Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Nazdar, Breťo Břetislave!

Váš minulý dopis je příkladem toho, že my si nepíšeme pro sebe, ale pro lidi. Co píšete o komunismu, oba stejně známe, co citujete, to si pamatuju z knihy „Rusko plné křížů“, o které jsem psal jinde. Ale Vy jste toho četl víc než já, protože já už jaksi nemůžu; odpuzuje mě to, zastrašuje, nechci o tom dál slyšet. Snad je to věkem: že jsem to musel vnímat nějak po celý život.

Svévolnějším tématem k úvahám jsou ti Romové, o nichž píšete. Já si v poslední době myslím, že všecko, co se dělalo pro jejich zařazení do naší společnosti, byl omyl. My jim totiž bereme jejich cikánství. Oni možná musejí projít jakýmsi vývojem ve svém kolektivu: od sebevědomí k programu. Ne tedy rozplynutí, ale krystalizace ve svéprávný celek. K tomu jim ovšem chybí všecko: výchova, vzdělání, vlastní inteligence, jež by je obrozovala. Jenže oni na rozdíl od jiných evropských skupin vlastně nemají ani pojem domova. Kočováním se domov nevyvine. Cikány je třeba udržet na místě a tam jim pomáhat k vytvoření struktury, organizací, vztahů. Oni přece snad měli nějaké svoje instituce, zákony, náčelníky… a kázeň. To nemusí mít formu naší politické stavby, může to být cosi kmenového, třeba nedemokratického. Cikánů bychom se tedy měli ptát nebo je k tomu pobízet, aby si sami sebe uvědomili: svá nadání, kvalitu, čest… Kdyby nic, pak jsou odsouzeni… k čemu? Co by se jim určitě mělo dát: možnost práce a vzdělávání; nebo povinnost!

Možnost práce…? Dovídáme se, kolik absolventů škol marně hledá zaměstnání. Břeťo, toto já považuju za selhání státu, ba zločin. Rodiče vedou děti k práci, pořádku, škola je učí pracovat. I obecná morálka jim říká, že co potřebuješ, musíš získat prací. Na všecko si musíš vydělat, a ono to dnes není možné. To je obludnost! Tu nemluvme o kapitalismu či socialismu: jde o základní potřebu, slušnost, křesťanskou mravnost, třídní pohrůžku. A kdo o tom dneska někde přemýšlí?

Levice, pravice – to ať jde k čertu! Vládcové jsou prostě povinni, abychom všichni měli práci a tedy možnost žít. Praví vládcové: to jsou ti, co mají funkce nebo faktickou moc. Po zkušenosti s komunismem nemluvme o vyvlastnění tzv. výrobních prostředků. Ať je má, kdo je má. Ale odpovídá společnosti za to, jak s nimi hospodaří. Má povinnost dávat lidem práci. Hleďme jen: jaká je vývozní a dovozní politika státu? Proč se podniky prodávají a likvidují. Práci je možno v období krize rozdělit na menší podíly: dny, půldny… Dnešní systém je vláda nerozumu a sobectví. Opravdu se divím, že se ekonomové snad ani neodváží o tom diskutovat. Když stát nezaručuje občanům práci, selhává v tom nejdůležitějším.

O komunismu se vždycky mluví jako o mimořádném pádu člověka, o špatném politickém systému. Ale to byla jen politická forma lidské zločinnosti. Ti lidé, a takoví lidé, jsou to pořád, jako vždycky byli. Vždyť je okolo sebe vidíme nebo cítíme. Kdyby dostali příznivé možnosti, hned by zase utvořili zločinný politický systém. Proto se mi důležitější než mluvit o minulých komunistech zdá odkrývat ty dnešní, nové darebáky, podvodníky, surovce. Ale i ctižádostivce a chamtivce. V Literárních novinách vyšel rozhovor se sociologem Pavlem Fričem, z něhož plyne, že nemravnost je tak rozšířená, až se čest musí považovat za deviaci…

A takovéto svoje úvahy připisuju našemu slavnému Listopadu 1989. My jsme tehdy pustili věci z rukou. Mysleli jsme, že největší hodnotou je svoboda. Ano: ale nejrychleji se jí vždycky chopí darebáci. Náš nový režim měl být založen na poučení z komunismu i kapitalismu. Kdo nám v tom vlastně tehdy bránil? Nikdo, vždyť ani Evropská unie ještě nebyla, a pod ní to půjde ještě hůř.

To je tedy téma. Ale ne do Divadelních novin.

Zdraví Vás

Ludvík