Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky Rozhovor

Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 7)

V loňském prosincovém čísle studentského časopisu pro seniory Babylon, který vede a řídí Petr Placák, vyšel jeho obsáhlý rozhovor s divadelníkem Ludvíkem Kavínem, který do Divadelních novin nepravidelně píše, na i-DN má svůj blog a v první polovině roku 2019 v tištěných Divadelních novinách (1-13/2019) publikoval své paměti. Po domluvě s autorem Petrem Placákem i Ludvíkem Kavínem publikujeme plné a Kavínem na některých místech opravené či doplněné znění jako letní seriál i-DN. V tomto díle se Kavín pokračuje v ohlížení za svým politickým vývojem.

Tady nemůžeš pracovat!

Skončili jsme u toho, jak vás Šabata vyzval vstoupit do komunistické strany…

Díky Šabatovi jsem tedy vstoupil do strany a podílel se na nějakýchŠabatových projektech. Dělal jsem v podstatě sociologicko-psychologický výzkumy přes okresní výbory KSČ – takovou pro ně zpětnou informační vazbu. V postatě jsem mu jako student pomáhal s tím, co potřeboval.

A jak byl aktivní ve všem, co dělal, začal mě seznamovat s různými lidmi včetně Josefa Špačka, který byl v předsednictvu ÚV KSČ, a když jsem potom končil fakultu a měl jít na vojnu, tak mně Špaček doporučil, abych si vojnu odkroutil na Vojenské politické akademii, kde byli tehdy generál Václav Prchlík a Oskar Bizík (po roce 1969 propuštěn z armády, po roce 1989 vedoucí kanceláře Federálního shromáždění a sdružení Vojenská obroda), kteří pak byli po r. 1968 zavření – ta Akademie byla takové hnízdo revizionistů. Byli tam studenti i z jiných škol, kteří tam taky sloužili vojnu – včetně Libora Prudkého, sociologa. Já jsem tam byl coby učitel a měl jsem se tam pokusit založit politologii jako předmět, protože ta se do té doby neuznávala. Prchlík potom chtěl, abych tam po vojně zůstal učit, ale já se vymluvil, že ne.

Proč?

Během toho roku jsem tam potkal řadu známých, mj. Jirku Lisého, který učil na Vysoké škole politické ÚV KSČ a v roce 1967 mě tam vzali do aspirantury. Začal osmašedesátý rok, přestalo se tam studovat a dělala se jenom politika. Patřil jsem ke skupině lidí, studentů a čerstvých absolventů, kteří jsme si řekli, že se pokusíme dosáhnout toho, aby nebyla jednotná mládežnická organizace, ale aby politické strany a hnutí mohly mít své vlastní mládežnické organizace. Domluvili jsme se – to byl duben květen 1968 – a rozdělili si různé potentáty z vedení a vlády, koho kdo osloví. Já jsem dostal na starost Dubčeka a Kriegla. Rozhovor s Krieglem byl báječný, byl okamžitě pro. Když jsme to ale pak přednesli Dubčekovi, tak on na to: Soudruhu, ty jsi člen strany. Víš, co je důležité? My musíme především dělat všechno pro to, aby se naopak zachovala a rozvíjela jednota strany. My jednotu strany udržíme!

A to byl konec. Když jsem s touhle Dubčekovou reakcí přišel na příští schůzku, bylo nás patnáct dvacet, tak se ta skupina více méně rozpadla. Mezitím se ale v Brně konala mimořádná vysokoškolská konference KSČ, kde byl zástupce tajemníka nějaký Šnirch, dogmatik non plus ultra, byl tam odvolán, a Jirka Klestil, který byl šéf té vysokoškolské organizace, kamarád, o pár let starší, na jeho místo navrhl mě. Takže jsem pak byl v Brně od 15. května 1968 tajemníkem vysokoškolského výboru KSČ a měl jsem se zabývat předmětem filosofie politiky, což se do té doby neuznávalo.

Kudy vedly vaše další cesty?

V průběhu devětašedesátého roku se maličko rozešly moje cesty s Jaroslavem Šabatou, protože byl celou dobu po okupaci revolucionář, který chtěl okamžitě přejít do opozice, zatímco můj názor – i těch mých pár kamarádů z vysokoškolských výborů – byl, že než nás zruší, máme se pokoušet držet reformní platformy – že budeme zrušení, bylo jasné nejpozději 17. dubna 1969, kdy se stal Husák generálním tajemníkem strany. A když potom byly k 1. září 1969 vysokoškolské výbory KSČ opravdu zrušené, byl jsem naráz ze všeho venku. Následně vyšel 13. září v brněnské Rovnosti na titulní straně velký otvírák, kde krajský výbor strany ohlašoval, že čtrnácti vysokoškolským funkcionářům se za jejich revizionistické postoje pozastavuje členství v komunistické straně. Jedním z nich jsem byl já. A když pak začaly v lednu sedmdesát prověrky, byl jsem mezi prvními, kteří byli z KSČ vyloučeni.

Co následovalo?

Zůstal jsem úplně mimo. Ještě na podzim šedesát devět mě vzali do Student-Servisu, což byla organizace, která zajišťovala studentům možnosti brigád. Netrvalo ovšem dlouho a hoch, co to vedl, mi řekl, že mě tam zaměstnat nemůže.

Měl jsem kamarády, bývalé studenty z filosofické fakulty, kteří dělali vychovatele v domově pro těžko vychovatelnou mládež od patnácti do osmnácti. Ti mi nějak domluvili, že mě tam vzali. Byl jsem tam čtrnáct dní, když mi ředitel zatelefonoval a sdělil mi, že je ještě zkušební doba a že je mu líto, ale že mi musí sdělit, že mě nemůže zaměstnat. Pak jsem se dozvěděl, že dostal pokyn, aby mě propustil, od tehdejšího vedoucího tajemníka městského výboru KSČ Oldřicha Klíčníka – byl to sice pasťák, ale přece jen to bylo školství.

Tak jsem potom jezdil s takovou dodávečkou a rozvážel guláše a chlebíčky po Brně jako řidič polotovarů. Dělal jsem to dva roky a vzhledem k tomu, že jsem tam vydělal úplný houby, tak jsem jednu sezónu k tomu dělal po nocích číšníka na plesech – byl jsem tam do tří, do čtyř do rána, než jsem vyúčtoval, a v pět už jsem musel začít jezdit po těch polotovarech.

To se asi nedalo dlouho vydržet.

Jednou za mnou přišla nějaká inspektorka z RaJ – Restaurací a jídelen – a ptala se mě, jestli bych nechtěl dělat regulérního číšníka. Já na to, že jo, ale kdyby to byla alespoň dvojka, tedy druhá cenová skupina – nechtěl jsem do čtverky – a ona opravdu zařídila, že mě přijali do Belvederu, což byla vinárna naproti Lužánkám. Byl jsem tam necelé čtyři měsíce, když si mě pozval ředitel RaJ a povídá, že za ním přišli soudruzi z StB s tím, že mě nemůže v tom podniku držet – za prvé, že si v Belvederu docela dost vydělávám, a za druhé, že je to kousek od Vysoké školy zemědělské: Lidi vás znají a soudruzi mají problémy s tím, abyste tam něco mezi vysokoškoláky náhodou neorganizoval…

Můžu sice zůstat v RaJ, ale ne v Belvederu. Dělal jsem pak nějakou dobu skokana – záskok za dovolené a tak, což skončilo, když jsme začali žít s Nikou. Jednou když už jsme byli spolu, za mnou přišla do jedné z těch restaurací, kde bylo čtyřiaosmdesát židlí, ty byly během oběda obsazený, kromě jídla chtěli všichni taky pivo a já tam byl jako číšník sám. Nika se zrovna vrátila z Liberce, kde tenkrát hrála, což pro ni vzhledem k jejím politickým postojům nebylo tak jednoduchý, dívala se, jak tam lítám a pak se v jednom okamžiku málem rozbrečela. Přitáhla mě k sobě a povídá: Tady nemůžeš pracovat! Dal jsem tedy sám z RáJe výpověď a dělal nejdřív skladníka a později dřevorubce, což bylo asi pětadvacet kilometrů od Brna. Vzali mě tam z toho důvodu, že tam byl zaměstnaný můj strýc, který to domluvil s hajným. A tak dále a tak dále…

Petr Placák /pro i-DN zpracoval a upravil hul/

/Pokračování./

• Autor: DN
• Publikováno: 19. srpna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 7)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ