Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Nazdar, Břeťo!

Pozval jste mě k tomuto dopisování. A já přijal, abych konečně se s Vámi setkal. Vašich pozvání bývá během roku víc, a já se vždycky omlouvám. Už se mi nechce cestovat, ani spávat v cizích postelích; i když ve Vaší v Javorníku jsem se cítil doma; pod těma svatýma obrázkama? Můj úpadek je i v tom, že dnes bych už neslezl do potoka, kde jsme se s Jožinem chodívali sprchovat pod splav. A krom toho: Vy furt nemáte zábradlí na těch krásných kamenných schodech před chalupou.

Mezitím mi poslali několik čísel Divadelních novin. Předtím jsem je neměl v ruce. Žasl jsem: kdo toto čte? Divadelní diváci určitě ne. Tedy herci. Ano, ono je jich opravdu dost, aby utvořili svou obec. Když jsem četl, co tu psali ti dva před námi, Stránský s Lasicou, pochopil jsem, jaký má tato rubrika význam. Aby se oko mělo na čem zachytit, něčem normálním, když v celých novinách se mluví jenom o jednom, jak u bláznů. Možná, že redakce ani nebude ráda, že píšu: zvláště, když si to bude muset sama přepisovat z mého strojopisu.

Z toho ale mile plyne, že my si můžeme mluvit o čemkoliv: všecko bude pro to omezované herectvo zvláštní. O divadle určitě psát nebudu. Chodím tam dvakrát do roka, a skoro vždycky je to Semafor. Teď jsem tam viděl Kytici. Ano: nezměnil jsem se. Často nám přátelé doporučují nějaké představení. Redakce tohoto listu mi nabídla, že mi dá lístky na cokoliv. Zeptám se paní Vaculíkové.

V dopise narážíte na to, co jsem kdysi psal o své roli Vaculíka. Role to je, ale většinou neveřejná. Čtenáři mi píší svoje osudy s názory, a já vám, co je moje úloha: napsat jim, že jsem to četl, a nějak je povzbudit. To je totiž, Břeťo, hrozné, co lidí dobře píše, ale nemají s tím kam jít. Veliký význam tu mají místní noviny. Centrální noviny nemůžou uspokojit tu lidovou potřebu sdělování, diskuse. Místní noviny mají, myslím si, víc zdravotní než politický význam. Já si z těch pobídek vybírám témata, která jsou také trošku „literárně malebná“, abych čtenáře aspoň dostal z mrtvého bodu, když věcně nic nezměníme. Fejeton má mít citové spojení s tradicí jazyka, kultury. A tu se Vám přiznám, Břeťo, že v tomto ohledu si o svých kolezích moc nemyslím… Až se divím, jak si někteří myslí, že fejeton se dá jen tak splácat ze slov na nějaké téma… A tu mi napadlo, že v těchto dopisech bych třeba mohl projevovat své nevhodné názory, které bych ani nechtěl moc hájit: jen si tak od nich ulevit.

Dosáhl jsem, myslím, zvláštní pozice: nikdo mi nic nevyvrací, nepolemizuje se mnou. Jako bych si mohl říkat cokoliv, jako by se nehodilo napadnout instituci Vaculíka. Či jinak: Vaculík, ten už si může povídat cokoliv, to je jedno. Tak tuto roli, tuto tedy cítím, a vlastně ji hraju.

Chodím někdy na besedy se čtenáři. Když vejdu, přehlédnu publikum, a hned vidím, co musím hrát. Jiná je moje úloha, když jsou to lidé starší, pamětníci důležitých událostí a osob, a kteří dost čtou. S těmi budu mluvit jinak než se studenty, kteří přišli na popud učitelů a budou třeba maturovat i o Vaculíkovi, o samizdatu, Chartě 77. Jsou to tedy situace pro herce a docela mne to baví. Jak ovšem víme, svou roli učitele musí hrát i dobrý učitel.

Dostal jsem dneska dopis od jednoho zlínského kamaráda. Píše mi, že byste měl či chtěl napsat hru na jeho téma. Řekl jste prý ale, že by tu hru muselo hrát divadle ve Zlíně a v Uherském Hradišti. Tam ovšem říkají, že by to napřed museli číst… Tož jednání uvázlo. Jak je to tedy?

Nebudeme my si, sakra, nakonec také psát o divadle? No, přinejhorším ano.

Zdravím Vás a přeju nám pěkný tento rok!