Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Břeťo Břetislave!

Náš Gerry Turner, o němž píšete, je muž znamenitý. Krom jiného, což ale není zjevné každému, je výborný překladatel. Co on dovedl udělat s mým „Českým snářem“, poznal by jen ten, kdo zná oba jazyky. Mám tam například pár vět o tom, že pořád na všechno nadávám a kleju, takže nakonec bude ze mne jenom starý klíč. On to nevynechal, on našel v angličtině shodný obraz. Jak tu knížku studoval, poznávám i z toho, že mě občas osloví větami z ní, které já sám už někdy nepoznávám.

Tyto minulé Velikonoce jsme spolu nezpívali, protože Vlastenci se nesešli. Libuše Ludvíková je nemocná, takže nemáme paní řídící, nemá nám kdo dávat program a úkoly.

A ten Snář nikdy anglicky nevyšel, a to mou zásluhou, o tom jsem už psal jinde. A vůbec: od Převratu mně na Západě nevyšlo nic. Je to zajímavé, a já vím proč. Toto mi napadlo, protože jsem si vzpomněl na jednoho svého příznivce – knihkupce v Berlíně, kterého česká Literatura zaujala tak, že se naučil a umí česky. Ten jednomu velkému nakladatelství napsal dopis, proč nevydává Vaculíka, a vyvinula se korespondence, na jejímž konci on jim spílal docela hrubě, takže už nikdy mi tam nemůže nic vyjít.

Viděli jsme v televizi zase Váš film o Schwarzenbercích. O tom jsme spolu mluvili. Všeobecně to každý chválí. Teď nás zajímá, jak dopadne TOP 09. Paní Vaculíková, která vždycky volí ODS, jim vytýká, že právě této straně odeberou hlasy. Ale myslím si, že získají lidi, kteří už nevědí, co by volili. Odchod Topolánkův byl správný: je to morální investice pro budoucnost; protože on nezmizí.

Zelené, jimž věnujete půli dopisu, jsem volil, když jsem chtěl, aby se vůbec dostali do parlamentu: tam jsou. Já se stejně neřídím programy stran, nýbrž povahou osob. A pozicemi stran na jevišti. Teď mě mrzí pád lidovců, který je odrazem skutečně duševně politického úpadku.

Ale my jsme byli zase v divadle! Bylo to v Dejvicích na „Muži bez minulosti“. Mimořádně zajímavé představení, hlavně režií. Čiže právě taková režie ukázala myšlenku hry. Nevím, jak byla hra hodnocena jinde. Nás uchvátilo to, že nehráli jen herci, jako postavy, ale každý jejich pohyb, gesto. Přirovnal bych to ke psaní, v němž slova, jimiž se příběh popisuje, jsou zajímavější než příběh sám. Přičemž se děj ocitá v jakémsi zvláštním osvětlení. Jak vidíte, nepíšu, kdo hrál, režíroval, protože já si nikdy jména nepamatuju.

Pak jsem byl na ještě jednom představení: v Rock Kafé. To bylo příšerné! Nejde o hru, ale o provedení. Herce nebylo skoro slyšet, a když na sebe řvali, nebylo jim zas rozumět. Jednali prostě, jako by byli sami dva doma, a ne v divadle. A do toho příšerný rachot jakési hudby. Nešťastná autorka!

My spolu teď, Břeťo, málo býváme. Kdykoliv jste v Praze, ozvěte se. Ty dvě deci rulandského si můžeme dát aj u nás. My máme všelijakého pití, které dostáváme, ale samy dva nás popíjet nenapadne. Jen někdy dopoledne jeden druhého pozveme na půl panáka slivovice a já pokaždé říkám: Malý panák je velký panák chudého člověka, praví Břeťa.

Nevím: není toto naše psaní trochu do prázdna? Však se ani nedovídáme, jestli to někdo čte. Ale to nevadí. Vlastně bychom si mohli začít psát něco, co by nikdo ani číst neměl, že! Já opravdu na začátku myslel, že sem budu psát názory, které bych se neodvážil jinde napsat. Názory nesprávné, ale odůvodněné. Že bych se jich tak zbavil. A víte, že takových mám hodně? Možná ale, že to by mi paní Vaculíková nepustila. Ona je asi jediný člověk, jehož názor nechci ignorovat. Vlastně je mírou dobrého, inteligentního čtenáře. My čteme tak, že jeden druhému pravíme, co si kde má přečíst. Teď mi předložila rozhovor s arcibiskupem Dukou v Respektu.

Mějte se dobře.

Ludvík