Lucie Černíková: Žiju svou přítomností

Bude-li snad někdy divadelní historik zkoumat poslední semaforskou dekádu, jednu inscenaci zcela jistě nepřehlédne. Zpěvohru Pokušení svatého Antonína, kterou Jiří Suchý napsal na flaubertovské motivy a k níž Vladimír Franz složil žánrově těžko zařaditelnou, nicméně neobyčejně sugestivní hudbu. Hrála v ní dvojroli Filomeny a Bajadery, dvou líbezných Antonínových pokušitelek. Viděl jsem ji tehdy, v říjnu 2001, na jevišti poprvé a říkal jsem si v duchu, kolik let té útlé drobné blondýnce asi je? Třináct? Nebo snad dokonce patnáct?

Kolik vám opravdu bylo?

Devatenáct.

Už v Pokušení svatého Antonína jste na mě velmi zapůsobila. A tak, když jsem před čtyřmi lety začal spolupracovat s Jiřím Krejčíkem na televizním filmu Osudové peníze, doporučil jsem vás do hlavní role. Po castingu Krejčík řekl: ano, je to mimořádný talent, ale já potřebuji mladou herečku, v níž bude i cosi starosvětského, a ona je typická moderní holka. Jak to, že se tahle „moderní holka“ toužící po muzikálu a pěvecké a herecké kariéře, přimkla k divadlu „svých dědečků“?

Já jsem Semafor znala z nahrávek, které jsme si doma pouštěli. Ten starý Semafor s Jiřím Šlitrem. A když mi bylo asi šestnáct, zkusila jsem štěstí v soutěži Mladá píseň Jihlava. Mezi soutěžícími byli lidi, kteří zrovna v Semaforu hráli a vyprávěli mi, jak je to tam fajn. Tak jsem sedla a napsala do Semaforu dopis, jestli by mě náhodou nepotřebovali. Odpověděl mi Jiří Suchý, že zrovna teď nepřipravují novou premiéru a že se mi ozvou, až bude nějaká příležitost. Moc jsem tomu nevěřila, jenže po třech letech mi ze Semaforu opravdu přišla pozvánka na konkurs na herce do připravovaného představení. Tak jsem šla. Bylo nás tam si stovka a všichni jsme se klepali trémou. Bylo to jako v nějakém příšerném snu, už jsem si ani neuvědomovala, kde jsem a proč tu jsem. Pak jsem zaslechla své jméno, vešla jsem na jeviště a dle svého pocitu ne moc dobře zazpívala Don’t cry for me Argentina a Nebe na zemi. Bylo to jasné: průšvih. Hned jsem zavolala domů, že jsem to zvorala a roli nedostanu. Jenže opak byl pravdou. Vzali mě.

Při zkouškách na Pokušení svatého Antonína se souborem korepetitoval přímo sám skladatel – Vladimír Franz. Jak jste ho vnímala – on je přece už svým vzhledem velmi zvláštní osobnost?

Musím říct, že v tom přítmí zákulisí, když jsme se tam náhodou potkali, mě několikrát vyděsil. Na jeho potetovanou tvář si musíte zvyknout. Pan Franz je úžasně chytrý a vstřícný člověk. Na zkoušky chodil se svým obrovským psem, který ho poslouchal na slovo. Sedl si k pianu a začal do něj bušit s neuvěřitelnou energií a všechny nás strhl. Takže jsme i na zkouškách zpívali jako o život. Hodně jsem se od něho dověděla. Naučil mě jak správně frázovat, co to je dynamika, kdy je nutné přidat a kdy ubrat, aby písnička měla tu správnou míru.

Měla jste jako začátečnice ostych před slavnými kolegy?

Veliký ostych, ale během zkoušení ze mě postupně opadal. V Semaforu panuje přátelská atmosféra. Jiří Suchý vždycky přijde s nějakým fórkem nebo příhodou a hned při mé první zkoušce mi Jitka Molavcová nabídla tykání. To jsou momenty, které vás uvolní, zbaví napětí, a vy si najednou připadáte jako doma.

Pocházíte z malého města…

Ano, z Rakovníka, a to je moc hezký město. Se spoustou parků, starobylou architekturou náměstí a zbytkem středověkého opevnění. My jsme bydleli na sídlišti a kolem našeho baráku bylo hodně zeleně, skoro jako na vesnici, takže mé dětství se odehrávalo spíš venku ve volné přírodě než v ulicích.

Dnes jste asi spíš městský člověk?

Jsem tak napůl. Potřebuju současně město i přírodu. Hrozně ráda se třeba dívám na širé moře. To je nádhernej a zároveň trošku hrozivej pocit. Cítíte tu sílu, tu moc a uvědomujte si, že zrovna nejste středem světa.

Byla jste hodné dítě?

Nebyla jsem zlobidlo. Rodiče mě drželi dost na uzdě, ale i pro mě samotnou byl ve škole důležitej výsledek.

Takže jedničkářka?

No, nechtěla jsem to takhle rovnou říct, ale bylo to tak. I když jsem taky měla hodně zájmů, ale nějak jsem to všechno stihla. Chodila jsem do hudební školy, na zpěv a na klavír, do dramaťáku, na tanec. Dokud jsem byla na konzervatoři, měli jsme doma piano. A v určitých chvílích, když jsem si třeba prožívala nějaký smutek, mě to ke klavíru silně přitahovalo – cvičit nebo jen tak si přehrávat různé skladby – protože mě to určitým způsobem léčilo. Tatínek pracuje jako učitel hudby v rakovnické zušce, už od mládí zpíval po kavárnách a plesech, hraje v rakovnickém orchestru, který má padesátiletou tradici. Čili hudba byla v naší rodině přítomna od počátku a díky tomu jsem se k ní dostala i já.

Byla to velká změna, když jste z malého města přešla do Prahy na konzervatoř? Necítila jste se trochu opuštěně?

Ne. Na tu dobu mám hezké vzpomínky. V našem internátu nikdy člověk nebyl sám. Vždycky, když měl nějaký splín, mohl si s někým popovídat nebo zahrát ping pong, anebo – to bylo to nejlepší – sejít se společně na pokoji a tam zpívat a jamovat. Já ráda žiju kolektivně…

Viděla jste tenkrát nějaké divadelní představení, které na vás zapůsobilo tak, že si ho pamatujete dodnes?

Často jsme chodili do Národního a Stavovského divadla, protože do nich studenti konzervatoře dostávali zlevněné vstupenky. Ale pro mě to zásadní představení se odehrálo v Brně. Muzikálová balada Koločava v Městském divadle. Při ní se asi zrodila moje touha hrát v muzikálech. Do Brna mě zatáhl jeden můj spolužák, který je brněnský patriot.

A další spolužáci…

Z mého ročníku vyšli docela úspěšní absolventi. Například Ondřej Ruml, který získal druhé místo v soutěži X-Faktor a s různými big bandy zpívá swing, který miluje. Nebo Olga Lounová, která se taky vydala za pěveckou kariérou a má svoji skupinu. A taky třeba Marta Balážová, která zpívá s vlastní funky jazzovou kapelou.

Swing versus rokenrol

Swing milujete i vy, což je dost překvapivé. Je to zřejmě podobný vztah, jaký máte k Semaforu. Mladá zpěvačka si oblíbila starý žánr.

První impuls k poslechu téhle hudby vznikl už doma, protože bratr najednou začal nakupovat a přehrávat cédečka s Ellou Fitzgeraldovou a Louisem Armstrongem. A pak v Praze na škole jsem se pohybovala v obležení dechařů a jazzu a swingu, protože Konzervatoř Jaroslava Ježka je na ně zaměřena. A taky mě chytla radost, která z té muziky jde. Swing je pro mě svoboda, možnost sebevyjádření, není tak sešněrovaný pevnou formou jako klasika. Já si myslím, že swing vůbec není jenom pro staré. Já se v něm dokážu dokonale uvolnit a vyžít.

Na počátku prosince jste měla v Semaforu první samostatný swingový koncert. Byla jste nervózní?

To víte, že jo. Ale když jsme začali a cítila jsem, že lidi „jdou“ se mnou, tak to ze mě spadlo. Byl to takovej odlehčenej, příjemnej večer. Zpívala jsem různé staré fláky, Glena Millera, Duke Ellingtona, Ellu Fitzgerald, Marilyn Monroe… Já mám ke každé té písničce citový vztah. Když jsme s panem kapelníkem Volfem vybírali repertoár a museli ho krátit, abychom ty lidi nepřesytili, bylo to, jako bych se musela zříkat svých dětí.

Pár týdnů už hrajete v Rokenrolu. V čem je to jiná zkušenost než Semafor?

Rokenrol se odehrává na přelomu padesátých a šedesátých let, ale ta muzika je spíš současná než nějaké retro. Ale má rokenrolový základ a energii. Pro mě je to novinka, já jsem takovou hudbu nikdy předtím nezpívala a je to docela nářez mít za zády beatovou kapelu.

Jinak – na tom projektu se sešel velmi vstřícný kolektiv, nepociťuju nějaké tlaky nebo naschvály, bez kterých se prý žádný velký ansámbl neobejde. Zkoušení bylo hodně těžký od začátku do konce. Začínali jsme choreografiemi Jany Hanušové, což je skvělá choreografka, ovšem její choreografie jsou velice náročné. Po první zkoušce jsem myslela, že ráno nevstanu z postele. Na takovou pohybovou zátěž jsem nebyla zvyklá.

V Rokenrolu jste na jevišti pořád v pohybu, ale jako by vás to vůbec neunavovalo, jako by to byla vaše přirozenost od narození, jako byste měla klouby z gumy…

Já jsem spontánně tancovala od dětství. A když jsem poprvé přišla do tanečních, hned si mě vyhlídli, jestli bych nechtěla chodit do tanečního klubu, dělat latinsko-americký tanec. Tak jsem se nějaký čas věnovala rumbě, sambě, jivu… Mě každá hudba vybízí k intenzitě pohybu. A když za mnou dobře hraje kapela a představení má grády, hejbu se vždycky naplno. I kdybych byla sebeunavenější, i kdybych měla vypustit duši.

Zapomenete na vnější svět a vnímáte jenom jeviště?

To je ta nejlepší varianta. Každé představení je ale jiné, záleží taky na atmosféře, na tom, jací se sejdou diváci. Fakt je, že na jevišti často zapomenete, že máte nějaké problémy, nepříjemné vyřizovaní, stres. Dokonce zapomenete, že vás bolí noha, nebo že máte rýmu a kašel. Já jsem několikrát hrála totálně indisponovaná a opravdu jsem se bála, že se na jevišti rozkašlu. Nikdy se to nestalo. To až potom, po představení.

Co si myslíte o dívce, kterou v Rokenrolu hrajete? O jejím nadšení pro prvomájové průvody, Lenina a svazáckou košili? Nenapadlo vás, že je to jenom schéma, až příliš zjednodušená realita?

Myslím si, že libreto Rokenrolu vychází z osobních zkušeností autora. A jestli je v něm něco přitažené za vlasy, tak je to proto, aby to prospělo spádu děje. Občas se dívám do hlediště, kde sedí spousta lidí, kteří asi ty roky pamatujou a vždycky reagujou živě. Asi jim to musí něco říkat, když se tak uvolněně baví různými fórky z té doby.

A co vy? Co víte o době totality?

Něco málo vím. Heleďte, já žiju svou přítomností. A historii beru jako fakta, ale že bych v ní nějak bádala, to ne. Nebo že bych se zajímala o politiku? To taky ne. Občas, třeba před volbami, se podívám na nějaké diskuse v televizi, abych měla přehled. A to je všecko. Můj život je především divadlo a jsem strašně ráda, když potěším lidi, co do něj chodí. Snažím se na ně působit pozitivně.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Rokenrolu Viktorem Polesným?

To je zkušený režisér, ale muzikál dělal poprvé.Takže jsme začínali jako v činohře. Seděli jsme u stolu a četli text. Polesný nás poslouchal, neříkal nic a zkoumal nás, byl v roli pozorovatele. Jsem mu za to vděčná, protože jsem si tu postavu mohla najít sama a nebyla jsem limitována nějakými příkazy. Zasahoval teprve na jevišti, když někdo sklouzl z celkové koncepce.

Kolik repríz už Rokenrol měl?

Dohromady asi dvacet. Já jsem zatím hrála osmkrát. Pokaždé to bylo jiné. Dvakrát zadané představení a pak pro lidi, co si vstupenky koupili v pokladně. Tahle představení byla mnohem spontánnější. Ale musím říct, že i diváky, kteří Rokenrol dostali jako dárek, jsme nakonec rozehřáli. Měli jsme možná deset opon.

Spíš podehrávat než hrát

Co je pro vás snažší – velké divadlo Broadway nebo malá scéna Semaforu?

Na malé scéně je setkávání s publikem přirozenější. Musíte si sice dát pozor na svůj projev, na gesta, publikum vidí každé mrknutí vašeho oka, a když to přeženete, je to trochu faleš. Jiří Suchý nám pokaždé připomíná, že musíme spíš podehrávat než hrát. Ale na druhou stranu kontakt v malém divadle je intenzivnější. Na velkém jevišti si snáze můžu vytvořit tu „čtvrtou stěnu“, víc to rozpálit a diváky vnímat z odstupu.

V kterých muzikálech jste před Rokenrolem účinkovala?

V Bídnících, v těch jsem hrála čtyři roky, a v muzikálu Za zvuku hudby v Hudebním divadle v Karlíně. Hrála jsem postavu nejstarší dcery kapitána Trapa. Kapitána hrál Petr Štěpánek. Byl to příběh z Rakouska za druhé světové války. Rodinné neštěstí se v něm prolínalo s příchodem nacistů. Vždycky mě zamrazilo, když ke konci představení, vtrhli na jeviště esesáci a naše divadelní rodina utíkala přes hory do Ameriky. Ráda taky vzpomínám i na karlínskou West Side Story, kde jsem dostala roli Marie. To byl náročný pěvecký part a já ho zvládla díky pomoci své profesorky z konzervatoře Virginie Walterové. Ona je původní profesí operní pěvkyně a bravurně ovládá techniku zpěvu.

Co byste řekla o Petru Štěpánkovi? Jaký je to partner?

Úžasný. Dokáže na jevišti naslouchat druhým, a to není v divadle úplně běžné. Někteří herci, kteří mají velká jména, myslí jenom na sebe a na okolí se neohlížejí. Já to nekritizuju, mají na to jistě právo. Petr Štěpánek ale vždycky dává prostor k sebevyjádření i kolegům a nevadí mu jejich úspěch. A v zákulisí se k nám, mladým hercům choval, jako kdyby to byl náš táta.

Žít naplno

Když jsme připravovali tenhle rozhovor a já pátral po vašich zájmech, řekla jste mi, že občas čtete esoterickou literaturu. Kterou?

Třeba knížku Luisy de Hay Miluj svůj život. A základní myšlenkou té paní je prožívat každý okamžik života naplno, vysílat pozitivní vlny a negativními vlivy se vůbec nezabývat.

Vy se pořád smějete – i když mluvíte o vážných věcech. Opravdu pořád?

Pořád ne. Ale když mám nějaké trápení, snažím se ho v sobě neživit a rychle se s ním vypořádat, aby se ve mně nehromadilo. Ale je pravda, že to, co vy, mi říkají kamarádi často: ty se furt směješ, to ti teda závidím! Důležité je mít někoho, komu se můžete se svými problémy svěřit, protože už jen to sdílení samo přináší ohromnou úlevu.

A máte někoho takového?

Maminku, na kterou se můžu obrátit se vším.

A ve svém domovském divadle – v Semaforu?

Našlo by se jich, myslím, dost. V semaforském souboru jsou nadstandardně dobré vztahy. Já si často povídám třeba s Jiřím Štědroněm, se kterým probírám i věci, které přesahují hovory o divadle a o práci.

Jak byste Jiřího Štědroně charakterizovala?

Je to charismatický herec a zpěvák, který po příchodu do Semaforu objevil i komickou stránku své herecké osobnosti. A umí si ze sebe udělat legraci i v soukromí.

A principálská dvojice – Jiří Suchý a Jitka Molavcová?

Na Jiřím Suchým, kromě toho, že je to umělecky všestranně nadaná bytost obdivuju, že ho nikdy nic nezlomí. Příklad: když v roce 2002 přišla povodeň a Karlínek, v němž tenkrát Semafor sídlil, zaplavila voda a vzala nám kulisy, kostýmy, zvukovou aparaturu, archiv, prostě všecko – vůbec se z toho nezhroutil. Sed a okamžitě napsal o té povodni revue. A Jitky Molavcové si vážím nejen pro ten veliký herecký talent, ale i pro tu ohromnou skromnost a pokoru. A taky pro tu podporu a zájem, který nám, mladým, v divadle věnuje.

To zní skoro jako laudatio. Nemohla byste na jejich adresu říct i něco negativního?

Copak já, se svým pozitivním přístupem ke všemu, můžu říkat něco negativního?

Máte sny – ty noční i ty v přeneseném slova smyslu?

Mívám obvyklé herecké sny: stojím na jevišti, nevím na kterém, a z textu si nepamatuju ani slovo. Tak těch bych se ráda vzdala, protože se vždycky probudím celá zpocená. Vysněné role nemám. Ty beru tak, jak přijdou. Líbilo by se mi, kdyby si národ zpíval některou mou písničku. Třeba by pak tady po mně něco zbylo.