Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Nazdar Břeťo!

Já jsem byl v divadle!

Já už nechodím moc do divadel. I kvůli tomu shánění lístků a kvůli večernímu oblékání. A protože paní Vaculíková se bojí, že bude špatně slyšet. Ostatně já už také. Například v tom posledním divadle, které bylo dost hlasité, jsem chvilkami neslyšel, a byl jsem ve třetí řadě. Totiž ti hercové, když mají šeptat, oni šeptají! Oni by přeci měli ten šepot jenom hrát. Ale dá se šepot hrát? Výborně se hraje křik: to se křičí. A bylo to ukřičené divadlo! Bylo tam skoro i násilí. Ale ubližovali jenom jeden druhému, na nás byli slušní.

Požádal mě Jožin, jestli bych pro něho a pro jeho Kristýnu mohl sehnat lístky do Divadla Komedie na Proces. Ochotou redakce tohoto listu dostal jsem vstupenky. Představení bylo znamenité! Jožin chtěl na něco klasického, že ho ty různé modernosti nelákají. Originál toho díla oni nečetli, já kdysi ano. A pak už ne, protože mne odrazovalo to věčné Kafka sem, Kafka tam, Češi a Švejk, Praha a Kafka. Když mi kdysi vyšla v zahraničí Morčata, vadilo mi, že to vykládají jako kafkovskou alegorii na naše politické poměry, když já jsem to mínil jako knížku o morčátkách a dětech.

Ale k věci: Režie byla prudká, nebezpečí sálalo i do hlediště. Různé situace a dialogy jsem si ještě pamatoval, ale udivovalo mne, co všecko tam ještě je. Hned jsem si pak tu knihu přečetl… a obdivoval toho Pařízka. Ona je to, Břeťo, nudná kniha! Děj je moc roztažený! Možná v tom mládí jsem byl zvědavý, jak to bude pokračovat. Kafka to drama vlastně zkazil a my si je musíme restaurovat, čtouce pořádně dál. Ty dlouhé úvahy a popisy! Skoro nic se neděje, a ještě se to opakuje. Dramatika musel chytnout ten celkový smysl díla, proto je přepsal, jak to přece mohl udělat už ten Franz. S mladými jsem pak moc nemluvil, ale myslím, že byli zasaženi. Řekl jsem jim, ať si knihu přečtou, a budu zvědavý, co tomu řeknou.

Scénář tedy napsal a hru režíroval Dušan D. Pařízek, hudbu dělal Ivan Acher, Josefa K. hrál Martin Finger… Když jsem teď knihu četl, poznával jsem, co s tím musel dramatik udělat. I některé pasáže autorské řeči musel převést do dialogů. Až se někdy sejdeme, jestli jste to viděl, bude mě zajímat, co tomu říkáte právě jako dramatik.

Pozor, Břeťo! Co tu píšu o té knize, je spíš recenze na mne: jako na čtenáře. Já všecko tak čtu. Nesnáším dlouhé úvahy a popisy. Těžko hledám knihu na pěkné čtení. Vzal jsem s úlevou Turgeněvovu První lásku, což jsou samostatné příběhy. A zase: samomluvy jsem mu škrtal. Co mi zvlášť vadí, když hrdina dostane dopis, a ten obsahuje další samostatný příběh. To rovnou přeskakuju. Teď jsem dočetl druhý díl Klímova Šíleného století. Je to výborná kniha, když jsem přeskočil, co tehdy napsal Kosík, Kundera i já, co psaly Literárky. Děj, život, Ivanův vztah k ženám mě zajímal. Paní Vaculíková právě dočetla Vieweghovu Biomanželku: donesla jí to, jako zajímavost, Mája. Čte se to prý výborně. Je to ale hrozný obraz o dnešní ženě. Myslím, že to číst nechci: mně ti dnešní mladí hrdinové jsou protivní. Už titul je mi nesympatický: módní.

Ale mám ještě jeden čtenářský zážitek. Poprvé po padesáti letech jsem otevřel svůj Rušný dům. Plytcí čtenáři ho zařazují do literatury socialistického realismu, protože tehdy vyšel. Kritika však tehdy ho označila za projev obratu. Byl jsem teď překvapený, jak je kniha dobrá. Toto nemohl napsat nikdo jiný než já: protože to nevěděl. Atlantis, který mi vydává všecko, toto odkládá: chce napřed něco novějšího. Ale já bych rád ještě zaživa sám dělal korekturu této knihy a dověděl se, co si o ní budou lidi myslet dneska. Je tu jedna speciální okolnost: Když jsem to četl, vracely se mi všecky hrůzy, proti nimž jsem to psal. To je pod textem. Nevím, nakolik je to znát. Nechcete si to přečíst?

Mějte se dobře, Břeťo! A co vy teď s chutí čítáváte?

Ludvík