Divadelní noviny > Zahraničí

Londýnské doteky

Podzimní Londýn navzdory nejrůznějším útokům zůstává městem stejně rušným jako – zvláštním způsobem – poklidným. I když tlusté deníky, k dispozici zdarma pro četbu v metru, neustále rozebírají nějaké kauzy (při mé návštěvě například to, že si vévodkyně Kate koupila kalhoty za cenu, která se rovná týdennímu rozpočtu sociálně slabé rodiny), zdá se, že život v ulicích se odehrává normálně. Lidí na veřejných místech, divadla nevyjímaje, neubývá.

Stovky představení všeho druhu, která Londýn v tuto roční dobu denně nabízí, jsou rozprostřeny žánrově i tematicky do úctyhodné šíře. Vlastně jedna věc se – pokud jde o divadla – změnila. U každého vstupu do divadla stojí muž a žena v uniformě a prohlížejí ženám kabelky a mužům kapsy a následně nalepují cedulky, že člověk prošel bezpečnostní kontrolou. Tak je učiněno bezpečnostním opatřením zadost.

Hra, kde se všechno podělalo

Jako první navštívím The Play That Goes Wrong (Pokažená hra či Hra, kde se všechno podělalo; do češtiny ji přeložil Pavel Dominik pod názvem Vražda před Vánoci – pozn.), inscenaci, která v roce 2015 získala Olivier Award za nejlepší novou komedii. Je to společné dílo někdejších spolužáků z divadelní akademie Henryho Lewise, Henryho Shieldse a Jonathana Sayera, kteří společně založili a vedou skupinu Mischief Theatre Company, s níž se specializují na komedie. Od roku 2008 mají na kontě pět tu více, tu méně improvizovaných komedií, z nichž právě The Play That Goes Wrong získala největší ohlas a výjimečné kritické ocenění. Je to záležitost, kterou příliš nejde slovy vylíčit – musí se vidět. Děj o přípravě a premiéře detektivky Vražda na Havershamském zámku (ne nepodobné slavné Pasti na myši) využívá nejrůznějších divadelních i literárních klišé, která od lehce banálních fórků na počátku, kdy herci běhají po divadle a hledají psa, přecházejí v nepřetržitou sérii gagů všeho druhu, jež v závratně rychlém tempu servírují divákům. Trochu to připomíná Cimrmana, trochu Monty Pythony. Všechno, co má držet přilepeno, nedrží, dveře, které se nemají otevírat, se otevírají, a když se mají otevřít, nejde to. Obrazy padají ze zdí, rekvizity se ztrácejí a náhle se vynořují na nesprávných místech, aby zkomplikovaly děj. Když se dveře otevřou, zaručeně za nimi někdo stojí a dostane ránu. Vypadává se z oken, výtah se zasekává atd. atp. Veškeré gagy působí živelně a improvizovaně, nicméně je jasné, že vše je na milimetr a na vteřinu vypočítáno. Takže to „kažení se všeho, do čeho se protagonisté pustí“ je nepřetržitý proud dokonalých crazy situací a gagů se skvělými pointami. Vše vrcholí naprostou zkázou jeviště. Postupně se zhroutí patro a všechny čtyři zdi, a to takovým způsobem, že se mezi vším padáním a hroucením stále pohybují herci a vždy jakoby zázrakem vyváznou. Divák sleduje vtipně parodizovaný děj detektivky, v němž jsou klišé obrácena naruby a umocňována různými zcizovacími efekty, a současně s napětím prožívá kaskadérské kousky všech přítomných prováděné se samozřejmou – mistrovskou – „nešikovností“. Inscenace se hraje v The Duchess Theatre ve West Endu, kam tato autorská inscenace doputovala v roce 2014 po několika štacích (včetně Edinburghu a Broadwaye). Skupina má mezitím další želízko v ohni, Komedii o bankovní loupeži (The Comedy about Bank Robbery) ze stejné tvůrčí dílny.

Medúzy pod Temží

Ale dosti West Endu, vzhůru za alternativou! V honbě za imerzivním divadlem jsem objevila unikátní nabídku, performanci Medusa (Medúza) v tunelu pod Temží. No neberte to… Jak jsem zjistila až po návratu, byla produkce součástí rozsáhlejšího konceptu nazvaného Totally Thames Festival a já jsem shodou okolností navštívila premiéru. I když jak mi herečky později řekly, tento koncept už hrály v prostorách paddingtonského nádraží, ale v podzemí Brunel Museum jej uváděly poprvé. Ocitla jsem se tedy v situaci, jako kdyby na festival …příští vlna/next wave… zavítal čistě náhodou nějaký cizinec, člověk bez znalosti kontextu.

Nicméně to nevadilo. Mezinárodní skupina mladých žen z různých částí světa, většinou se zkušeností z tanečního či fyzického divadla, která působí pod názvem 27 degrees, si vzala jako téma mytickou postavu Medúzy, ženy s hady ve vlasech, při pohledu na niž každý zkameněl. Vyzrál na ni až Perseus, který nezkameněl, protože se na ni nedíval přímo, ale v odlesku svého štítu. A setnul jí hlavu…

Představení, které se odehrávalo v rozlehlém prostoru podobném pražské čističce vod v Bubenči (tedy nikoli tunel!), využívalo projekcí, loutek a různých artefaktů, fyzického divadla, tanečních choreografií, zvukových instalací. Divák byl vtahován do děje jen jemně, evokací tajemné, trochu depresivní nežli strašidelné atmosféry. Různé verze Medúzy byly ztvárňovány pěti mladými ženami. Bylo to divadlo beze slov, jednotlivé části oddělovaly pouze titulky promítané na zeď.

Tvůrci představují Gorgonu Medúzu jako nešťastnou dívku, svedenou a opuštěnou, jako obludu stigmatizovanou hady ve vlasech, anebo jako tu, která se dobrovolně uchýlila do temnoty, kde bloudí a hodlá tam dožít mimo dosah lidí. Anebo jindy jako feministku, která doplatila na svou krásu a po právu nesnáší muže. Anebo taky jako politickou aktivistku, která se bouří proti společnosti, jež ji vyloučila ze svého světa.

Celé je to pojato tak trochu rituálně. Při vstupu si můžeme zakoupit platidlo do podzemního baru, kde prodávají za dva kameny (4 libry) nápoje podivných názvů. Dávám si gin s tonikem a rozmarýnou, tedy Athénin jed. Když sestoupím po schodišti do cca 7 metrů vysoké místnosti a rozhlížím se, přistoupí ke mně jedna z Medúz a ukazuje mi beze slov papírky a já na ně němě odpovídám: Bojíš se tmy? – Nebojím. / A chceš se tedy vydat do podzemí a sdílet na chvíli Medúziny strachy a vidiny? – Ano. Zaváže mi oči, ale nejdeme daleko. Jen ke zdi, kde jsou mi nasazena sluchátka, z nichž zní příběh. Ruka Medúzy vede mou ruku po drsné zdi. Cítím vlhkost a drsnost. Mám čas si prohlédnout každý detail místnosti, ale očekávaná cesta dále, kamsi do labyrintu, se nekoná. Trochu zklamání. Všechna kouzla tedy musíme očekávat v této jediné místnosti. Postupně mezi diváky vstupují různé verze Medúzy. Každá je jiná, ale jedno mají společné: diváky nevnímají. Jako by žily v jiném čase. Tak představení začíná. V několika kapitolách pak zkoumáme osud nešťastné Medúzy. Celé je to dobrý nápad, ale provedení průměrné. Asi jsem čekala více…

Čtyřhodinový hit

Do třetice jsem si dala řádnou porci – zbrusu novou hru, momentální hit Londýna The Ferryman (Převozník), čtyřhodinovku. Autor Jez Butterworth se proslavil před pár lety hrami Mojo a Jeruzalém, ale na česká jeviště dosud nepronikl. The Ferryman, který vznikl pro The Royal Court Theatre, je rozsáhlá epická hra, rodinná sága ze severního Irska, která dodržuje klasickou jednotu místa, času a děje. Odehrává se během 24 hodin na konci léta roku 1981 na irském venkově. Příběhem se jako červená nit táhne záhada kolem smrti jednoho z bratrů, který byl kdysi prohlášen za zrádce IRA, zmizel a jeho mrtvé tělo bylo náhodně nalezeno až po deseti letech, právě nyní. Děj se odehrává na farmě druhého z bratrů, kde zrovna končí sklizeň a vše se chystá k dožínkové slavnosti. Jako bychom se ocitli uvnitř starého venkovského domu, kde se pohybuje rozsáhlá rodina od kmeta po mimino (skutečné!), dvě staré svérázné bláznivé tety a různí zvláštní návštěvníci. Ať je to bizarní utečenec z Anglie (snad zběh z armády?), který přináší na scénu různá živá zvířata jako králíčky a husu, či spiklenci z IRA. Právě díky reálným rekvizitám a do detailu propracovanému interiéru, ale i díky věkově rozvrstvenému obsazení (dvacet postav), v němž figurují i různě staré děti, působí vše naprosto autenticky a děj diváka zcela vtáhne. Přitom autor „experimentuje“ až s přehnaným realismem. Klidně například nechá čtvrt hodiny vyprávět jednu z tetiček, kolem níž se sesednou všechny děti, anebo stejně dlouho sledujeme opilecké tlachání mladých pomocníků z farmy. Nicméně skládanka jednotlivých příběhů dává postupným řetězením dohromady fascinující rodovou ságu, v níž nechybí silný milostný příběh muže mezi dvěma ženami, nejrůznější záhady, generační konflikty, násilí ani smrt.

Režijní koncepce realismus textu ještě podtrhuje a umocňuje. Inscenace, která je režijním debutem Sama Mendese (proslavil ho film Americká krása) v Royal Court Theatre, trvá sice čtyři hodiny, ale po celou dobu, i když se chvílemi zdánlivě nic neděje, sledují diváci dění s napětím. A proč se inscenace jmenuje Převozník? Je to odkaz k mytickému Cháronovi a nešťastným hříšným duším, které plavou v podsvětní řece Styx a nemohou nalézt klid. Podle některých kritiků je tím symbolickým převozníkem bláznivý imigrant, o jehož minulosti nikdo nic neví, a který je tak stále cizincem.

Mnoho povyku pro nic

Poslední den, kdy jsem se teprve rozhodovala, jak jej divadelně využiju, jsem vykonala svou pravidelnou rituální procházku k Shakespearovu Globu. Náhoda tomu chtěla, že tam zrovna začínalo jedno z posledních představení letní sezony. Bylo tedy rozhodnuto. Představení sice před pár okamžiky začalo, ale lístek za pět liber do „díry“ před pódiem jsem společně s několika dalšími opozdilci ještě zakoupit stačila.

Jak jinak než Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, letošní letní hit Globu ve svérázné, leč působivé verzi. V rámci letní sezony nazvané Summer of Love nabídl režisér Matthew Dunster, jeden ze stálých režisérů Globu (od roku 2015), úpravu, v níž dění přesunul z Messiny 16. století do Mexika v době revoluce roku 1914. Takže nepřekvapí, že se začíná dosti hlučnou přestřelkou. V představení se přirozeně mísí vášně, láska a válka, jižanský temperament postav, lidové zvyky, fiesta. Je v něm stále přítomná vidina smrti, ale na druhé straně jsou v něm i klaunsky půvabná, až dojemná namlouvání Beatrice a Benedicka. Celé je to pestrobarevné a plné energie, hrdinové se chvílemi proplétají mezi lidmi až na forbínu uprostřed prostoru pod jevištěm. Hodně se tančí, zpívá, na balkonku hraje malá kapela jihoamerické rytmy a sem tam se některý z hudebníků, je-li potřeba, stane i hercem, příslušníkem dvora či kumpánem hlavních postav. Fascinují akrobatické výstupy a nebezpečné souboje na koních, tvořených stylizovanými drátěnými hlavami, zatímco koňské nohy vytvářejí jezdci na skákacích chůdách.

Příběh se odehrává před stylizovaným železničním vagonem na pozadí scény. Ten je chvílemi skutečným vagonem, z nějž povstalci vytahují zbraně, a chvílemi obydlím s množstvím překvapivě se otevírajících okýnek. Člověk (znovu) žasne, jak je ten Shakespeare ohebný a přenosný do jakéhokoli prostředí. Je to zábavné, energické a navzdory dešti, který sem tam značně houstl, nikoho, kdo stál pod jevištěm, nenapadlo odejít.

Na závěr svého londýnského pobytu jsem nevynechala posezení nad kávou v příjemném prostředí foyeru Národního divadla s probíráním se divadelními knížkami, které si tu člověk může nejen koupit, ale třeba i jen přečíst v pohodlném křesle. Tak jsem zběžně prolistovala texty her, jež jsem viděla, a mým úlovkem, který jsem si s radostí koupila, se stala knížka esejí Petera Brooka Tip of the Tongue (Špička jazyka).

Tak, Londýne, zase za rok.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 28. listopadu 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Londýnské doteky

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ