Pěkná napodobenina
Plzeňská opera uvedla českou premiéru opery Medea (Paříž 1797), kterou složil pozapomenutý Luigi Cherubini, mladší současník Mozarta, umělecky spřízněný s Beethovenem. U nás takřka neznámý titul se v operní Evropě (Itálie, Francie, Německo, hlavně) hraje především jako jedna z mnoha variant duševně vyšinutých hrdinek – jejich interpretky ženou skladatelé do vyčerpávajícího extrémního zpívání. Coby příklad může nejlépe sloužit Donizettiho Lucia di Lammermoor.
Ivana Veberová (Medea) a Philipe Castagner (Giasone) v typické dramatické scéně FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
Existují „historické“ nahrávky Medey, zvlášť ceněna je interpretace Marie Callas. V Plzni náročnou roli obsadili hned trojmo: domácí Ivanou Veberovou, libereckou Líviou Obručník Vénosovou a opavskou Katarínou Jordou (Kramolišovou). Té dal plzeňský ředitel a režisér Martin Otava premiéru, osvědčila se mu už jako Lady Macbeth ve Verdim. Stvořila fascinující Medeu v mnoha polohách od zraněné odkopnuté manželky, přes hrdou kněžku až k patafyzicky běsnící mstitelce. Velkolepá kreace, jen holt už po desítkách různých rolí hlas zešedl, nemá onu v těchto kreacích vyhledávanou brilanci.
Martin Otava však v duchu české tradice dá víc na výraz než brilantní techniku a hlas. Je to trochu staromilské, i u nás se už víc dbá na ryze pěvecké kvality interpretace, jenže to dobré z „české“ tradice dokáže Otava využít. V Plzni na stejném principu režíroval Verdiho Macbetha v provedení Pavla Klečky, v Medei zcela analogicky nechal Klečku působivě sehrát korintského krále Creonta jako trochu ošuntělého strejdu.
Otava také stále obsazuje role ve dvou až třech alternacích, což v režimu střídavého repertoáru nesvědčí kvalitě repríz. Interprety dnes už prostě nelze zaměňovat kus za kus! Premiérové obsazení ovšem bylo vyladěné dobře – roli Giasona (Iásóna) lyricky zvládl Philippe Castagner, Barbora Polášková úlohu Medeiny důvěrnice Neris zazpívala technicky výtečně, nosnou kantilénou bez sebemenších rejstříkových přeryvů, Vanda Šípová coby Glauce (Glauké) předvedla vedle jiskřivého sopránu i krásnou postavu, kterou mohl režisér v provokativním začátku opery ukázat v negližé.
Inscenace přitom překvapivě nevychází z české tradice, je neobvykle formálně a herecky koncizní, nelpí na reáliích řeckých bájí, využívá nadčasovosti mýtu. V osudu Medey se mohou vidět mnohé dnešní ženy opuštěné manželi, často s nimi bojují prostřednictvím dětí, od Eurípida se nic nezměnilo. Otava mluví o době a prostředí nacistických čtyřicátých let, ale nemyslím, že to lze přímo z jeviště tak přesně určit. Naštěstí, doslovná konkrétnost spíš odvádí od podstatného obecnějšího a Otava na ní lpí zhola zbytečně.
Důvody se vysvětlí nejprůkazněji v druhé rozhodující části inscenace, s odpuštěním, příliš přímočaře opsané z Warlikowského režie v bruselské opeře La Monnaie (2011). Známá inscenace prošla televizí Arte a je k dispozici na DVD, sotva tedy lze takové „výpůjčky“ dnes utajit. Ještěže svému rukopisu zůstal věrný scénograf Ján Zavarský.
Hrála se údajně častěji provozovaná italská verze z roku 1802, s věcnými titulky Zbyňka Brabce na základě překladu Marie Kronbergerové. Dirigent Norbert Baxa zdůraznil romantické rysy díla, orchestr i sbor odvedly dobrou práci. Tak bych si představoval soudobou operní inscenaci, s tématem, přesahy, esteticky. Jen kdyby byla původní a vycházela ze skutečného uměleckého přesvědčení režiséra.
Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Luigi Cherubini: Medea. Hudební nastudování Norbert Baxa, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Dana Haklová, sbormistr Zdeněk Vimr, dramaturgie Zbyněk Brabec. Novodobá česká premiéra 3. června 2017 ve Velkém divadle.
Komentáře k článku: Pěkná napodobenina
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
