Divadelní noviny > Zahraničí

Louise Lecavalier: Tanec je hledání rovnováhy

Louise Lecavalier je kanadská tanečnice, která osmnáct let byla hlavní osobností proslulého tanečního souboru La La La Human Steps. V průběhu své taneční kariéry se věnovala pedagogické činnosti, spolupracovala s mnohými hudebníky i filmaři a byla oceněna několika tanečními cenami. Bylo jí také uděleno nejvyšší kanadské civilní vyznamenání – Důstojník Řádu Kanady. Loni rok jí bylo 53 let. Svou taneční energii však neztrácí, což potvrdilo i její vystoupení v rámci festivalu Tanec Praha 2011. Ač její štíhlé androgynní tělo na jevišti doslova srší výbušnou energií, je – jak se ukázalo – ve skutečnosti křehká bytost.

Tanec je od vašeho mládí doslova součástí života. Co tanec pro vás znamená a je?

Tanec je mou životní přirozeností. Jako jídlo nebo milování. Mimo to je pro mě hlavním komunikačním médiem, způsobem vyjádření, který je mi nejbližší z možných. Více než slova.

Měla jste někdy období, kdy jste netančila?

Když jsem byla těhotná. To jsem byla skoro bez tance. Posledních 6 měsíců těhotenství a první dva měsíce po narození svého dítěte jsem netančila a ani vteřinu mi to nechybělo.

Změnilo mateřství váš taneční styl?

Pochopila jsem, že život je bohatší a strukturovanější. Uvědomila jsem si, že i když jsem součástí života této planety, je současně život silnější než já a jej nemůžu zcela ovládat a řídit. Přestala jsem se řady věcí bát. Ve svém přístupu ke světu jsem začala být více uvolněná. To jistým způsobem změnilo i můj tanec. Při tanci jsem nyní mnohem svobodnější, můj taneční projev se stal více – řekla bych – „zaoblený“, plynulý. Technicky jsem hledala tento způsob interpretace již dříve, ale až po mateřství mi přišel přirozený. Mé myšlení se změnilo, a tak se i můj pohyb – a tedy i tanec – proměnil.

Přesto váš tanec byl a stále je velmi energický.

Síla a energie jsou součástí mne samé. Cokoli začnu dělat, jsem pro to velmi zanícená. I když se stále dozvídáme katastrofální zprávy, je život silný a především jakákoli krása je silná. Fyzická i duchovní. To mi dává energii. Technicky na sobě pracuji především pomocí jógy, kterou se zabývám každý den již více než pět let. Mimo toho mi jóga pomáhá udržet se flexibilní a cítit se dobře ve svém těle. Také mi dává klid.

V současné době ráda a hodně zkouším. Našla jsem v sobě odvahu jít až za práh únavy. Na scéně se sice unavím, ale vím, že jsem schopná dojít vždy ještě dál. Únava je pro mne pouze bodem, který je potřeba překonat. Vždy jsem schopna pokračovat, i když se myslím, že už nemůžu. Bez paniky a strachu z toho, že to, co právě dělám, je příliš náročné a já to nezvládnu. Vidím tanec jako boj za pozitivní přístup k sobě i okolí. Když jsem nešťastná, stresovaná a negativní, je mi této pozitivní energie nesmírně potřeba. A věřím, že i divákovi, že mu ji svým tancem předávám.

Navenek působíte jako velmi jemná a citlivá osoba. Na scéně jste naopak divoká tak, že bych se vás bála.

Lidé mi to říkají často. Myslím si, že je dobré žít v kontrastech. Především na jevišti. Na scéně jsem jiná, protože pracuju s daným tématem a nevztahuju svou existenci pouze sama k sobě, ale k mnoha lidem, kteří se mnou tančí nebo kteří se na mě dívají. Proto musím být razantnější a výraznější, než když jsem s někým v intimním rozhovoru nebo třeba při milování. I nejmenší gesto na scéně musí být velké, protože musí dosáhnout do velké dálky. Vždycky mě zajímal tanec, který mluví nahlas. Nechci tancem říkat pouze mírné příběhy či malovat zamlžené situace. Proto do tance dávám tolik energie. Je pravda, že čím křehčeji se cítíte, tím silnější se musíte stát. Myslím, že člověk musí být velmi silný, aby se odvážil někomu podat ruku. Je to jen malé gesto, ale aby ho člověk udělal, musí si být jist sám sebou. Když vcházím na scénu, otevírám své paže a rozdávat svou duši, a na to člověk potřebuje jistou duchovní robustnost. Tato síla je zároveň křehkostí.

Na festivalu Tanec Praha 2011 jste prezentovala choreografii Children, kterou pro vás vytvořil slavný britský choreograf a tanečník Nigel Charnock. Čím jste ho inspirovala a co vás spojuje?

S Nigelem jsme pracovali spíše na divadelním projevu, což není moje parketa. Nerada na jevišti mluvím, pokud to není nezbytné. Nechtěla jsem jít touto cestou, takže pro mě připravil pohybové partitury, které mi předtancovával. Celou dobu jsem ho sledovala a kopírovala. Jsme si hodně podobní v jakémsi až dětsky nekoordinovaném, tanečními technikami jako by nepoučeném přístupu k tanci, v jakési nekoordinované energii, se kterou pracujeme. Až při samostatné práci ve studiu, kdy jsem se snažila zachovat jeho choreografii a současně ji uzpůsobit sobě, se choreografie stala osobnější, mně blízkou. Nigel mě již dříve mě fascinoval jako performer a byla jsem ráda, že se mnou chce spolupracovat. Když jsem pak s ním byla ve studiu, poznala jsem, jak je neuvěřitelně nabitý energií. Nikdy jsem neviděla někoho tak neúnavného. Byl mi velmi podobný. Obvykle se lidé rychle unaví – já se nikdy neunavím a on také ne. I když jinak jsme oba velmi odlišní – tím, jak se pohybujeme, jak přemýšlíme. On je více neklidný než já. Dokáže v jednu chvíli pracovat na více projektech najednou. Já se musím na každou práci soustředit plně a nedělat vůbec nic jiného.

Druhé dílo, které jste na festivalu Tanec Praha představila, bylo A Few Minutes of Lock, ve kterém jste po delší době pracovala s tanečníkem Edouardem Lockem, se kterým jste trávila řadu let v La La La Human Steps.

Edouard je fyzicky mým protipólem. Když jsme se seznámili, byl velmi hubený, zdálo se, že nemá pořádné svaly. Jeho styl na mě působil vždy snově. V pohybu se rozpouštěl, jako by neměl žádné kosti. Nepoužíval skoky ani jiné silové prvky. Byla jsem velmi překvapená, že se mnou chtěl spolupracovat. Myslím, že ho přitahovala právě má jinakost – má výbušnost a silovost mého tance. V době, kdy jsme spolu začínali, Eduardovy choreografie ještě nebyly tolik známé a lišily se od toho, co jsme spolu později dělali. Já jsem v té době také ještě nevěděla, jakému tanci se chci přesně věnovat. Měla jsem dobrou techniku, líbilo se mi ale i mnoho dalších skupin. Tanec především jako pohyb a fyzická akce pro mě byla výzva. Odhalování fyzických možností mého těla bylo pro mě během tréninku naplněním, ale přemýšlela jsem zároveň, jak chci tančit na jevišti. Edouardovy ideje ke mně promlouvaly s velkou silou. Byly jako hudba, kterou nemůžete vysvětlit, ale vzbuzuje ve vás emoce a chcete ji slyšet. Spolupracovali jsme spolu rok a já jsem si říkala, že to je podivný způsob práce a že toho možná nechám a odejdu. Nikam jsme se neposouvali, zkoušky byly příliš svobodné a volné. Rozhodla jsem se ale ještě chvíli počkat a najednou se – ani jeden z nás neví, kdy a jak přesně – něco změnilo a objevilo se mezi námi podivné, až nadpřirozené a vysoce kreativní propojení. Bylo to jako dotknout se velkého tajemství. Cítila jsem vzrušení, že nacházíme novou, jen nám dvěma společnou řeč. Poté nastal nekonečný a neustávající pohybový i scénický výzkum a objevování nových možností tance. Nikdy jsem necítila, že bychom se dostali k nějaké zdi, za kterou už bychom nemohli. Problém nastal až v souvislosti s rozrůstáním souboru, kdy se spolupráce začala odosobňovat. Proto jsem odešla. Po letech, co se souborem nejsem, mi však Eduardův pohybový slovník začal chybět, a proto jsem se ho zeptala, zda bych si od něj mohla nějaké věci vypůjčit. Tak vznikl tento projekt.

Spolupracovala jste nejen s tanečníky, ale i s proslulými rockovými hudebníky, tančila jste a připravila choreografii dokonce i koncertní šňůře Davida Bowieho ound and Vision…

S Davidem Bowiem jsem – bylo to v roce 1990 – vystupovala na velké hudební scéně. To mě do té doby nepřitahovalo. Vystupovali jsem ve sportovních halách a já jsem uvyklá na divadelní prostředí. On mě však pozval sám a já si chtěla zkusit, jaké to je spolupracovat s velkou rockovou hvězdou. Bylo to velice fyzicky náročné. Tanec na koncertu pro 70 000 lidí vyžaduje o hodně větší intenzitu než tanec v intimní atmosféře divadla. Během pěti minut ze sebe musí tanečník vydat maximum. Každá píseň byla samostatným číslem a diváci to i tak vnímali. Byla to skvělá zkušenost, ale mým cílem není předvádět sólová čísla, sklidit velký aplaus a odejít. takže fajn, bylo to skvělé, ale už bych se do takové práce nepouštěla. Leda jako oddych od jiných projektů.

Úplně jiná byla má spolupráce s německými Einstürzende Neubauten. Připravili speciální hudební projekt, kterým mne nadchli, a na jevištní prezuentaci jsme pracovali společně. Má pozdější choreografie Human Sex vznikla právě na základě inspirace industriální tvorbou této skupiny.

Vraťme se ještě jednou k úvodní otázce. Co je pro vás tanec? Jaká je vaše vnitřní motivace pro to, věnovat se mu celý život?

Tanec je pro mne hledání a nacházení vnitřní i vnější harmonie a rovnováhy. Občas se sama sebe ptám, proč tak intenzivně a vášnivě tančím. Až najdu vnitřní klid, možná přestanu tanec potřebovat. Tancování je pro mne hledání sebe sama, a jelikož se měním každý den, musím se neustále ptát, kdo jsem, a musím své hledání začínat vždy znovu od začátku. Nemám ráda pohodlí. Jakmile je něco příliš jasné nebo pohodlné, opouštím to. Kdybych měla perfektní tělo a kdybych byla příliš talentovaná, možná bych vůbec netancovala. Mám tělo, které mi klade překážky. Proto tančím a proto tak tvrdě pracuju.

• Autor: Lenka Eidlpesová
• Publikováno: 16. dubna 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Louise Lecavalier: Tanec je hledání rovnováhy

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ