Lucie Málková
Jak já to vidím? Se vší skepsí a deziluzí, příznačnou pro rok 2011. A nejistotou, co se dalších let týče. Nemluvím o sobě, spíš o tom, co se děje kolem… Celá ta komedie, kterou s námi dennodenně hraje naše politická „reprezentace”, i Komedie s velkým „K“.
Reakcí na celou kauzu kolem Divadla Komedie bylo požehnaně a v některých případech bylo lepší nečíst, neboť to opět (překvapivě!) sklouzlo do osobních invektiv mezi samotnými kritiky (proč?) a jádro sporu se pomalu začalo odsouvat na druhou kolej. I proto mě potěšilo vstřícné gesto Dušana D. Pařízka, který svolal všechny aktéry sporu 14. listopadu do foyer Divadla Komedie, aby se věci pojmenovaly jasně a především, aby se podobná, prokazatelně uspěchaná rozhodnutí neopakovala. Dojem? Hojná účast, diskuse až na výjimky překvapivě věcná a slušná (pro mnohé zklamání – skandál se nekonal) a závěr? Vše zůstane tak, jak je, a další spěšně rozjeté konkurzy plné spekulací pokračují… Praho!
Emigrovat? Kam? Ozvaly se i hlasy, které vyzývají k umělecké emigraci. Nelze se nad tím nezamyslet. Já sama se cítím být spřízněna s maďarským divadlem. Ale sotva jsem se tam vrátila, veškeré debaty místních divadelníků směřovaly ke kauze Új Színház. Liberálně zaměřené umělecké vedení bylo vyměněno za sympatizanty krajní pravice György Dörnera a Istvána Csurku. Hesla jako „národně angažovaný“ nebo „pryč s hegemonií liberalismu“ jsou dost děsivá. Komise, složená z odborníků, toto uskupení jednoznačně nedoporučila. Co naplat, konečné slovo měla politická reprezentace, která – jak známo – vládne v Maďarsku bez opozice. A co když herci dostanou nabídku angažmá, jako se to stalo jedné mé přítelkyni? Odmítnou, a budou zdiskreditováni na oficiálních a státem či městem dotovaných scénách, nebo přijmou, a získají nálepku extremistických sympatizantů u alternativních a uměleckých uskupení? Takové pěkné mefistofelské dilema.
Politická rozhodnutí ovlivňují současné kulturní dění víc, než bychom si chtěli připustit. Ale pořád je z čeho se těšit.
Film Koprodukční maďarsko-německý film režiséra Szabolcs Hajdu Bibliothéque Pascal mi udělal ohromnou radost pohádkově halucinačním zpracováním příběhu o hledání štěstí „tam na Západě.“ Hlavní hrdinka Mona opouští svou malou dceru, ale místo za barem skončí v jednom z liverpoolských bordelů. Štěstí v neštěstí? Tenhle „intelektuální nevěstinec“ pro vybranou klientelu servíruje hostům sex doslova s dramatickým příběhem. A tak se Mona stává Svatou Janou a oblečená do vojenského mundúru si opakuje text z G. B. Shawa. O pokoj vedle přichází denně o život Desdemona nebo je vychováván mladičký Pinocchio. Film, který je nasycený magickými obrazy, klade obecnější otázku: Lze pomocí vlastní imaginace přežít ty nejděsivější okamžiky?
Divadlo Obdobné téma řeší i nová inscenace Kornéla Mundruczó Nehéz istennek lenni (Je těžké být bohem). Mundruczó, navazuje na poetiku předchozí inscenace Sorokinova Ledu. Ve svém autorském opusu opět neváhá jít s herci až „na krev“. Několik explicitních sexuálních scén by se dalo bez váhání označit jako pornografie v přímém přenosu. Příběh skupiny pasáků (jimž vévodí skvělá Lang Annamária, toho času v pátém měsíci těhotenství), kteří vezou na trh tři nic netušící dívky, se odehrává příznačně v kamionu. Podobně jako v Ledu je hyperrealisticky zařízen a vedle žehlení a vaření slouží taky k natáčení hodně zvrhlých pornofilmů. Surová, nekompromisní inscenace má ještě jednu velkou výhodu – osvobodila se od divadelní budovy. Toto mobilní divadlo ve dvou kamionech už teď objelo část Evropy a doufám, že zastávce v Česku jí nic nebude bránit.
Literatura A do třetice o úniku a cestě za lepším životem. Útlá kniha rumunsko-maďarsko-cikánské autorky Aglaji Veteranyi Proč se dítě vaří v kaši je z velké části autobiografická. Autorka, jejíž rodina emigrovala z diktátorského Rumunska na Západ, popisuje z pohledu dítěte život v cirkusové manéži, v maringotkách, v hotelích a v penzionátu pro mladé nepřizpůsobivé dámy. Formou krátkých, až dětských slohových cvičení (podobně jako Agota Kristof v knize Velký sešit) líčí neustálý strach o matku, neporozumění si s otcem i okolním světem a všudypřítomnou smrt. Sama k románu dodává: Jen z pohledu dítěte jsem byla schopná psát o všem tom strašném a nemorálním, co tento příběh obsahuje.
Dům teroru A když už budete v Budapešti, nezapomeňte navštívit Terror háza (Dům teroru). Nejedná se o žádné komerční muzeum, ale o skutečnou, nemilosrdnou a velmi poctivě vytvořenou instituci, která bez obalu připomíná celou jednu epochu 20. století. Už sama budova je naplněna příběhem. V roce 1944 sloužila jako „Dům loajality“, což je hodně cynické pojmenování pro mučírnu „nepřizpůsobivých“ občanů. Po roce 1956 se stala hlavním ústředím Státní bezpečnosti. Instalace v celém domě jeho genius loci ještě umocňují. Nedivte se, když se vám o tomto muzeu bude ještě dlouho zdát.
P.S. Ta herečka z Budapešti nakonec angažmá v Új Színház nepřijala.
Komentáře k článku: Lucie Málková
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
