Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Milý Breťo Břetislave!

Já jsem Vás takto, jako Breťu, oslovil už čtyřikrát. Dovolávám se tím jaksi Vašeho horňáctví. A oni to vždycky opravili, vůbec jim nenapadlo, ani po čtvrté, že je to úmysl. V Lidových novinách jsem si vydobyl takovou nedotknutelnost, že mi někdy nechají i překlep: co kdyby to bylo valašsky…

Píšete o své šikmé zahradě tak živě, že ji vidím. Chválím Váš úmysl koupit sousední pole: to je zdravý pud (horňácký!). Oskeruše jako strom neznám. Já obcuju s obyčejnými stromy: roubuju jabloň, hrušku, švestku. Dosud se mi to dařilo. Když jsme nějaký strom museli už pokácet, narouboval jsem si ho na nějaký mlád, aby nám na pozemku zůstal.

Viděl jsem onehdy v televizi záběr z prezidentova lánského sadu a připomnělo mi to jednu událost. Václav Havel jako prezident pozval jednou několik svých přátel na výlov rybníku. A měl přání, aby mu každý z nás přivezl nějaký zajímavý stromek, který se měl zasadit podél jedné cestičky a vznikla by tak alej hostů. A opravdu, někteří přivezli stromek: byla to samá cizokrajná jména. A co myslíte, že jsem udělal já: měl jsem krásný, asi čtyřletý štěp švestky čili trnky. Přivezl jsem ho a řekl, že je to slivovičník. Zahradník to pochopil a odmítl ho zasadit do toho stromořadí. Šli jsme kamsi dozadu, kde velice ochotně udělal jamku a stromek jsme zasadili. Když jsem v televizi teď viděl to místo, vzpomněl jsem si na svůj štěp a rád bych ho uviděl.

Když jsem vstupoval do tohoto dopisování s Vámi, pravil jsem, jak málo toho bude o divadle. A vidíte, minulý měsíc jsme viděli divadla tři: o jakých se ale moc vysoko nepíše. Nejprve to bylo Krytové divadlo Orfeus, které dávalo senzační hříčku Ondřeje Vaculíka „Ovčín“, v níž vedle autora hrál jeho bratr Jan, a s nimi Lucie Vašinková. Byla to historická vzpomínka: náš Ondráš hru napsal v roce 1972, jako absolvent zednické průmyslovky. Nevím už, jak se kluci k Vašinkovi dostali, ale hráli tam. Státní bezpečnost tehdy Vašinku oslovila, zda ví, že tam má dva Vaculíky. Řekl, že to ví, a jestli je nějaká námitka, chce to písemně. Námitka nepřišla, ale vypověděli ho ze sálu. To se opakovalo po celou normalizaci. Obnovenou premiéru s herci o pětadvacet let staršími odůvodňuje principál Vašinka takto: Hra demonstrovala sourozeneckou dvojici, žijící mimo realitu, která si v pudu sebeobrany vytvoří vlastní svět. Soužití naruší vpád okolojdoucí dívky… Viděl jsem to teď, a byla to pohyblivá báseň, poetická starožitnost vzniklá z důvodů už neexistujících. Představení se bude hrát ještě po prázdninách, obstarejte si vstupenky včas.

Druhé představení, které jsem viděl, bylo pohostinné vystoupení ochotnického souboru „Fikar“ z Nadějkova v Činoherním klubu. Zvláštní půvab takového divadla je v tom, že to hrají lidé z potěšení, ne z povolání. Je to rozdíl jako mezi továrním a ručním výrobkem. Tito herci si myslí, že musejí vyhrát každou větu. Dojem z děje samého je až na druhém místě.

Třetím zážitkem bylo představení dobřichovického souboru Ludus Musicus, který vede František Běhounek a náš Jan tam bubnovává. Tentokrát to bylo něco naprosto výjimečného: barokní hudba a tanec pod názvem Duch světa, o čtveru živlů a temperamentů. Choreografkou byla Hana Slačálková, která tam měla i první místo v tanci. A já jsem se divil, jak mohla sama tančit a řídit to. Bylo to – jak takové představení bývá – estetika a vkus na nejvyšší míru, která mne, aspoň tentokrát, přivedla k úvaze, jak se od těch dob vystupňovala úloha pohlavnosti v tanci. Tanečnice samy jako by nebyly přímo ženy, ale měly nám je připomínat, dovolávajíce se naší zevrubnější zkušenosti.

O volbách, než toto tu vyjde, nebude mít smysl se bavit. S pozdravem

Ludvík