Racek
Když jsem uviděl fotografův záběr z inscenace Čechovova Racka v podání Lotyšského národního divadla a v interpretaci čtyřiatřicetiletého režiséra Elmārse Seņkovse, pojal jsem podezření, že půjde o plod známé snahy oživit starou hru pouhým převlekem do soudobých kostýmů. Podezření bylo však zcela liché. Režisér dosáhl toho, že účinkující pojali své role jako přesvědčivě současné hrdiny, věrohodné nejen v taneční epizodě, ale i ve „všedních“ gestech a intonacích. Scénograf Edgars Klavinš navrhl dějiště zbavené lokálně ruské charakteristiky a umístil hru do lotyšského nebo řekněme středoevropského exteriéru a interiéru. Stylizovaně divadelní postup přitom uplatňoval spolu s režisérem důsledně, ale uměřeně: jezero, pradávný romantický motiv, realizoval v podobě velkého černého kruhu, jejž přinesl na jeviště představitel Medvěděnka. Koupání předváděli herci tak, že se zuli a detailně vyhrávali pocity chladu při vstupu do vody, ale pak si ponechali kostým a plavecké evoluce provozovali v sugestivním náznaku, plně odpovídajícím povaze výstupu. První dějství tak předznamenalo inscenaci jako hravou, a i když se další tři dějství držela ve střízlivější, téměř žánrové poloze, ráz divadelní stylizace zůstal zachován. Úprav původního textu bylo podle mého zdání minimum, stačil jsem si zejména všimnout přípisku, kterým úpravce obohatil Trepleva o dílčí téma nepovedeného sebevražedného pokusu.
Zleva Sorin (Edmunds Freibergs), Dorn (Ivars Puga) a Arkadinová (Maija Doveika) z lotyšské verze Racka FOTO Jaroslav Prokop
Velký výkon podala Maija Doveika v úloze Arkadinové. V jejím duchu ovládala scénu a svým způsobem si podrobovala ostatní postavy, aniž k tomu potřebovala repliku nebo jiný popud k jednání. Premiéru synovy jevištní prvotiny proměnila v sebestřednou demonstraci herecké primadony, která neváhá zranit začátečníka osobně laděnými výpady, prosazovat se útočnými argumenty a neprojevit ani stín mateřského pochopení pro synovskou a zároveň umělecky generační polemiku se sebevědomě rutinním přístupem k životu i k umění. Pichlavá gesta, jimiž zasahovala okolí, neustále nastražená pozornost sledující a upevňující hrdinčino dominantní postavení v kterékoli situaci, křečovitě ovládané držení těla a jeho pohyby, vzbuzující křehký dojem mladistvosti navzdory věku, naprostá suverenita manifestovaná projevy připomínajícími řemeslně jevištní návyky, to vše nakonec ve vrcholné scéně třetího dějství vystřídal strach z hrozícího osamění, který se ztělesnil v otrocky zoufalém, trapném fyzickém dotírání na milence, jenž se pokusil vymanit ze zvadlého vztahu. Výborně hrála i Agnese Cïrule: v závěrečném čtvrtém dějství obdařila Ninu Zarečnou vrývavým výrazem pádu někdejší naivně nevědomé adeptky herectví až téměř na dno ničivého duševního rozvratu, avšak kontrapunktovaného nadějí, že utrpení může otevřít cestu k umělecké autentičnosti. Mistrův příběh, vyprávějící o bludném míjení milujících a o osudovém vábení a srázech tvorby, vyzněl díky těmto dvěma herečkám mimořádně účinně.
Lotyšské národní divadlo – A. P. Čechov: Racek. Překlad Ieva Struka, režie Elmārs Seņkovs, scéna a kostýmy Edgars Klavinš, hudba Martinš Zarinš, světla Oskars Paulinš, produkce Ilona Matvejeva. Premiéra 5. ledna 2017, na festivalu 16. září 2018.
Komentáře k článku: Racek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
