Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky Rozhovor

Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 4)

V loňském prosincovém čísle studentského časopisu pro seniory Babylon, který vede a řídí Petr Placák, vyšel jeho obsáhlý rozhovor s divadelníkem Ludvíkem Kavínem, který do Divadelních novin nepravidelně píše, na i-DN má svůj blog a v první polovině roku 2019 v tištěných Divadelních novinách (1-13/2019) publikoval své paměti. Po domluvě s autorem Petrem Placákem i Ludvíkem Kavínem publikujeme plné a Kavínem na některých místech opravené či doplněné znění jako letní seriál i-DN. Tentkrát o obyčejném životě českého předlistopadového emigranta ve Vídni.

Český exil ve Vídni

S kým z české emigrace jste se ve Vídni stýkali?

Úplně na začátku to byl z té české emigrace Ivan Binar, s kterým jsme se znali už z Ostravy. Když pak do Vídně dorazili syn Pavla Kohouta Ondřej Kohout s ženou Evou, tak jsme se vídali s nimi. S Pavlem Kohoutem jsme měli kontakty, také s manžely Richtrovými z Brna a s Jardou Součkem – emigrantem z roku 1968, který si udělal dobré jméno svými pojednáváními o architektuře, ovšem pod pseudonymem Jan Tábor. Za Tigridem jsme byli několikrát v Paříži, a taky jsem byl na nějakých setkáních omladiny v klášteře Rohr u Anastáze Opaska, což bylo hrozně sympatický, ohromně fajn.

Jak fungovaly kontakty do Československa?

Pravidelně jsme dostávali zprávy, které byly telefonované. Třeba poslední komunikace s Havlem byla krátce před tím, než ho koncem května 1979 zavřeli. Ozval se a říkal: Prrrosím, budu číst velice rrrychle, prrrotože jsou za mnou. Rychle cosi přečetl, už nevím, co to bylo za sdělení, a konec. Za dva dny na to jsme se dozvěděli, že sedí. Se Zdenou Tominovou jsme měli kontakty, která byla v té době ještě v Praze a patřila k těm, kdo nám telefonovali.

Jaké styky jste měli na Západ?

Když jsme do Rakouska přijeli, vůbec žádné. Kromě informace, že ve Vídni je redakce časopisu Tagebuch, kde jistě najdeme kamarády, a kromě doporučení Petra Uhla, na koho se máme obrátit. Další kontakty jsme získali hlavně přes divadlo.

V roce sedmdesát sedm, kdy jsme přijeli do Vídně, měli všichni velký zájem o čerstvě vyhlášenou Chartu 77. Já jsem hned začal chodit do kurzu němčiny pro cizince na universitě, což byly intenzivní kursy, denně pět hodin. Chodila tam taky profesorka matematiky z Paříže, která mě vždy po výuce doprovázela k tramvaji a pořád se na něco vyptávala. Neuměla pořádně německy, já taky pořádně německy neuměl, a vzhledem k tomu, že Nika uměla francouzsky, navrhl jsem jí, zda nechce přijít k nám domů. Ona skutečně přišla, a když pak odcházela, ptala se, zda by k nám mohla přivést nějakého svého kamaráda. My na to, samozřejmě, proč ne. Asi za týden zvonila u dveří, a když jsem otevřel, stálo tam asi patnáct lidí, které s sebou přivedla – z Turecka, Francie, Anglie… Rakušani tam byli taky. Vesměs to byli študáci němčiny, tedy kromě těch Rakušanů, a v podstatě ze všech nebo téměř ze všech se stali naši kamarádi. U některých to bylo krátkodobé, u jiných to trvá dodnes.

Jedna z nich byla nějaká Susanne, studentka medicíny, levicově orientovaná, která osobně znala trockistického filosofa Ernesta Mandelu. Jednou na podzim nám zavolala, že příští rok, v roce 1978, se bude v Bruselu konat akce k 10. výročí okupace Československa v srpnu 1968 a jestli tam nechceme přijet a zahrát. Vzhledem k tomu, že jsme během podzimu nastudovali dvě Kolářovy jednoaktovky, tak jsme řekli, že jo, rádi. V Bruselu jsme tak měli naši premiéru na Západě, z které pak vznikla spousta všelijakých dalších kontaktů na všechny možné strany – to bylo opravdu mezinárodní, přičemž hned odtamtud jsme dostali pozvánky do Mnichova a do Basileje.

Tak začaly i naše divadelní šňůry po západní Evropě. Jezdili jsme hodně Švýcarskem a Francií. Ve Švýcarsku jsme potkali řadu českých exulantů, mimo jiné Petra Feyfara, s kterým jsme pak spolupracovali i v našem divadle. V Curychu jsme se poznali s panem Karlem Hrubým, což byl generální tajemník exilové sociální demokracie. Znali jsme se dobře s Jaroslavem Strnadem, který vydával ve Švýcarsku důležitý exilový Zpravodaj, dost známý člověk – mám dojem, že v padesátých letech byl tady zavřený a potom emigroval. Když jsme ho chtěli navštívit, tak jsme museli projíždět silničkami, serpentýnami až na takovou horu, kde měl spolu se svou ženou domeček, úplně mimo jakoukoliv civilizaci. To byl skvělý člověk.

Takže přes všechny kontakty a vazby na řadu osobností jste žili spíše soukromým životem?

Tak se to říct nedá. Nežili jsme mimo český a slovenský exil, ale na druhou stranu jsme nebyli na něj orientovaní či závislí. A vždy jsme se ale snažili, pokud to šlo, upozorňovat na situaci v Československu. Jednou, když jsme byli na festivalu v Lyonu, to bylo tuším někdy v červnu sedmdesát devět, se nám podařilo udělat rozhovor o Československu pro velké francouzské noviny. Na titulní straně bylo nahoře: Nika s Ludvíkem říkají, že je třeba jednat rychle – šlo myslím tehdy o nějakou vlnu zatýkání v Československu, zatímco vpravo dole byl Brežněv s Cartrem, kteří se právě setkali ve Vídni. Tihle dva šíleně důležití politici byli pod námi!

To byl úspěch!

Ale byly to spíš náhody, když jsme jezdili po světě.

S kým jsme se hodně stýkali, byl Karel Kryl. To začalo právě v lednu sedmdesát osm v Bruselu – hráli jsme tam na večeru, kde zpíval i Karel. Pak to byl taky Wolf Biermann, písničkář, exulant z NDR, který byl pro východní Němce něco jako pro nás Kryl – do dneška myslím žije v Hamburku, nikde jsem nečetl, že by zemřel, byl o deset let starší než já. Kryl, Biermann… My jsme tam hráli tu aktovku od Koláře a s Krylem, kterého jsme do té doby osobně neznali – já byl na jednom jeho koncertě ještě před jeho emigrací (ten koncert byl v plném sále brněnského Besedního domu a byli jsme tam pořadateli – myslím že šlo o Brněnské studentské centrum – přivítáni a posazeni do první řady, dva de facto už z tzv. reálného světa politiky odrovnaní politici: Jaroslav Šabata a já) – jsme se setkali v šatně. On celou dobu špačkoval, že při ozvučování na scéně se celou dobu věnovali Biermannovi, on se tam skoro nedostal, a jak si to představují. Od té doby jsme se s Krylem hodně zkamarádili, až tak daleko, že mi jednoho dne řekl, že kdybychom nebyli přátelé, tak by se Niku snažil získat, ale kamarádům se to prý nedělá. Ale naše kamarádka Roswitha s ním románek měla. Kryl složil sonety pro asi dvanáct žen, které nějakým způsobem někdy obdivoval, a jeden z těch sonetů je Rozvitě.

Petr Placák /pro i-DN zpracoval a upravil hul/

/Pokračování./

• Autor: DN
• Publikováno: 29. července 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ