Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky Rozhovor

Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 8)

V loňském prosincovém čísle studentského časopisu pro seniory Babylon, který vede a řídí Petr Placák, vyšel jeho obsáhlý rozhovor s divadelníkem Ludvíkem Kavínem, který do Divadelních novin nepravidelně píše, na i-DN má svůj blog a v první polovině roku 2019 v tištěných Divadelních novinách (1-13/2019) publikoval své paměti. Po domluvě s autorem Petrem Placákem i Ludvíkem Kavínem publikujeme plné a Kavínem na některých místech opravené či doplněné znění jako letní seriál i-DN. V závěrečném díle se zabývají Chartou 77 a důvody odchodu Kavínovy rodiny z Československa.

Za nové tvůrčí činy!

Jak jste se dostal k Chartě?

V Ostravě jsme byli takový malý kroužek opozičníků, scházeli jsme se u Ivana Binara a jeden z nás, Honza Leštínský, bývalý ekonom v nějaké velké ostravské fabrice, u kterého jsme se také občas scházívali, byl na Silvestra 1976 v Praze. Prvního nebo druhého ledna přijel zpátky do Ostravy a hned nás informoval o tom, že podepsal dokument o lidských právech, sdělil nám, o čem to je a že se o tom nemá zatím mluvit. Když jsme se ho ptali, zda to můžeme taky podepsat, řekl, že text zatím nikdo nedostal a že mu v Praze říkali, že se to nemá prozatím dál podepisovat. To mě trošku namíchlo a asi za dva, tři dny na to jsem využil první možnosti a zajel do Brna. Vyhledal jsem Vaška Šabatu a u něj jsem Chartu podepsal – myslím, že to bylo 5. ledna. /Více ve Zprávě o Chartě 77 k 6. březnu 1977 zde./

Vašek? Já znám jen Aničku a Honzu…

Vašek, nejstarší syn. Emigroval přes Vídeň do Ameriky a vždy se z Šabatových držel tak jako nejvíc zpátky. I když byl taky zavřený, krátce, protože patřil k těm, co roznášeli letáky. Byl to vystudovaný psycholog, kterému pak už nedali diplom.

Když jsem se vrátil do Ostravy, tak mi Nika vyčinila, že jsem ji nevzal s sebou. A když pak režim rozjel hysterické útoky proti Chartě, nejen v Rudém právu, ale všude možně, Nika se 12. ledna sebrala, odjela do Brna, našla Jaroslava Šabatu a Chartu u něj taky podepsala, i když její jméno – nevím čí vinou – bylo publikováno až v dokumentu – tuším – květnovým nebo červnovým. Ještě před Chartou jsme ale podepsali i ten dopis na podporu trestně stíhaných Plastic People a dalších lidí z undergroundu. To bylo někdy v létě roku sedmdesát šest.

Znal jste se s Plastiky a společností kolem nich, nebo to bylo jenom ze solidarity?

Osobně jsem neznal nikoho. Dozvídali jsme se o nich hlavně u Uhlů.

Jaká byla reakce režimu po podpisu Charty ve vašem případě?

Docela jednoduchá. Díky tomu, že Niku měl jako herečku hrozně rád režisér Evald Schorm a věděl, že jsme v té době v Ostravě, promluvil s Honzou Kačerem, který v tu dobu po nuceném odchodu z pražského Činoherního klubu působil jako režisér ve Státním divadle (dnes NDM) v Ostravě, že se tam toulá herečka, která nemá co dělat, ať ji do něčeho vezme. On ji vzal do Snu svatojánské noci – že tam bude něco hrát jako host. Já v té době byl strojník ve Vítkovických železárnách.

V době podpisu Charty…

Jo, v době podpisu. No a po podpisu, když Nika přišla jednou na představení do divadla, tak jí vrátný řekl: Vy už sem nemůžete! Pak jsme se dodatečně dozvěděli, že večer před představením byly přezkušovací zkoušky. Nika tam měla jeden sólový pohybový výstup, pak nějaký společný číslo s elfy a ještě takovou maličkou roli – Kačer se ji snažil strčit kam se dalo, a oni večer předtím sezvali tři dámy, aby ty části s Nikou přezkoušely, aniž by jí něco řekli. Takže ona nic zlého netušíc přišla na představení a vrátný, ne ředitel či někdo kompetentní, jí sdělil: Vy už nehrajete.

Režisér Kačer s tím souhlasil?

Kačer to přezkušovat odmítl – rozhodl o tom ředitel divadla, jmenoval se Zdeněk Starý.

A ty tři dámy byl kdo?

To byla jedna baletka, jedna tanečnice a pak herečka, kterou si jedinou pamatuju – hrála tam tenkrát dost prominentní role, v podstatě to byla i naše kamarádka. Jmenovala se Eva Jelínková. Jen pro zajímavost – v devětaosmdesátým, když jsme s naším Theater Brett hráli poprvé v Ostravě, vystupovali jsme právě v tom Státním divadle, a když jsme tam přišli, seděl tam pořád ten samý vrátný, co to tehdy Nice řekl. A když ji uviděl, povídá: Paní Brettschneiderová, tak jste zase tady. A mile se usmíval.

Chachacha… A jak to bylo s vámi coby strojníkem?

Když začaly ty hromadné protesty proti Chartě, pozval si mě k sobě šéf kyslíkárny, kde jsem dělal strojníka, a povídá mi: Pane Kavíne, vy jste ten vystudovaný. Já musím do jedenácti – to bylo mezi osmou a devátou – poslat nahoru protest kyslíkárny proti Chartě 77. Můžete to, prosím vás, sepsat – stačí pár řádků. Já to pak za všechny podepíšu.

Chachacha…

Jo, musel jsem se smát. On se ptal, co se děje, a já na to: Znáte tu Chartu? On: Ne. To je jedno přece. A já: Já ji ale znám, protože jsem ji podepsal.

Jak na to reagoval?

Nijak vzrušeně. Ale když jsem přišel na další směnu, stál před kyslíkárnou gazík, já šel dál a nahoře mi řekli, než jsem se převlíknul, že ten gazík tam čeká na mě – že jsem v rámci zákoníku práce přeřazen na jinou činnost, což bylo čištění kanálů pod Vítkovickými železárnami. Bylo to na třicet dnů a po této době mi dali výpověď.

Co na to kolegové v práci?

Ještě předtím, než si mě pozval vedoucí kyslíkárny, tak jeden kolega strojník se to s tou Chartou dozvěděl a nabídl mi, že má chatu v Beskydech, a když budu potřebovat, že se tam můžu schovat. To mi připadalo šílený, ale byla to příjemná reakce. Pak když už bylo jasný, jak se moc na Chartu útočí, jsem se ho – více méně z hecu – ptal: Tak co, bylo by to možný? A on na to, že to raději dělat nebudeme.

Jaké další problémy jste po podpisu Charty měli?

Problémy jsme neměli jen my, ale i naše děti, což bylo šílený. Já začal hrozně brzy. První dítě jsem měl v devatenácti a hned na to druhý. Pak jsem se záhy rozvedl. Byl jsem na manželství přílišnej zajíček a taky – bylo to chvíli po osmašedesátým – v tom byla i politika. Matka našich dvou dětí mi říkala, že mám myslet především na rodinu a nechat kontaktů se Šabatovými, což jsme samozřejmě odmítl a to manželství postupně přestalo fungovat.

Ještě předtím, než jsme s Nikou emigrovali, měla jít dcera na střední školu. Já měl z fakulty kamaráda, nějakého Pavla Blažka, který byl předsedou KSČ na textilní a výtvarné škole v Brně, a dcera hrozně pěkně malovala. Měla i výkres na nějaké mezinárodní soutěži a chtěla na tu textilku. Navštívil jsem tedy toho Pavla, který se choval pořád jako kamarád, a ptal se ho, že když ty zkoušky udělá, zda ji vezmou, zda ji kvůli mě nevyřadí. On to slíbil a byl pak první, který ji vyřadil. A tento soudruh Pavel Blažek po listopadu spolupracoval s Cibulkou a psal do Necenzurovaných novin. Mimochodem to je otec nynějšího ministra spravedlnosti /zde/.

Já si ho vybavuju. Ale že měl takovouhle normalizační minulost, jsem netušil…

Byl předsedou KSČ na střední textilní škole v Brně. Choval se jako kamarád a udělal tohle mé dceři.

A co další vaše děti?

Můj syn, který byl mladší než dcera, udělal učňovský obor, tiskaře, což tehdy zařídila moje první manželka.

Když jsme pak v roce 1977 s Nikou odjížděli z Československa, měli jsme dvouletého syna Jakuba, kterého se nám v době Charty podařilo dostat na pár hodin do jeslí. Ale přišli tam estébáci a řekli ředitelce, že buďto půjde ten náš synátor – rok a půl starý – ze školky, anebo půjde ona. Takže to osmnáctiměsíční dítě bylo vyhozené z jeslí. To byla ta poslední kapka, proč jsme se rozhodli pro emigraci.

A v Rakousku se nám s Nikou narodil ještě jeden kluk, Lukáš. Na svět přišel koncem srpna 1988, o třináct let později než jeho starší bráška Jakub a jedenáct let po našem příchodu do emigrace. Až tehdy jsme si další dítko dovolili… do té doby jsme „jeli“ jen divadlo a boj o existenci. Se dvěma kluky to snad nebylo o nic náročnější, protože starší Jakub už byl dost samostatný. A počínaje devadesátým rokem – po sametové revoluci – jsme si dokonce asi tři roky mohli dovolit au pair, což byli na střídačku několik dívek a taky dva kluci (!) z tehdejšího Československa. Oba naši synové dnes žijí a pracují ve Vídni. Cítí se být Evropany a mluví perfektně jak německy, tak i česky. Čeština byla našim rodinným jazykem po celou dobu našeho společného života.

Na závěr se zeptám na  současnost. Co jste cítil 24. února 2022, když Rusové přepadli Ukrajinu?

Já jsem si to „odcítil“ už 21.srpna 1968. A od té doby žiju s fyzickým zážitkem brutálního vojenského zásahu do našich životů v srdci Evropy. A nepatřím k těm, kteří si po 89. roce mysleli, že spor o Evropu skončil rokem 1989. Chci krásnou, silnou Evropu, ale vnímám, že se s námi Evropany hraje vabank. Studená válka trvá i po celá tři poslední desetiletí a její vývoj ve válku žhavou je děsivý. 24. únor je hrůzným datem v průběhu tohoto vývoje, ale ne jediným. Obávám se agresivních mezinárodních politických spletenců. Rád bych všem VIP osobám mezinárodní politiky řekl: BRZDĚTE SE! Zatím nevidím šanci, že by na mě dali, ti VIPáci!

Petr Placák /pro i-DN zpracoval a upravil hul/

/Konec./

Předchozí díly letního seriálu Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?!:

Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 1)

Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 2)

Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 3)

Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 4)

Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 5)

Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 6)

Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 7)

…

• Autor: DN
• Publikováno: 26. srpna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 8)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ