně lokalizují Kafkovu povídku na mládežnický mejdan 50. let minulého století. FOTO FMTC
Atmosférotvorné je samotné umístění vězeňské kolonie do londýnské čtvrti Docklands, mezi opuštěné průmyslové sklady, které odděluje Temže od obchodní duše metropole, Canary Wharfu. Napětí mezi oběma světy prohlubuje interaktivní aranžmá. Diváci rozložení do dvou skupin se vystřídají v exkurzi do temného industriálního podzemí, kde je rozehrána poprava sofistikovaným mučícím nástrojem. Potud se inscenace více méně přidržuje předlohy, vyjma hlavního odchýlení v obsazení mužských partů herečkami. Provokaci objasňuje teprve antagonistický pandán k uvedené scéně. V hale vyřazeného majáku se totiž zatím tančí, zpívá, publikum je “tlačeno” do nesmyslných společenských her a mělké konverzace. Doprovodná hudba i kostýmy přiznačně lokalizují rozšafný mládežnický mejdan do 50. let minulého století. Do doby, která před realitou “tam venku” zavírala dveře i oči a britskou ženu, lidově řečeno, postavila k plotně. To už ale početný divadelní soubor (čítá zhruba 50 účinkujících!) “zametl pod koberec” i Kafkovu sevřenou povídku. Připouštím, poměrně dlouhý, organizovaný zábavní program mi působil asi stejné potěšení jako Kafkovu zajatci nástrahy systému. V tomto případě se ale chce říct, čím hůře, tím lépe…
Inscenační nadstavba by mohla nahrazovat české pořekadlo “všude dobře, doma nejlíp” přiléhavějším “z bláta do louže”. FOTO archiv FMTC
Konflikt obou poloh smiřuje autentická postava cestovatele. Jeho příchod z exekuční kobky na párty sjednocuje dějovou linii i inscenační poetiku. Nikam nezapadá a tento status ho v kolonii vystavuje jak neprostupné tuposti byrokracie, tak téměř zbožštělému uctívání, na nějž reaguje pocitem rozpačité nepatřičnosti. Přioděna hávem groteskní karikatury a přízračné stylizace, rozvíjí tato část hry charakteristické kafkovské motivy.
Zdaleka ale nezůstává jen u nich. V přepjaté snaze aktualizovat výpověď vloží cestovateli do úst například také moralistickou obžalobu západního konzumu. Právě před ním prchá, zůstávaje cinzincem i ve své kultuře. Sebemrskačství je souboru patrně vlastní, soudě podle dost příkrého hodnocení Stevena Greena: Myslím, že Britové nemají žádný vztah k vlajce, jsou hluboce zahanbeni svou historií i přínosem světu. Inscenační nadstavba by tedy mohla nahrazovat české pořekadlo “všude dobře, doma nejlíp” přiléhavějším “z bláta do louže”.
Nezbavím se dojmu, že toho odvážný divadelní počin chce pojmout příliš mnoho s rozptýleným zacílením. Navzdory výhradám mě ale tato variace na Kafku zásobila podnětnými impulsy a upřímně mě bavila. A to hlavně díky svěží energii, kterou dynamizoval představení mladičký ansámbl.
Komentáře k článku: Londýnská rozvědka (No. 1/2013)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
