Louis-Ferdinand Céline: Cesta do hlubin noci
Není to jedna divadelní bible, ale jedna stopa v tajícím sněhu, toužící zachytit pravdu, skutečnost…
Psal jsem od mládí, a když jsem chtěl zachytit právě prožité emoce a hledal způsob, jak je lapit bez nudného popisu, začaly být texty plné písmenkových zvuků, ruchů… trojteček… Samé tečky, cákance… Rád jimi ženu texty kupředu… Hyperaktivní rytmus klaunských emocí… Klaunských střihů… Náznak, nedořečenost… Ostatně nakoukněte pod mou lebeční kost, během představení plného fyzických akcí, slov… To je román, monolog letících nevyřčených slov, hudebních rytmů… Obraz střídá obraz! Zvukové fleky používám přirozeně jako hnací motor, bič, paličku na buben… Občas mi je korektoři škrtají, že je jich zbytečně moc… PCHÁ… Když později objevím beatniky Kerouaca, Keseyho, ryčím blahem! Dávní písmáci používají obdobné skrumáže slov! Nakročili k záznamům vérité! Nebo když čtu Francouze Célina!
Zhltal jsem všechny jeho u nás dostupné knihy. První – a určující – byla Cesta do hlubin noci vydaná v roce 1934. Putování zprvu nadšeného mladíka na jatka první světové války a jeho vystřízlivění během celosvětové pouti byly fascinující. Mí pařížští přátelé nad ním jako autorem vraštili obočí. Náš kolaborant! říkávali, ale knihovny měli plné jeho knih, které pravidelně četli, ke kterým se vraceli. Je neuvěřitelné, že tak zásadní, prokomponovaný, „nepopulární“ text vycházel v milionových nákladech! Dnes nepředstavitelné!
Nedávno jsem si pořídil nový překlad od Anny Kareninové s autorovi bližším názvem Cesta na konec noci. Z mladého nadšence/vlastence na začátku jeho cesty se stává světoběžník proplouvající černočernou nocí lidského pekla. Noří se do něj hlouběji a hlouběji. Vzdáleně připomíná putování Haškova Švejka, ale v mnohem syrovější podobě. Stejně další Célinovy romány. Naskakuje mi hned v mysli trilogie Od zámku k zámku, Sever, Skočná. Nečetl jsem působivější knihy o hrůzách druhé světové. Či Féerie pro jindy I a II. V první popisuje kodaňské vězení, kde byl po válce vězněn. Mám pochopení pro jeho zveličené groteskní vidění. Je klaunsky uhrančivé. Pasuje se za paňácu-vypravěče a vypustí amazonský veletok sveřepého jazyka… Jak by asi vypadaly Dopisy Olze, kdyby je psal on? Ve druhé zapisuje, obdobně jako kdysi Plinius starší, „v přímém přenosu“ erupci Vesuvu a zánik Pompejí, nálety na Paříž z konce druhé světové války. Plác! A prásk! jako by vylítl špunt! obrovskej špunt! dole z Coulaincourtový! ano!… obrovskej špunt z obludný láhve! Hvíízd!… a další!… Celé nebe v ohnivých krajkách… velký bicí, co si bubnujou v odpověď!… celý nebe v ohnivých síťkách… hromoplány se do nich zamotávaj, chytaj a prásk! k zemi… vidím domy, to se ví, že je znám, vytrhávaj se, stoupaj nahoru, splítaj se… úplně vysoko, převysoko! Poznávám Lotrinský bulvár!… vířej ještě dál!… celý město je v luftu! ve vzduchu! vzhůru nohama!…
K jeho textům se jako francouzští přátelé celý život vracím.
Nezklamou!
Komentáře k článku: Louis-Ferdinand Céline: Cesta do hlubin noci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Karel Jura
Bilbo,
Celine je skvělý spisovatel, souhlasím, ve filmové podobě Cesty chtěl být Belmondo vždycky Bardamu. Ferdinand se jmenuje Belmondo v Bláznivém Petříčkovi podle křestního jména Celina a ve filmu předčítá Anně Karině z Klaun´s bandu II.
Ale to Ty asi víš, jen jsem chtěl napsat zajímavosti :).
11.11.2020 (10.48), , Trvalý odkaz komentáře,