Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Milý Břeťo Břetislave!

Zahlédl jsem v Respektu článek o mimozemšťanech: proč se přes naši snahu neozývají. Nemám mimozemšťany rád, proto jsem to nečetl. Zeptal jsem se našeho Jana: Věříš na mimozemšťany a chtěl bys, aby byli? Já ne. – Pokusím se to zařídit, odpověděl Jan. A náš Jan je muž činu.

Není o co stát, a objeví-li se tu mimozemšťané, jsem rád, že už tu nebudu. Je to všecko marnost. Jsem rád, že mne mine všecko, zejména úplné zaplavení moře naftou. Dobře vám tak!, myslím si. Čert vás byl na dně moře dlužen. Život na Zemi nejspíše skončí takto: hnusnou snahou o jeho větší bohatství a pohodlí. Jsem každý den takto ráno, nejmíň do půl jedenácté, špatně naladěný, a prší tam.

Konečně prší. Kvetou jabloně, višně, ale hlavně tulipány, radost paní Vaculíkové. Já jsem Svátek práce strávil psaním o práci do Lidových novin. A řezáním dřeva, což mě baví víc. Ale nebaví mě sklízet ho. To kdyby mi někdo udělal: někdo z našeho vnuka a vnučky. Ale ti jsou někde za sportem s kamarády, a já krotím svou mrzutost, protože oni musejí mít přátelé a také své zájmy. Jináč udělají ochotně všecko, oč se jim řekne, jenomže nikdy tak hned. Jenom ořešák nekvete: trčí hole do veliké výšky. A je to jen pár let, asi dvacet, co Vladimír Karfík na něj lezl a srážel ořechy.

V divadle jsem tentokrát nebyl, ale dostal jsem veliký dar! Jiří Suchý mi poslal obrazovou monografii o své první ženě Běle. Obsahuje její práce výtvarné, filmové, scénografické. Knižčisko je to velikánské, 30 × 38 cm, graficky úžasně řešené: dostat tolik různorodého materiálu do kompozice! Suchý píše, že tu knihu vydala vlastně jejich rodina: on, Jakub Suchý, Bělina sestra Zdenka Beck-Bauerová. Jsou tam fotografie Kuščynského, Englichovy, Lukasovy… Psal tam Menzel, Suchánek, Bělohradská, Datel Novotný… A dívám se právě: ono to vyšlo v Anglii. To se tu nikde nedostane, je to jistě velice drahé, ale myslím, že kdo by tu knihu uviděl, dal by za ni ty peníze. To je pomník jedné ženy; kterou já jsem viděl jen jednou, než umřela, mladá.

Viděli jsme, Břeťo, v televizi Váš film o Rychlících v Americe. Na tom, co jste objevil, není nic tak úžasného: úžasná je Vaše vytrvalost, houževnatost, elán. Zaujala mne možnost, že jméno Rychlík znamenalo posla. Byla tam i muzika, dvakrát, a dvakrát tam zpívali píseň, kterou zpíváme ve Wlastencích: Na kraj Ameriky studňa múrovaná… Tuto písničku kdosi polepšil, aby byla vlastenečtější: Nebojte sa, chlapci, na Moravě hladu, však už za humnami žitka zeleňajú… Já ji ve starém zpěvníku mám takto: Nebojte sa, chlapci, u císařa hladu, však už za Dunajem žitka zeleňajú… Ale nevadí.

A včera (5. 5.) jsme viděli reprízu jednoho z našich dvaapadesáti televizních fejetonů – „Jarní vítr“. Text je dobrý: s obrazem byla nespokojenost. Paní Vaculíkové vadilo, že to prostředí, kde jsem seděl, u kamen v Dobřichovicích, nebylo nějak uklizeno. Mně vadilo, že postavě není vidět do tváře: teprve ke konci.

Dneska pojedeme s Ondrášem do Brumova. Máme tam zítra oba čtení ve škole a večer v muzeu. Já jsem měl výběr snadný: budu jim číst, co jsem si do deníku psal, když jsem byl právě na jejich místě. Je tomu sedmdesát roků: začínala válka. V muzeu budu číst, co jsem napsal do příštího speciálu Reflexu: jak jsem vnímal První republiku, protektorát atd. A protože to bylo v Brumově, může to ty mladší zajímat.

A takto jdu od úkolku k úkolku: je to jen dobrá výmluva, že se nepouštím pořád do Úkolu.

Breťo, máte škaredou fotku v těchto dopisech. Totiž jste tam mnohem starší, a nikdo by Vás nepoznal. Nemáte lepší? Když ne, dejte si tam moju!

S pozdravem

Ludvík