Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi
Nazdar, milý Břeťo!
K jedné kulturní otázce, kterou se v dopise zabýváte, mám už dlouho v úmyslu něco napsat. Tedy mi k tomu dáváte příležitost.
Divadlo je v jednom ohledu podnik jako každý jiný. Mělo by na sebe vydělat. Když se to nedaří, musí se zavést na jinou službu, nebo se zavřít. U nás je divadel mnoho a herců nepočítaně. V jednom se od jiného podnikání divadlo liší: nehledá potřebu zákazníků, ale nabízí jim cosi, co samo chce. Potřebuje se jim samo dát. Když diváci takové divadlo neuživí či aspoň neudrží, kdo tu má co rozhodnout? Ano, může být divadlo i pro deset osob, ale nemůže čekat peníze od obce. To je báječné, že může být divadlo pro pár lidí, a nikdo to nemůže zakazovat! My si, Břetislave, umíme představit, že v malé dílně nebo laboratoři vznikne něco, co po čase ovládne dějiny! Tu však záleží na tom, zda se najde člověk, jenž to odhadne a může zvolat: Ano, to je objev, řešení, záchrana! A tu záleží na tom, zda se takový člověk vyskytne v městské radě, ve vládě, v parlamentě.
Vytýkáme vládě, že vždycky škrtá napřed v kultuře. Naposledy zvýšení daně na knihy. To je nešťastně složená vláda: chybí v ní lidé, kteří by věděli, že peníze na kulturu jsou naopak velice výhodná a předvídaná investice. Vzdělaný člověk má vědomí o tom, v čem je hodnota, co je pro společnost důležité. Má větší pochopení pro všecky problémy, je prostě uvědomělejším občanem. Je už inteligentnějším voličem. Lépe odolává škodlivým trendům ve společenském životě. Dobrého občana není třeba tolik sledovat a hlídat. Odolává korupci, nemá rád podvody. Kulturní a vzdělaný občan je zkrátka pro stát lacinější.
Řeč o divadle mne přivedla k otázce, jaký je vlastně můj poměr k herectví. Ne k hercům: ten je dobrý. Ale k tomu povolání. Nemám v tomto oboru jinou zkušenost než dvě úlohy ve školním divadle. Jednou jsem hrál vodníka, což se mi dobře odrazilo v celém dalším životě, a podruhé Honzu. Ta role měla půvab jakéhosi flirtu s Hillawothovou, kterou jsem si bral jako princeznu. V obou případech jsem to prožíval jako úkol pro paměť. Herectví v tom nebylo žádné, jen ta gesta a tón hlasu. Vodníka ani Honzu jsem necítil.
Tak mi napadlo, jak asi ti hercové cítí své úlohy. Že by se do povahy a příběhu vciťovali? To by i trpěli? Myslím, že si jen představují, jak se má trpící člověk tvářit. Napodobují to, a neposmívají se mu vlastně? S tím souvisí moje otázka starší: zda herec vlastně neztrácí svou původní povahu a zvyky. Vždyť potom v normálním životě musí, může mu každý všední úkon připomínat nějakou roli. Ve vzrušení nevjedou mu jeho duševní kola na kolej jeho nějaké role? Za skoro dokázané považuju, že takový herec si stvoří svou životní masku: proto Landovský vždycky dělal Landovského jako Werich dělával Wericha.
Zmínil jsem se o své roli vodníka ve hře „Blaničtí rytíři“. Tuto úlohu obsazoval pan učitel Ječmínek podle jediného měřítka: kdo může zazpívat to náročné sólo. A to jsem i pokládal za svůj úkol i za příležitost předvést se. Hráli jsme to dvakrát, ale byl jsem v Brumově slavný potom celý týden.
Ale zaujal jsem na jevišti paní učitelku Svatoňovou. Ona mne neučila, ale odhadovala jakési moje nadání, a jsouc v životě sama, začala se mi věnovat a všestranně mě podporovala. Housle, lyže, knihy, návštěvy s rozhovory převyšujícími můj slovník i názory. Ona se pak stala jaksi maminkou mé ženy, která matku ztratila v dětství. A patronkou celé naší rodiny. Bez ní bychom ani hrob na hřbitově neměli, protože Vaculíkovi ho nechtěli dát.
Břeťo, už jenom snad dvakrát, a budeme to mít z krku. Nazdar!
Komentáře k článku: Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
