Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi
Milý Breťo, Břetislave!
Sáhl jste mi do svědomí – s tím Magorem. Však jsem napsal, že jsem nevěděl, kdo on je. Teď každý večer, když jdu spát, ho odprošuju a počítám s tím, že on to cítí. Jenže v platnosti zůstává, že okolní svět člověka vnímá podle jeho provokativních vnějších znaků; když ty vnitřní nezná.
A to se, Breťo, týká aj Vás: už zas máte jakousi sádru na ruce. To byl ten s tou sádrou, pravil jsem komusi, kdo se ptal, kde jste. Přitom my obdivujeme Vaši energii, výkonnost, cit… Tak jsme obdivovali Vaše dílo v Českých Budějovicích, co jste udělal s těmi Mrštíky v Roku na vsi. Jak jste uměl ten příběh, lidi i dějiště decentně vyjmout z folkloru, ponechav jisté znaky svědčící, odkud to přece jen je: ten osud, ty hlasy, ta gesta… Toho skákání po nábytku bylo tam trochu moc. Dovídáme se, že za choreografii odpovídá paní Košíková, která vystihla temperament správně, a je až obdivuhodné, že ti Jihočeši to tak pochopili a vzali. A režie s těmi snad čtyřiceti lidmi je úctyhodná. My jsme se po divadle nemohli zdržet, abychom poděkovali některým lidem. Dojeli jsme domů po jedné hodině, ale shodli jsme se, že to byl pěkný výlet. I to úvodní dějství u Žížalů. Ti si tu zátěž zaviňují sami: svým přátelstvím. V těchto novinách jsme už četli článek o tom představení, a souhlasili jsme.
Ale já mám na účtu ještě jedno divadlo: Taneční hodinu v divadle Kašpar v Celetné. Tam jsem šel kvůli Barbaře Lukešové, kterou jsme konečně chtěl vidět, když se o ní u nás často mluví: paní Vaculíková s její maminkou Táňou. Ale moc jsem ji nemohl vnímat, protože byla členkou akrobaticko-tělocvičné skupiny. Herectví se tam nepoznalo. Obdivoval jsem tu pohybovou paměť: pamatovat si i chybu a opakovat ji! V této hře Astrid Saalbachové hlavní roli měl režisér Alexandr Minajev. A sál byl plný mladých lidí!
My tedy, milý Břeťo, tedy končíme. Pro mne to zmanenalo všímat si trochu divadla: z těchto novin jsem se dověděl, jak složitý je to svět. Čekám, kteří dva si tu budou psát; pokud tyto noviny tu rubriku povedou. Nám ty noviny daly možnost trošku víc spolu být, když ve skutečnosti se nám to nedařilo: mou vinou. Protože mně se už nechce někam jezdit, chodit do větší společnosti, kde se člověk musí zdravit s mnoha lidmi, představovat se nebo se oni představují jemu. To jsem přesně zažil v galerii DOX, kde se dávala Langošova cena Václavu Havlovi a Ivanu Kadlečíkovi: o něm jsem tam já mluvil. Ani jsem nevěděl, jak upadám, Břeťo! Tam bylo přátel a známých, já je poznával, akorát jsem nevěděl, jak se jmenují, kdo to je, protože jsem se s nimi neviděl třeba patnáct roků. Olbram Zoubek mě pozdravil a dal mi do ruky knížku: z té jsem poznal, že to byl Franta Janouch.
Dostal jsem pozvánku na večírek těchto novin. Omluvil jsem se, měli jsme něco s Wlastenci. Ale řekl jsem té paní do telefonu, že souhlasím se vším, co řeknete vy. Je dobré mít někoho mladého, na koho svalíte své rozhodování. U nás doma je to náš Jan. Ten přes můj nesouhlas rozhodl, že do toho Zlína na ten jejich literární svátek v dubnu se pojede, a já pojedu rád.
Ještě tu poděkuju redakci tohoto listu. Mohl jsem si tu vyřizovat různé výčitky světu, psal jsem, co mi napadlo, a oni mi nikdy nic neškrtli. Redakce byla tak pečlivá, že opravovala i moje úmyslné odchylky od pravopisu nebo gramatiky. Platila přesně.
Nakonec Vám, Břeťo, do příštího roku přeju, abychom se vídali. Divadlu přeju takové autory, herce a obecenstvo, aby se už nemuselo nikoho o nic prosit.
Ludvík Vaculík
Komentáře k článku: Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
