Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Nazdar, Breťo Břetislave!

Pravil mi pan šéfredaktor tohoto listu, že by stáli o to, abych v tomto psaní pokračoval i příští rok. Když já jsem se už těšil, že nebudu muset. Odpověděl jsem, že se zařídím podle Vás, protože jsem to začal dělat z Vašeho podnětu. Tak nevím, co mu odpovíte Vy. Máme to oba zapotřebí? Asi ne, ale zároveň jsme stiženi nadáním k odpovědnosti za celkovou společenskou atmosféru, a tu je dobře, když do ní působí tak hodní lidé, jako jsme my. Takže Břeťo, má-li to být, dělejme to.

Jináč já se všemi směry vymlouvám a mám na to tuto formuli: Dosáhl jsem ve svém věku nejvyššího stupně svobody, dělám už jen to, co musím. Já jsem tyto noviny předtím neznal, jen jsem věděl, že existují. A myslel jsem, že se do nich píše jen o divadle: ale kdo je takový, že čte jen o divadle? Lidi od divadla. Vy tyto noviny teď čtete? Já je jen přehlédnu a sem tam se u něčeho zastavím. Teď například u Uhdeho: divím se, s jakou podrobností se přiznává ke všemu, a čekám, jak daleko v tom půjde… Magora si čtu rád. Na otázky o divadle nemám názor: když nic neznám. Soustavně sleduju jenom Semafor: což je, jako kdybych z celého sportu sledoval jenom jednoho horolezce. On Suchý takový horolezec je: to divadlo se mi zdá být spíš takovým doplňkem jeho monumentální malé figury. Je to typ lidského osudu.

Ve svém dopise citujete Šterna a Peheho o tom, jak se politické strany mění v komerční organismus, v němž se rozmáhá korupce, která zas je ve velkém rozsahu vlastně neviditelným státním převratem. Mluvili jsme o tom s naším Janem, který si to nemyslí, a s paní Vaculíkovou, která to považuje za trefné ironické vyjádření, více varovné než přesné. Já si myslím, že strany jako zájmové organizace, přitahující už jaksi založené lidi, k takovému chování tíhnou, a tu záleží na tom, z jakých charakterů se skládají. Obranou proti tomu tedy může být častější výměna lidí, aby se takové struktury neupevňovaly.

A co čtete? – Já čtu velice zajímavou knížku: Pavla Kosatíka „České snění“. Jsou to kapitoly na různá dějinná témata: o čem se v našem národě snilo, po čem toužilo a často i velice k tomu pracovalo. Například Sen o životě bez Němců, O Lužici, O tělesné zdatnosti… I takové už zapomenuté touhy, jako je přístup republiky k moři, o získání kolonií, sjednocení Čechů a Slováků jednotným jazykem… Pro mne úplně překvapující informací je, že Podkarpatskou Rus nabídl Stalinovi sám Beneš. Já jsem si dosud myslel, a nevím, od koho jsem to měl, že Sovětský svaz tu zemi zabavil na základě zfalšovaného referenda. Kosatík píše, jak se Podkarpatská Rus k nám přidala v jakési nouzi a že bylo od začátku zřejmé, že se jednou odtrhne. My jsme měli jen pomoci, aby se obyvatelstvo vyvinulo k nějakému vědomí. Správa té země byla obtížná, velice drahá a nevděčná: lidé nás neměli nijak rádi.

Když tuto knihu čtu, žasnu nad tím, co všecko autor musel prostudovat a najít. A cítím, že vlastně mi nahradil studium. Je podivné, jak si člověk většinou dělá pevný názor na základě slabých nebo žádných znalostí. Ví se, že spisovná slovenština vznikla vlastně dosti nerada? Významné osobnosti byly pro češtinu, ale tím jazykem by se vzdělání a národní vědomí lidí tvořilo velice pomalu.

Dnes bylo tak pěkně, že paní Vaculíková navrhla, abychom jeli na Olšany – ke hrobu paní Milady Blekastadové-Topičové. Chodíme tam pravidelně v tuto dobu, ale počasí bývá horší. Barevné listí poletovalo vzduchem. Cestou ke hrobu jsme se zastavovali a prohlíželi jako vždycky výzdobu hrobů. Nejparádnější hroby mají cirkusáci. Zajímavé je, že z pomníků už vůbec zmizely všecky kovové prvky – desky, reliéfy. Vše ukradeno. Já bych zloděje střílel: přímo na hřbitově. A uviděli jsme i něco zcela nového: mramorový, katolicky vyzdobený hrob popsaný vietnamsky. – Už to tedy začíná? Položili jsme kytku vřesu i Karlu Peckovi: a už tam nějakou květinu a svíčku měl.

Mějte se dobře!