Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi
Nazdar, Břeťo!
Popis Vašeho úrazu a léčení nemám čím vyvážit, mně se nic neděje. Měl jsem někdy stavy vážné, ale nebyly tak bolestivé.
Obdivoval jsem Vás, že jste se hrdě doplazil onehdy do Národního muzea na promítání svého filmu o texaských Rychlících… Pro mne je při vzpomínce na infarkt bolestivým bodem chvíle, kdy mi kamarádi přinesli do nemocnice k podpisu výpověď Janu Lopatkovi z Literárek. Byl jsem předsedou výboru; ale byl by to mohl podepsat jiný člen. Víte, jak on potom skončil, a ve zjednodušeném líčení případu dával někdo vinu i mně. My jsme za tzv. samizdatu měli s Lopatkou dobré vztahy, mám z jeho dílny dva velké svazky Demlových Šlépějí.
Byl jsem v divadle; já jsem hrál v divadle! Hrál jsem Vaculíka v Kohoutově hříčce Sex. Byl jsem jedním ze šesti disidentů, kteří se chystali vyhodit vlak, ale Pavel to potom jaksi autorsky zkazil, nevyhodili jsme nic. Hra se už před dvaceti lety měla číst kdesi na Kampě, vše domluveno, chyběl jen Kosík, protože umřel. Nevím, co do toho vstoupilo. Onehdy v dubnu to uskutečnila Husa na provázku v divadle Archa Na Poříčí. Ale to už jsme účinkovali jenom tři: Kohout, Klíma a já. Havel byl nemocný a Kliment indisponován. Bylo to zvláštní provedení: každého z nás „hrál“ nějaký herec, my byli na jevišti jen jako důkaz, že jsme to my, a sem tam jsme pronesli větu. S ohledem na naši trosku bylo to vymyšleno vlastně dobře. Sál byl přeplněný, úspěch veliký. Paní Vaculíková říkala, že nejhůř, bez výrazu, byl čten Vaculík. Třikrát jsme museli na scénu. Nechápal jsem to jináč, než že tleskají našim třem zjevům. Byla to vlastně pieta.
Ale o divadle je teď i moje četba: Karanténa Olgy Scheinpflugové. Vzal jsem to do ruky jaksi s nedůvěrou: jako psaní herce, jehož ctižádost není divadlem dost ukojena. Ale toto je originální dílo. Děj je vlastně jen příhoda: slavná herečka po úrazu, kdy si znetvořila obličej, probírá se k poznání své nové situace: od nemocnice, kde se seznámí s obdivuhodnou prostou ženou, která ji přivádí k úvahám o vážnějších věcech života, než je divadlo. A dostává se jejím vlivem k sobě bez divadla. Jednoduchý příběh je malován velice podrobně psychologicky a s myšlenkami, jaké by naše Zuzana u sebe nečekala. Nemám to dočteno, proto si myslím, že ona se k divadlu vrátí a bude hrát postavy takto postižené. Nebo, ještě po několika transplantacích, bude ráda dobrou ženou svého muže a divadlo jí bude moci být ukradeno. Poznala totiž, o čem je život a co se v něm také musí hrát. V knize se vyskytuje muž, který je nesnesitelný fanatik… a já se podíval, kdy kniha vyšla: ovšemže tam jeho fanatismus nemohl být konkrétněji nazván.
Dnes je První máj. Náš Jan vyvěsil na stožár vlajku v národních barvách: je cípatá a je na ní bílá koza. Právě jsme se vrátili z pořadu, který k Máchovu Máji udělal náš František Běhounek se svým souborem Ludus Musicus. Pořad byl v úvodu oživený dobovými vlasteneckými písněmi, jež byly dramatizovány. Ten Mácha to nehorázně natahoval, pravil jsem potom panu Běhounkovi, ale večer byl znamenitý. Já totiž, řekl jsem, si dešifruju Máj trochu jináč. Není to dílo bolestivého citu, ale mistrné ctižádosti. Měl bych k tomu vysvětlení a příklady, ale neměl jsem ještě příležitost to někde vykládat. Myslím si, a mám k tomu úctu, že ten mladík si vymyslel, jak si nás každý rok na to téma předvolávat.
Sál dobřichovického zámku s pohledem na řeku byl ilustrací přírodního máje a vlaky projíždějící na druhé straně odměřovaly století.
Mějte se dobře!
Ludvík Vaculík
Komentáře k článku: Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
