Loutkový Candide coby trýznivá komedie
Klasické literární texty přitahují odedávna pozornost divadelníků a Voltairův Candide není mezi nimi výjimkou. Jeho nejslavnější tuzemskou adaptaci uvedl Činoherní klub v režii Jaroslava Vostrého (1971) a kromě mnoha činoherních zpracování se román dočkal i hudební verze. Po muzikálovém Candidovi od Leonarda Bernsteina, který je aktuálně na repertoáru plzeňského Divadla J. K. Tyla v režii Tomáše Ondřeje Pilaře (2023), se do Voltairova díla pustili konečně i loutkáři.
Marek Bečka coby vypravěč před scénou občas vstupuje do interakce s loutkami a jejich animátory (zde ztělesňuje inkvizitora) FOTO ARCHIV BUCHTY A LOUTKY
Že to bylo právě divadlo Buchty a loutky, není vlastně ani velké překvapení. Tento soubor je sice vedle bohaté pohádkové tvorby proslulý zejména originálními variacemi na slavné filmy, ale v minulosti se nejednou inspiroval také světem literatury. Kromě inscenace Gilgameš lze připomenout kupříkladu Pomstu (adaptaci Dumasova Monte Christa) nebo Vítězné svině (podle Ladislava Klímy). Příběh o putování Candida a jeho neochvějné lásce ke Kunigundě – dceři barona Thunder-ten-Tronckha, na jehož zámku ve Vestfálsku vyrůstal – je nabitý spoustou divokých dobrodružství a fantaskních příhod. Jakkoli se nabízelo zpracování Voltairovy předlohy v opulentně výpravném stylu, zvolily Buchty a loutky střízlivější scénografický koncept. Scénu, tradiční loutkářskou repliku barokního divadla, vypůjčenou ze svého Dona Šajna, „zalidnily“ marionetami z vlastního fundusu. Zatímco titulní hrdina je ztvárněn blonďatým princátkem s mečem v ruce, jeho vyvolenou Kunigundou se stala loutka bez šatů, femme fatale s bujnou hřívou černých vlasů… Metoda interního loutkového „castingu“ stylovou různorodostí evokuje atmosféru cesty kolem světa, kterou Candide absolvuje poté, co byl vyhnán z baronova zámku. Malované pozadí se přitom vystřídá jen v několika scénách a změny prostředí se dále dokreslují použitými rekvizitami, hudebními motivy a samotným textem. Namísto čarování s loutkářsko-scénografickou virtuozitou je tak inscenace budována spíš v jakémsi komiksově úsporném stylu. Zásadní roli zde má Marek Bečka coby vypravěč před scénou, který příležitostně odbíhá rozeznít perkuse a občas vstupuje do interakce s loutkami a jejich animátory – Radkem Beranem coby Candidem a Vítem Bruknerem a Zuzanou Bruknerovou, představiteli plejády dalších voltairovských postav. Přes nezbytnou redukci jejich počtu (o škrtech v ději nemluvě) přistupují Buchty a loutky k předloze s respektem a nepouštějí se do žádných divokých úprav. Vždyť Candidovo putování mezi světadíly je dostatečně bláznivé samo o sobě, tak jak ho Voltaire napsal. Včetně hrdinových opětovných setkání s učitelem Panglosem či zbožňovanou Kunigundou a jejím bratrem, jejichž krutá smrt byla o několik stránek/scén dříve pečlivě popsána.
Dá se předpokládat, že 99‚99 procent diváků dnes již neocení Voltairovu dobovou satirickou polemiku s Leibnizovým optimismem. Jeho úvahy na téma, zda žijeme v nejlepším světě ze všech světů, však v souvislosti se současným děním vyvolávají jiné aktuální, leckdy až mrazivé asociace. Jako když se třeba pomocí výtvarného reliéfu sestaveného ze změti louteček ilustruje, kterak vojska zmasakrovala podle mezinárodního práva vesnice náležící ke znepřátelené zemi. Což neznamená, že by snad v Candidovi Buchty a loutky ztratily svou typickou hravost a cit pro groteskní zkratku. Ovšem s tím, jak líčení všemožných hrůz staví do kontrastu s nezúčastněným výrazem loutek a lapidárním projevem herců oproštěným od emocí, získala jejich inscenace zároveň i nezvyklé tóny trýznivě temné komedie.
Buchty a loutky, Praha – Voltaire: Candide. S použitím překladu Radovana Krátkého, režie Buchty a loutky pod vedením Marka Bečky, výprava Buchty a loutky, hudba Vít Brukner. Premiéra 3. listopadu 2023 ve Studiu Švandova divadla na Smíchově, Praha.
Komentáře k článku: Loutkový Candide coby trýznivá komedie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
