Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Milý Břeťo,

Váš dopis je jako zpráva z vymyšleného, lepšího světa. Společnost, jakou popisujete, se může sejít náhodou, je to čísi dílo, a my víme čí. Uvažuju nad tím, jak je kníže pán populární, když první republika vznikla roku 1918 v odporu proti šlechtě, církvi… Což byl výraz ideové nouze: demokracie neměla dost materiálu, jímž by se mohla příznivě prokázat. A dneska co vidíme? Jestli ona ta demokracie nedává moc materiálu proti sobě? Čímž vynikají staré hodnoty a ctnosti. Vždyť ono, Břeťo, se čím dál tím víc jeví, že tu chybí nějaký ušlechtilý klon demokratů. Pořád se buduje dozor, policie, hledají se způsoby k potírání korupce, podvodů, zlodějen… Jelikož prostě není normálně poctivých lidí, jež by držela jejich vlastní, vychovaná a pěstěná ctnost. Měla by se vyvinout nová šlechta.

Přišel jsem na to, co mi chybí v těchto novinách. Nemám ovšem právo to kritizovat, jelikož ony nejsou vlastně pro mne. Očekávaným čtenářem Divadelních novin jsou lidé od divadla a lidé, kteří divadlo znají, rozumějí mu, mají je rádi. Já jsem zvláštní případ: mně se divadlo líbí, jako jiný děj nebo věc, okolo které bych náhodou kráčel. Já si nepamatuju, kdo to režíroval, kdo tam hrál. Kdysi jsem to řekl až skoro urážlivě: mám rád divadlo, jako rád jezdím vlakem, a nepotřebuju vědět, kdo ho řídil. Čili můj názor na tyto noviny je jistě nesprávný. Co mi teď napadá, bylo by jaksi doplňkem k nim.

Divadlo jako jev historicky kulturní není jen to, co se dělá v divadelních domech a sálech. Kromě té umanutě odborné činnosti, která se musí studovat, aby se stala povoláním, je divadlo, které rozptýleně dělají lidé v městech a vesnicích, a vždy je dělali. Jsou ochotnické spolky s dlouhou tradicí. A ty zachycují v každém místě pár lidí, kteří nezávisle na Národním vnímají kulturní a morální dědictví. A ti to podávají stovkám dalších, jimž se to prostě líbí, osvěžuje to jejich všední život. Myslím, že hlavní váha divadla je v divadelnickém hnutí, spontánním jako hudba a zpěv. Divadlo jako odborné povolání je cosi úchylného jako fotbal z povolání, jenž vznikl jako hra. (Břeťo, tu se možná do našeho dopisování vpáčí i nějaký odborný herec!) A víte, kdy mi to napadlo? Když jsme loni, jako i pár let předtím, byli v Činoherním klubu na představení ochotnického souboru Fikar z Nadějkova. Ten Činoherní klub… sláva mu!

A v těchto novinách se to neodráží. Já nevím, možná existuje jiný časopis pro ochotnické divadlo, jako je časopis pro holubáře, křížovkáře, zahrádkáře… Nevíte to vy?

Teď mám silný dojem z Boštíka: byli jsme na jeho výstavě v Městské knihovně, poslední den. Žasli jsme: jako by někdo vyhlásil alarm. Totiž přišli snad všichni, kdo jako my si mysleli, že to musejí vidět, když to končí. Takže se tam sešla jaksi sourodá masa lidí, pozdravili jsme se tam s mnoha známými, které jsme dlouho neviděli. Jako by nás sezval všecky ten Boštík. Byla to veliká výstava, díla sebraná doma i v zahraničí. A pozoruhodný byl vývoj malířův. Začal pěkně malebně jako realista. Když zavládl socialistický realismus, hned se otočil jinam, k abstrakci a symbolismu. Skutečnost mu byla jenom záminkou k čemusi velice jinému. Však také často nevěděl, jak ten obraz nazvat: „bez názvu“. Ke konci byl obraz jednobarevnou plochou, jen poskládán z teček. A ještě dál už jen osamělé čáry na čistém poli. Pravil jsem paní Vaculíkové: Kdyby byl umřel, došel by k názoru, že veškeré malování je vlastně zbytečné.

Viděli jsme v televizi Váš pořad o netoleranci a četli jsme potom Peňásovu recenzi na něj, ale i na Vaše postavení v České televizi. Jsem zvědavý, co se stane dál!

Mějte se dobře v tomto roce!