Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi
Milý Breťo Břetislave!
Na Váš tak pěkný dopis nemám přiměřenou odpověď. Já su trochu omezený i tím, že týdně píšu do Lidových novin a musím volit: co tam, co sem. Paní Vaculíková hlídá, abych sem nepsal, jak sekám dřevo, které je tam.
Píšu Vám v době, kdy jsem měl být v nemocnici, jenže jsem odmítl tam jít a musel jsem jim to podepsat. A vidíte, je mi dobře. Totiž já jsem v noci ze soboty na neděli dostal zimnici: cvakaly mi zuby, klepaly se mi ruce, třásl se mi i hlas. Napřed jsem myslel, že je mi normálně taková zima. Ale když to trvalo pod všemi pokrývkami, volal Jan pohotovost. Přijelo asi pět mužů, mezi nimi lékař, měřili mi tlak, byl normální. Doporučili vyšetření v nemocnici, kam mě hned chtěli odvézt. Dělejte se mnou, co chcete, do nemocnice vám nepůjdu. Dnes mi vadí to slovo „vám”: je to urážlivé. Paní Vaculíková i Jan chtěli, abych jel. Ne! řekl jsem. A prý jsem si zpíval a mluvil rusky. Horečka žádná! Napadlo mi vzít si oxazepam: uklidnilo se to, než doktoři odešli. Spal jsem potom v neděli skoro celý den. Jan měl obavu, zda budu moct řídit auto do Prahy. Abych mu to dokázal, šel jsem otrhat fazoli, které se mi urodilo hodně.
Hodně velice se nám letos urodilo letních jablek, rozdávali jsme, komu jsme mohli. A ještě více švestek, kterých máme dva stromy. Na zemi jsem je trhal já, na žebři Janek. Paní Vaculíková je vařila, pekla koláče a užili jsme knedlíků – gulivárů. Je to krása!
Dojeli jsme domů v pořádku. Paní Vaculíková vypočítávala naše návštěvy v D.: měli jsme je opravdu každý týden, domluvené a milé, ale uf! Člověk v tomto věku nestačí obsloužit všecky své vztahy. Což se projevuje i vůči Vám. Vždyť jsem nemohl na Vaše divadlo v Arše a omlouvám se, za co stačím. Ona se už těší, jak nebudeme nikoho čekat a ona se zas ohne do trávy mezi růže. Já bych také měl potichu a čistě pálit křoví ze zimního průklestu. Což nešlo buď pro vedra, kdy se to nehodilo, nebo pro déšť, kdy to nešlo. A krom toho… podle směru větru! S Janem jsme posekali palouk, seno se mu podařilo usušit a sklidit. Eva je stele slepicím. Mařenka se strojkem oblétala ostatní území. Velice se letos daří také růžím.
Ale já jsem byl v divadle! Jak víte, do divadla jdu, když mě tam někdo předvolá nebo pošle. Tentokrát to byl náš Franta, který hraje režiséra ve hře, kterou napsala Tereza Nováková a jmenuje se Herečky. Měl bych napsat, jak se jmenuje tento studentský soubor, ale má tak škaredé jméno, že nemůžu +/. Hledejte je teda podle názvu hry, a budou ji příště hrát 23. října v Divadle Na zábradlí. Přeju vám, abyste rozuměli líp než já: protože jednak hůř slyším a jednak je to hra absurdní o absurditě, na což já nejsem. Jsem na ty pěkné dívky a na to zvláštní fluidum, jak se ukazují, předvádějí: potěšení měl jsem z toho, jak neherci si představují, že jsou herci, takže ukazují něco navíc, než co bylo napsáno. Prozrazují svou povahu mimo hru. Zajímavé by bylo něco, na co jsem se nezeptal, bohužel: čím chtějí být a zda někdo chce skutečně být hercem. Je to šest dívek a čtyři kluci.
Já mám teď, po delší době, dobrý dojem z četby. Poslal mi svou knihu Jiří Kratochvil, a já mu napsal toto: Tvoje kniha „Uprostřed nocí zpěv” je mistrně příšerná, a ty za to nemůžeš. Není to příběh Tvůj, je to příběh samotného péra. Které Tys uvedl do chodu a v jakési mimořádné inspiraci nechal je dělat, co chce. A tak ono psalo všecko, co by Tvá výchova a vkus nepustily. To nemůže nikdo následovat. To péro přišlo se vším, čemu ses vyhýbal, ono to znamenalo, a teď s výsměchem Ti toto vyvádí. – Jsem zvědavý, co mu na to řeknou odborní kritici.
S tím končím a zdravím Vás!
Ludvík Vaculík
+/ pozn. red.: CHR-CHEL
Komentáře k článku: Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
