Londýnská rozvědka (No. 2/2013)
Na rozdíl od některých svých známých, Čechů hledajících obživu v Londýně, nesdílím jejich nekritický obdiv k ostrovu za „rukávem“, který je – zcela v duchu rčení „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ – v příkrém rozporu s hostilním náhledem na poměry v domovině. Co se ale Britům nedá upřít, je jejich péče o marginalizované skupiny. A divadlo vznikající na půdě rozmanitých komunitních celků (handicapovanými spoluobčany počínaje a vězni konče) je, jak víme, často účinným integračním nástrojem.
Rozvíjejí se zde i iniciativy usilující o větší zastoupení minoritních sekcí veřejnosti v divadelním sektoru. Týdeník The Stage (jakási obdoba našich Divadelních novin) například referuje o apelu akademické obce na divadelní školy, aby přijímaly víc spisovatelů z řad černošského etnika, a zabránily tak pocitům izolovanosti těchto studentů. Jejich větším začleněním by se měla zároveň zviditelnit rasová problematika v britské dramatické tvorbě.
Osobně jsem příznivcem pozitivní diskriminace. Ostatně, nikdo nemůže chtít po divadlech, aby jejich repertoár plnil jen Othello… Podle greenwichského divadla je v poslední době podobně opomíjeným tématem i homosexualita. V Londýně se nachází samostatná divadelní scéna pro gaye Above The Stag (podle vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že své inscenace prezentuje s vkusným humorem). A právě Greenwich Theatre však letos vyhlásil soutěž o nejlepší novou hru s homosexuálním námětem, kterou završí podzimní festival. Že by nás čekala nová vlna coolness dramatiky?!
Sociální skupinou, která by se dala rovněž označit za znevýhodněnou, jsou vojáci navrátivší se do civilního života. Na jaře jsem zaznamenala hned dvě produkce shodně se zabývající traumaty války, která přetrvávají i po propuštění ze služby. Divadelní seskupení Second Shot Productions usiluje svým působením ve věznicích o reedukaci svých svěřenců. Inscenace Glory Dazed vychází z jejich zkušeností s militaristickým výcvikem. Zakladatelka formace Cat Jones uspořádala výpovědi dobrovolníků, kteří „dojeli“ na nedostatek podpory v armádě (Mnoho trénování, ale žádné od-trénování) do divadelního tvaru, jejž uvedla známá alternativní scéna na West Endu Soho Theatre.
Stejný počet účinkujících (čtyři) i délku představení (pouhá hodina) nabídlo ve svém divadelním pojednání podobného tématu i Theatre Témoin v londýnských Riverside Studios. Inscenaci Nineveh tentokrát inspirovala válečná svědectví dětských vojáků v Kašmíru, Izraeli, Libanonu a Rwandě. Na scéně, vzdáleně evokující zákopy, se každá z postav utápí ve vlastním provinění a podle svého naturelu umlčuje výčitky svědomí (student se utíká ke knize, drsný chlapák rozdává rány, jejich infantilní spolubojovník si notuje dětskou veršovánku). Divadlu Témoin není sociálně stigmatizující tématika cizí. Pamatuji si jeho inscenaci The Fantasist, která mě nadchla mrazivou pohybovou studií destruktivity bipolární poruchy. Inscenace Nineveh však navzdory bohulibému záměru postrádá potřebnou fantazii a empatii. Na vině je především scénář Julie Pascal, který nemotorně roubuje válečné zážitky na chudou dějovou linku. Zhuštěný sled traumat neodlehčují ani jinak nenahlížejí žádné dějové či psychologické zvraty. Děj je diktován jen zákonem neměnné repetitivnosti. Velkoústé odkazy na Boha a víru i okázalé hledání cesty mohou sotva textu (a jeho inscenaci) zajistit – pro tato témata podstatný – existenciální přesah. Ani patetické vzkříšení naděje v závěru inscenaci nezachrání. Tentokrát zkrátka i hodina byla zoufale dlouhá.
Moje zklamání z nejnovějšího počinu Theatre Témoin ale nic nemění na pozitivním přínosu, kterým zvolený marginální žánr (dokumentární drama) oživuje celospolečenský diskurs na tato témata. Vojenské intervence v Iráku a Afghánistánu upozornily na statisticky významnou náchylnost mladých vojáků k násilné kriminalitě, a jak vidno i z nedávného případu masakru afghánských civilistů, toto chování zdaleka není jen britským specifikem.
Komentáře k článku: Londýnská rozvědka (No. 2/2013)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)