Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Milý Breťo Břetislave!

Chytnu se konce Vašeho dopisu: že byste rád natočil dokument o principálovi divadla Orfeus. Je, myslím, nejvyšší čas. A bylo by o čem, i krom divadla. A byl jste na představení Ovčína, jak jste chtěl? Vašinka je výtvarné dílo, i když jenom sedí.

Přemýšlel jsem o herectví: co to je. Já jsem hrál divadlo v životě dvakrát. Jednou Honzu a bral jsem si princeznu, Jindřišku Hillawothovou. Co jsem při tom cítil? Jenom napětí, abych to nezkazil. Co cítí hercové? Byl jsem ve Zlíně zamilovaný do spolužačky z dílny. Po válce ona se vrátila domů, já zůstal ve Zlíně a psali jsme si. Psala mi jednou, jak hrála divadlo: byla nadšená. Toužila hrát zase, lákalo ji stát se herečkou. Přemýšlel jsem o podstatě její rozkoše: předváděla se, měla úspěch! A to je moje otázka: herec má potěšení z toho, že vzkřísí postavu, která je mu sympatická, nebo je ta postava jen záminkou, aby ukázal/a/ sebe? Vrtácká otázka. Každého těší předvést, co umí. Je v tom i zásluha o to dílo: literatura, hudba, malířství… Co si o tom myslíte Vy, který jste v divadle už něco dokázal?

Okolo Vánoc a v souvislosti s Novým rokem jsme trochu víc zapínali televizi. Máme rádi koncerty. Paní Vaculíková se ráda dívá i na historické dokumenty: teď o osudu lidí za komunismu. Já na to většinou nemám nervy, žere mne to. Na hry a filmy se nedíváme nikdy. Měl jsem rád detektivky na Nově, ale zhnusilo se mi to těmi reklamami. Já jsem si při tom teď uvědomil, jak protivní jsou baviči. Dokonce i retrospektivy s krásným Menšíkem ztratily půvab: jak je to všecko nepřirozené, nachystané. Žádný momentální inteligentní vtip, vnuknutí.

Posledně se nám líbil Šporclův koncert na festivalu v Litomyšli. Bylo v tom i jakési napětí: Šporcl si z toho dělal trošku prču. V poloze mezi rutinou a improvizací. Pak následovala Šumná města: to se mi velice líbí.

Já už i na folklor v televizi hledím rozeklaně. Jevištní provedení považuju za kýč. Uznávám dokumentární nebo reportážní uvedení folkloru. A také mě už víc zajímají jiné oblasti než ta naše profláknutá Morava. Já, abyste věděl, si často sám zpívám. Zpívá se mi samo, co chce. Často i německé lidové písně. Teď mi nějak zkysly písně o lásce: když si uvědomím, že je to vlastně o tom věčném páření. Co sem sa k vám nachodíl za tebú cérečko, a eščes mi nedala… za klobúk pérečko! Ale to jenom někdy, v záchvatu životní skepse. Jindy žasnu nad půvabem takového jinotaje. A pořád nějakou písničku „uvádím na pravou míru“. Například tu, jak v tych Nových Zámkoch zabili šohajka, keď muzika hrála. A on kamarády prosí, aby ho tam nenechali, ale pohřbili ho na vrbecký cintér blízko samých dverí, že až tama půjde jeho milá, srdce ju zabolí… Ne, synku! Připsal jsem, co mu jeho milá řekne: Šohajku můj milý, čert ťa tam býl dlužen… (Hrubá Vrbka dnes je ovšem spjatá s jiným, velikým Šohajem…)

Břeťo, prosím, udělejte si v mém minulém dopise dvě opravy. Já jsem o Vaší společnosti v Murnau napsal, že něco takového se nemůže sejít náhodou. Oni mi vytiskli, že se může. O Boštíkovi a jeho výstavě jsem napsal, co by asi maloval dál, kdyby byl neumřel, oni mi vytiskli, kdyby byl umřel. Já vím, čím to je.

Vzpomněl jsem si na jeden šťastný překlep, který potkal Jiřího Mahena. Někde o tom psal. On se správně jmenoval Antonín Vančura, a samozřejmě se chtěl nějak odlišit. Na nějaký svůj první text se podepsal jako Maheu. Psal ovšem tehdy ručně a sazeč to písmeno U četl jako N. Když to Vančura uviděl, zjistil, že to je lepší, než to, co chtěl původně on.

Ale měli bychom se, Břeťo, zas někdy potkat!