Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi
Nazdar, Breťo Břetislave!
Píšete o svých Anonymech. Já už je skoro nemívám. Zbyl jeden, který mě v adrese označuje jako bývalého komunistu. To ani neotvírám. Měli jsme před dvaceti lety telefonistu, jmenoval se Vlček. Volával několikrát denně, chtěl se bavit. Někdy i v noci. Domlouval jsem mu, pak ho i trestal: volal jsem mu uprostřed noci a když to zvedl, řekl jsem Vlček a zavěsil. Už umřel. Však Vy o něm víte, protože když jsme si začali telefonovat, uváděl jste se slovy: Já nejsu Vlček… Někdy ještě, když usínám, čekám, jestli někdo nezavolá, a jsem rád, když nic. Telefonuju si se svým andělem strážným.
Někdy se vzbudím a nemůžu usnout, než to pochopím: že si mám jít něco sněst. Někdy se u toho sejdeme s paní Vaculíkovou a povídáme si. Dnes v noci vzal jsem si mléko a sušenky. Mléko bylo v půllitrové krabici z Madety: a ta krabice byla krásná! Obracel jsem ji v rukou, ten krásný klasický tvar: pěkné písmo a všecky údaje o složení i vlastnostech mléka. Tuto značku mám rád, nebo OL. Jsem proti dováženým výrobkům. I na jogurty se dívám, odkud jsou. Já teď častokrát beru do ruky věci a obdivuju jejich zaběhaný vkus, tradiční. V tom je stupeň kultury: jak jsou udělané všední věci.
Že lidi objevili kolo, není divu: i kámen se může kutálet. Ale žasnu nad tím, jak objevili šroub: v přírodě nic šroubovacího není. To mi napadne vždycky, když při čistění zubů tlačím pastu na kartáček. Vůbec mi v poslední době furt přichází na mysl ten obrovský rozdíl mezi mnou jako živočichem a tím, co všecko vím a umím. Nadstavba civilizace nad naší základní biologickou existencí je obrovská. Například mi onehdy napadlo, kdyby se naše civilizace úplně zhroutila a všecko začínalo od nuly, za kolik tisíc let by lidé znovu přišli na to, že nitroglycerin rozšiřuje srdeční tepny?
Před chvílí jsme spolu telefonovali. Řekl jste mi, že jste v nemocnici, protože jste si někde na ledovci nalomil pánevní kost. Kam Vás tam čert nesl? Začněte si už vůbec dávat víc pozor, aj na pití. Život, Břeťo, je vleklý kurz o tom, co člověk už nemá dělat. (Půjdu si nalét asi hlt…) Každá nehoda, úraz, utrpení, všecko jsme si zavinili tím, že jsme to chvíli předtím (minutu, den, rok…) neměli dělat.
Já jsem úrazů moc neměl. V obecné škole zlomená ruka přešla mě asi za měsíc. TBC u Bati za půl roku, infarkt před dvaceti lety za měsíc, Tereza za čtyři roky, a od té doby deset roků nic takového. Máme se dobře, víme to a říkáváme si to.
Vážnější než úrazy jsou obyčejné úpadky sil a kondice. Že se jednou v létě už neodvážíte odplavat od břehu dál než padesát metrů. Nebo že jednou v dubnu 2011 už nevylezete na jabloň s pilkou a nůžkami, jak vás bolí v kříži a neudrží vás kolena. Nebo se vám vůbec nechce jít do kina, na nic! Tak pomalu mizí zájmy a ostávají milé povinnosti: čtení nějakého kamaráda, vernisáž milé ženy…
Vzpomněl jsem si na půvabný případ se zatměním slunce a profesorem Černým. Bylo zatmění slunce, profesor Černý seděl doma a kdosi ho upomínal: Pojď ven, je zatmění slunce! On od knihy řekl: Umím si představit…
Už dlouho trpím bolestí levého kyčelního kloubu. Však víte, že chodím s čaganem. Ani krok bez bolesti, a já si říkám, že to nevadí. Ba že je to trest za něco: stačí jen poctivě si vzpomenout. Na operaci jít odmítám, nestojí to už za to. Lázně nechci, protože už nechci být čtrnáct dní jinde než doma. Máme se dobře. Napadlo mi jít normálně k našemu doktorovi…
Proto pochopíte, že už nechodím ani na horňácké slavnosti. Umím si je představit.
Buďte zdravý!
Ludvík
Komentáře k článku: Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
