Divadelní noviny > Kontext Rozhovor
L. Zaorálek: Kultura je v barbarském stavu
Ve středu minulý týden publikoval zpravodajský portál Info.cz obsáhlý rozhovor svého redaktora Vratislava Dostála s novým ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem. Zaujal nás natolik, že jsme se rozhodli podstatné pasáže publikovat. Věříme, že může podnítit veřejnou diskusi na téma česká kultura po roce 1989, její smysl a význam. Celý rozhovor najdete zde.
red.
Lubomír Zaorálek. Foto David Malík
Lubomír Zaorálek: Kultura je v barbarském stavu
Je to jen několik málo týdnů, co jste byl po letní vládní rozepři jmenován ministrem kultury. Přestože je to tedy svým způsobem předčasné, v jakém stavu se resort nachází?
Člověk by se neměl vymlouvat na minulost. Do úřadu jsem navíc nastupoval s tím, že se musím ihned pustit do práce. Pravda nicméně je, že jsem někde četl, kterak je ministerstvo kultury něco na způsob ospalého setrvačníku. A my tedy musíme změnit tempo práce, celé to nějak rozpohybovat. Přitom nejde jen o fungující úřad, my si musíme ze všeho nejdřív uvědomit, co by mělo být smyslem toho resortu.
A co tedy tím smyslem je?
Jisté je, že kultura se dost dobře řídit nedá. V jádru jde vlastně o to nějak podpořit veřejnou sféru. A pro mě je teď zajímavé, že se pokouším definovat, co vše – pokud jde o kulturu – spadá pod to, co bychom mohli považovat za veřejnou službu. Jinak řečeno, ministerstvo kultury neřídí kulturu, ale mělo by – anebo musí – vytvářet určitý prostor. A mělo by se starat také o to, aby tu byl nějaký vyrovnaný přístup ke kultuře.
A ten nyní vyrovnaný není…
To rozhodně není. Rozdíl mezi Prahou a regiony je skoro dramatický. Přitom existují země, a funguje to u našich sousedů, v Německu nebo v Rakousku, kde je kultura skutečně rozvinuta po celém teritoriu. To znamená, že musíme i my usilovat o jistou vyrovnanost nabídky a o vytváření prostoru k tomu, aby kultura měla šanci také ve vzdálenějších regionech od centra. A pokud jde o roli ministerstva kultury v této věci, musíme se zasadit o férovost v rozdělování finančních prostředků. A dbát musíme také o to, abychom podporovali to, co spadá pod již zmiňovanou veřejnou službu.
A ani to se podle vás dosud nedělo?
Je to složité, ale je třeba vnímat to rozhraní s byznysem. Leccos z kultury se stává byznysem. Tudíž si na sebe vydělá. Kdosi ostatně napsal, že dnešní kultura je jako supermarket, který nabízí pro každého něco. Stačí si vybrat. Tudíž kultuře hrozí, že se stane byznysem. Já si ale přesto myslím, že naším úkolem není na to přistupovat a podporovat kulturní byznys.
My naopak musíme hledat způsob, jak najít něco, co si podporu skutečně vyžaduje a zaslouží. Věci, které si na sebe nejsou schopny vydělat, a přitom jsou důležité z hlediska kulturního života této země. Je to podobné jak ve sportu: můžete podporovat špičkové sportovce, anebo se můžete zasazovat o to, aby sport dělalo co nejvíce lidí. A já prostě chci, abychom podporovali vkus a kulturnost lidí v celé zemi.
Jak si to přesně představujete?
Uvedu příklad: osobně si velice vážím Radoslava Kvapila, což je klavírista, výborný dvořákovský interpret. To je člověk, který ve svém věku – je mu 85 let – jezdí po domovech důchodců, a hraje Dvořáka pro důchodce, pro slepé, pro nevidomé. Tak jsem se s ním domluvil, že to chci vidět a že to podpoříme. Někdo by možná řekl, že to neukazuje cestu do budoucnosti, mně to ale připadá jako ukázka toho, jak kulturní naše země je.
Navíc se to odehrává zcela ve dvořákovském duchu. Vždyť i on byl v Americe okouzlen tím, že tam byl nejdřív standardní koncert, a pak koncert pro dělníky. A on říkal: „To je ono, takto to musíme začít dělat i doma.“ A právě tento Radoslav Kvapil, který je celoživotní služebník Dvořáka, realizuje tuto představu, tedy že hraje také lidem, kteří by normálně na jeho koncert nezašli. Prostě pro tyto lidi hraje. Kultura zkrátka není jen to nejlepší, co jsme za posledních třicet let dosáhli, ale také něco jiného. Je to i tato základní péče nebo kultivace, která se děje mezi prostými lidmi.
A právě to mne zajímá: jak pečovat a kultivovat kulturu také v terénu země, kde je to strašně zanedbané v tom smyslu, že rozpočet ministerstva kultury je naprosto jednostranný. Orientuje se na několik slovutných institucí, které jsou většinou v hlavním městě. Jinam jdou naprosto nesrovnatelné částky. To, co mi absolutně chybí, je vyrovnanější chápáni kultury v Česku. Podpora kulturní infrastruktury by se měla dít s vědomím, že žijeme v desetimilionové zemi, a ne v jednomilionovém hlavním městě. A to už vůbec nemluvím o tom, jak neefektivně se v Praze prostředky investují.
Tak pojďme detailněji rozebrat onu nerovnováhu mezi Prahou a zbytkem republiky…
Tady se pořád hovoří o Národní galerii. Přitom tady máme celou řadu vynikajících galerií oblastních: v Ostravě, v Českých Budějovicích, v Kutné Hoře a jinde. Jsou tady mimořádně schopní lidé také mimo Prahu, kteří odvádějí skvělou práci. A přitom nejsou zataženi do debaty o budoucím směřování Národní galerie. A to je také moje ambice: vtáhnout je do nějaké infrastruktury. Musíme je více vtáhnout do debat, které tady řešíme.
Další věcí jsou katastrofální platové podmínky. A to opět hlavně v regionech, ale nejen tam. Je s podivem, že tam lidé ještě zůstávají, že jsou ochotni za těch podmínek pracovat. A za další: my si musíme zcela nově stanovit priority. Pokud hovoříme o srovnatelném přístupu ke zdravotní péči, musíme si také osvojit potřebu hovořit o srovnatelném přístupu ke kultuře. A kdybych to neviděl v sousedních zemích, považoval bych to za iluzi.
Já to tam ale vidím. Mluví se o vylidňování venkova, ale nespočívá plnější život právě také v kultuře? Vždyť to byla i Masarykova ambice, rozvíjet také po kulturní stránce zemi jako celek… A když už o tom mluvím: já mám vlastně dojem, že jsme teprve po listopadu 1989 naplnili tu marxisticko-leninskou tezi o kultuře jako nadstavbě, jako o něčem na konci. Přitom mám navíc dojem, že si komunistický režim, byť v nějaké perverzní formě, důležitost kultury uvědomoval a v nějaké odpudivé a zvrácené podobě ji podporoval.
V deformované podobě tu tedy jistá podpory kultury byla. A já se nemohu zbavit dojmu, že jsme ty poučky Marxe a Lenina naplno naplnili až za Klause v 90. letech. Protože až tehdy se ta kultura dostala definitivně na chvost. A říkám to mimo jiné proto, že role kultury za normalizace nespočívala pouze v tom, že byla prodejná. Ona v jistém ohledu nahrazovala politiku, byla prostředkem vzdoru, polem opozičních aktivit. Její neoficiální produkci byl přikládán velký význam. A velké naděje. Rok 1989 toto všechno změnil.
V jakém slova smyslu?
Najednou kultura význam něčeho, v čem držíme identitu, ztratila. Navíc se prosadila jiná politická filosofie, a dominovat začal také v kultuře především byznys.
Ostatně oba si asi moc dobře vzpomínáme na debaty, které se tady vedly už v 90. letech a pak se periodicky vracely a jejichž jádrem byla teze, zda to, co si na sebe nevydělá, typicky v divadle, tak zda to má právo na existenci…
A mohu já dneska vůbec říkat, že jsme ty marxisticko-leninské myšlenky o nadstavbě, která je druhotná, důsledně prosadili až po listopadu? Pokud se mě dneska ptáte, v jakém stavu jsem přebral ministerstvo kultury, tak já musím říct, že celá ta oblast je na úplném chvostu. A odpovídá to tomu, jak tu kulturu bereme vážně.
My jsme se fakticky v posledních letech, a tím nemám na mysli éru jednoho nebo dvou posledních ministrů, fakticky přihlásili k tomu, co nás tady komunisti celá léta učili. Přitom když se podíváte do vyspělých zemí, záhy zjistíte, že třeba na úrovni komunální politiky jsou kulturní projekty tahouny politických programů. Pro mnohá města se kultura stala cestou do budoucnosti. A u nás?
Prezident Miloš Zeman 27. srpna oficiálně jmenoval Lubomíra Zaorálka ministrem kultury. Foto Twitter Jiřího Ovčáčka
A jak s tím jde dohromady, že vám prezident, když vás jmenoval ministrem, kladl na srdce, abyste se staral především o památky?
Tak já bych se s ním zrovna v tomto nepřel. Je mi jasné, že jsou památky zhmotnělý život našich předků a že bez nich nelze mluvit o kultuře. A pokud se prezident obává, že se na památkách bude šetřit, jeho obavám rozumím a mohu ho ubezpečit, že se nic takového nechystá. Ale nejde tady jen o to oprašovat památky, jde o to, činit památky součástí našeho současného života.
Problémem u pana prezidenta nicméně je, že on nemá příliš velké pochopení pro živé umění. A pokud by razil program, že si vystačíme pouze s péčí o památky, měl bych s tím problém. Kultura není pouze o záchraně minulosti, musíme hledět také dopředu. No, a když jsem se na ministerstvu podíval na grafy týkající se podpory živého umění, s hrůzou jsem zjistil, že všechny klesají. Pokud s tím něco neuděláme, může se nám stát, že budeme připomínat ze všeho nejvíc skanzen.
A tak mi povězte, jaké konkrétní kroky chystáte k nápravě? Jedna věc je mluvit o abstraktní vizi, něco jiného ale prakticky věci měnit, něco prosadit…
Já to mám teď velice jednoduché. Přišel jsem pozdě k vyjednávání o rozpočtu, nemám čas na nějaké meditování, v těch hodinách, které nám zbývají do schválení rozpočtu, musím něco prosadit.
Přesně na to se ptám…
Účastním se jednání o rozpočtu, protože je jasné, že kultura je závislá na tom, co se dohodne celkově. Kultura je pochopitelně součástí celkové rozvahy, pokud jde například o platy a podobně. Kultura je v tomto ohledu pozoruhodná snad jenom tím, že tam je ta situace úplně nejhorší. A protože to všichni uznávají, věřím, že se mi to podaří v tom časově omezeném období aspoň trochu napravit.
A jaké si dáváte šance?
Nejsem v pozici, abych něco tipoval. Já se musím snažit. Můj argument je, že ta situace je hrozivá a tudíž mi nezbývá, než bojovat o každou píď země. Argumenty mám silné, a očekávám určité pochopení od svých kolegů. Je to ale na jejich dobré vůli, protože – jak jsem už říkal – přicházím pozdě. Čas se tady ale zanedbal, už daleko dříve měl někdo přijít, a hlasitě se tázat, zda to myslíme s živou kulturou vážně.
Především v regionech hrozí, že nám začne kultura mizet před očima, ti lidé už to tam prostě nebudou schopni a ochotni dále dělat, jen nějaká zvláštní posedlost je bude v kultuře držet. Zůstanou možná pouze nějací podivíni. Toto vše budu kolegům říkat, současný stav je barbarský, chceme pro kulturu kulturní podmínky.
Přitom se stačí podívat do programového prohlášení vlády. Je to dokument, ve kterém se píše, že „s ohledem na zásadní roli kultury v rozvoji demokratické společnosti zvýšíme platy zaměstnanců veřejného kulturního sektoru do konce volebního období v roce 2021 na úroveň odpovídající úrovni státních zaměstnanců ve školství či sociálních službách“. Perfektní, nic lepšího mi tam nemohli dát. Stačí se jen držet toho, co vláda slíbila. Píše se tam také, že budeme navyšovat alokaci finančních prostředků na oblast živého umění. Přitom naopak klesá.
A dále: „Budeme usilovat o vyšší efektivitu a transparentnost dotačních výběrových řízení včetně veřejné kontroly využití přidělených prostředků.“ Musíme najít způsob, jak formulovat kritéria pro jednotlivá dotační řízení. Musíme najít způsob, jak efektivně podporovat projekty, které jsou opravdu veřejnou službou. Jako příklad mohu uvést karlovarský festival. Je to zisková akce. Jde o to najít způsob, jak jim dávat peníze, avšak tak, aby to byla veřejná služba. Berte to s rezervou, ale pokud tam je třeba nějaké stanové městečko pro obyčejné diváky, tak já si umím představit, že je podpoříme. Je to veřejná služba, která pomáhá těmto lidem, aby se festivalu zúčastnili. Možná, že to bude těžké. Nemohu ale přece dělat, že se nic neděje. Pokud je jedna akce úspěšným byznysem, a jinam se prostředky nedostávají, nemohu nad tím prostě zavírat oči.
…
Převzato z portálu Info.cz: Kultura je v barbarském stavu. Nad grafy jsem se zhrozil, může z nás být skanzen, říká Zaorálek publikovaného 11. září 2019 v 16:10h.
/Pro i-DN vybral a zpracoval hul/
///
Více na i-DN:
Účet ministra kultury Antonína Staňka
Rozpočet MK má vzrůst o 440 milionů
…
Komentáře k článku: L. Zaorálek: Kultura je v barbarském stavu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Sebevědomá, silná slova…
Buďme zvědavi (a obezřetní), jak se přetaví do reality.
20.09.2019 (14.45), , Trvalý odkaz komentáře,