Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Milý Břeťo,

od mladých žen také slyšívám, že není mužů. Většinou to propásly ve své generaci a chtějí to dohnat v naší… Říkám, jen si, ženy, berte takové muže, jaké vychováváte! To říká paní Vaculíková: že muže kazí jejich matky. Když se třeba rozvádějí pro milence bez ohledu na děti, a ještě jim pak otce odpírají. Manželé mají spolu co možná vydržet. Spory tolik nevadí, když nejde o surovosti. Že děcko si v tom formuluje postoje – k některé straně.

Mě krom toho, z Vašeho podnětu, napadá, jestli chyba není i v tom, že dneska se netvoří klukovské tlupy, ale nevím, jak to je. Taková parta, když jsme pásli, jako by přímo pěstovala mužství: skákání, běhání, lození na stromy, házení, rvačky… to byly soutěže v mužských disciplínách, nevědomé. Nevím, jak je to dnes. Jistě jináč na dědině než ve městě.

A krom toho: vždyť ona práce dneska, mužská a ženská, splývá. Mezi úřednicí a úředníkem je rozdíl jenom gramatický. – Ještě k Vaší charakteristice Béma: nevím o něm nic, přímo. Ale pan učitel Vlk nám při výkladu o satiře a ironii říkal, že se nemá dělat posměch ze jména a vzhledu, protože to člověk nemůže změnit. Má se hodnotit podle chování a myšlení, jak se projevuje v řeči. Mně toto vadí i v novinách.

Váš výzkum rodového původu je úctyhodný. Mne nikdy nedráždilo dovídat se toto o sobě. Předpokládám v sobě všecko, a přijímám to. Stačí mi představa, jak se to na té naší hranici mlelo. Ale Břeťo, považte, že já nevím nic o rodičích mého tatínka! Na maminčině straně jsem si mohl sestavit rodokmen. Tatínkovi rodiče byli mrtví, když jsem se narodil, a mě dneska štve, že jsem se nezajímal, nevyptával. Tatínkova maminka umřela na súchotě, když on byl děcko. Nevím ani, čím byl jeho otec: jen že měli hospodářství. Když jsme do jeho rodné chalupy v Návojné jezdili, gazdoval tam už jeho nejstarší bratr Jan: tesař, jako můj tatínek.

Ale co nemůžu vynechat: my jsme byli v divadle! Byli jsme v Dlouhé na takové montáži ze Shakespearových motivů, kam nás pozvali Žížalovi, naši přátelé z Budějovic: jim není zatěžko jezdit do divadla do Prahy. Bylo to výborné představení v žánru, který nemáme rádi. Dělali je tři muži: Jan Vondráček, Martin Matejka, Miroslav Táborský, a co ti vyváděli! Byla to směs akrobacie, tance, hudby, pantomimy, ale hlavně výkon duševní: dvě hodiny prudkých dia a trialogů. Ani nevadilo, že jsme všemu nerozuměli. Nechápali jsme narážky ze sportu, popu, televizní reklamy. Publikum bylo nadšené. My máme rádi divadlo psychologicky napínavé, jehož děj se nešplhá po skříních.

Jak teď nejezdíme do Dobřichovic, mám víc času, takže hodně čtu. Ale čtenář jsem zkažený: co mě nebaví do třicáté stránky, odkládám. Nebo otevřu knížku uprostřed a uvidím větu „hleděl na ní“, konec, nečtu. Teď jsem četl dvě knížky, které považuju za znamení obratu od dosavadní módy dehtových ošklivostí a hrubosti. Ale je to jako s divadlem: co mi kdo dá do ruky. Maja Bihelerová mi dala knížku Lucka, Maceška a já od Martina Reinera; prý je to Pluháček. Dobře napsané, jazyk je si sebe vědom, příběh je záhadný, pointu si nakonec musí člověk objevit sám, autor ji skrývá. Stejného řádu je Hruškadóttir od Jana Šrámkové. Jenom ten titul je naschvál nejasný, a nedůležitý. Je to mladá ženská, toto je její první věc. Je absolventkou Škvoreckého literární akademie. Nabídla mi to paní Martina (skotského příjmení), která mi chtěla ukázat, že ta akademie k něčemu je: protože ona do ní chodí. Já jí říkám, že je to nesmysl. Říkám paní McLenehanové, že člověk se naučí psát čtením a vlastním psaním. Ona sama píše dobře, jenom necítí pádné téma, které má. Jelikož ona také říká, že není mužů.

S pozdravem

Ludvík