Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi
Milý Břeťo!
Píšete o korupci… Mně se zdá až neuvěřitelné, že už nejsou žádní normálně poctiví lidé. Uvažoval jsem, co by musel někdo nabídnout mně: a za co? Jedině za to, abych už nepsal.
My, když jsme tři dni v Dobřichovicích, nedíváme se na televizi a někdy nečteme noviny. Nevíme, co se děje, a mně to vůbec nevadí. Takto vlastně lidé žili dřív: moji rodiče věděli jenom, že je jakási vláda. A když byla nezaměstnanost, byla to vláda špatná. Říkám si, jestli ten náš pocit rozvratu a nemravnosti není způsoben tím, že to velice sledujeme. Paní Vaculíková onehdy řekla zajímavou myšlenku: ty korupce pocházejí z toho, že se dělá výběrové řízení, v němž se lidé snaží někoho podplatit. Kdyby vláda nebo investor prostě objednal věc u někoho, nikdo další by neměl příležitost někoho uplácet.
V té souvislosti mluvíváme i o tom, jak důležitá byla u lidí víra v Boha, který sleduje jejich jednání, a hříchy budou potrestány: tady, nebo až Tam. Zvláštní otázka: zda mravnost musí být spojena s vírou v Boha. Nemůže stát jenom sama o sobě? Hledám, o co by se mohla mezi námi opírat. Předně o to, že „s poctivostí nejdál dojdeš“, tedy že člověk žije klidněji, má lepší vztahy k lidem i postavení mezi nimi. Pravda je, že musí být odolný vůči špatným příkladům a svodům. Což závisí na tom, jak byl vychovaný. V tom vidím celou obludnost protináboženského a proticírkevního tažení. Vždyť jsou to jediné veřejné instituce, které mají výchovný program. A je z tohoto ohledu jedno, jak se věří, či nevěří v Boha. Kdo si dneska brousí rozum a předvádí ho na otázce víry, je vůl: nedomyslel se ani ven ze své lebky.
Divadlo nemám tentokrát na svědomí, nebyl jsem nikde. Ano: dostal jsem od Pavla Kohouta pozvánku na premiéru jeho dramatizace Cyrana ve Vinohradském. Já premiéry nemám rád: pro to publikum. A paní Vaculíková se vždycky bojí, že bude zase špatně slyšet. Proto jsme vstupenky nabídli naší vnučce Mařence (24 let) a jejímu Ondrovi. Jsou studenti architektury. Poprosil jsem je, aby pak napsali malou recenzi na představení. Slíbili, a udělali to:
Ocenili jsme možnost zhlédnout premiéru muzikálu Cyrano! Cyrano! Cyrano! od režiséra Morávka a dramaturga Velíška. Byla to velkolepá podívaná. Ohromila nás skvělá hudba a vynikající výkon Martina Stropnického, který je v roli evidentně doma, na rozdíl od Václava Vydry. Text Pavla Kohouta je skutečně vynikající a velice pěkně kombinuje starý jazyk s moderním. Tu a tam vkusně okoření vypjatou chvíli ostřejším slovem. Jen texty písní se často zcela ztrácely přehlušeny muzikou, což bylo vykoupeno podívanou na Gaskoňské kadety, kteří se ve hře při každé příležitosti obrazně bijí v prsa a ukazují, jak jsou drní a mužní.
Mírně rušivým dojmem působil fakt, že i sami herci byli slyšet jen z reproduktorů, a nikoli z vlastních úst. Kam se ztratil dobrý zvyk starého divadla, kdy herci na jevišti mluvili i v šepotu tak nahlas, aby ani diváci v zadních řadách nepřišli zkrátka? Škoda.
Morávkův a Velíškův Cyrano! Cyrano! Cyrano! je hlučné představení s bohatou a krásnou výpravou a trochou pompéznosti. Neklade si za cíl objevit či rozvést v díle nějakou další hlubokou myšlenku. Jen ukazuje již známý příběh velkoryse v barvách, s hudbou, perfektním obsazením a bohatě ozdoben. Představení se nám líbilo. Jen by nás zajímalo, kdo řídil létající kočár a proč s ním nepřistál.
Milí čtenáři, já žasnu! Myslel jsem, že ty vstupenky dávám jakýmsi dětem: a oni by mohli o divadle psát lépe než já! Toho využiju, až mě zas bude někdo posílat do divadla.
Milý Břeťo, mějte se dobře a pozdravujte okolo sebe!
Komentáře k článku: Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
