Luigi Pirandello: Humor
Luigi Pirandello: Humor (překlad a epilog Alice Fremrová, nakladatelství Havran, Praha 2006)
Jsou alespoň tři důvody, proč jsem se rozhodl uvést jako svou „divadelní bibli“ esej Humor, který Luigi Pirandello napsal nadvakrát: první variantu v roce 1908, druhou pak (vlastně jen poněkud revidovanou) v roce 1920.
1. V době svého exulantství jsem brzy vnímnul, že vtip, satira, karikatura, ironie, komika, burleska, groteska, fraška, zkrátka všechno, co je aspoň trochu humorem, má v různých zemích a v různých skupinách obyvatelstva své ekvivalenty. A občas jsem sám pro sebe považoval humor za identický s tím, čemu říkám sranda a co nebývá vždy jen impulzem k smíchu.
2. Po léta jsem se zabýval některými Pirandellovými hrami, především dramatem Šest postav hledá autora. A v této hře nacházíme nejenom to, co je skutečné, ale co je pravdivé, přičemž odpověď často zní: Je tomu tak, chcete-li. Vnímám dodnes jako újmu, že mně můj divadelní osud nedopřál hru dramaturgicky a režijně realizovat. A protože hra provokuje, je humorná, je jedním z důležitých prototypů dalšího vývoje dramatického umění, vyvolává až filozofické otázky po objektivitě a pravdě, především pak po umělecké pravdivosti, byl jsem nakladatelství Havran vděčen, když v roce 2006 Pirandellův esej Humor vydalo. V knize je i velice zasvěcený doslov z pera Alice Flemrové.
3. Věděl jsem o konfliktu Benedetta Croceho, internacionálně významného filozofa, estetika, humanisty první poloviny 20. století, s Pirandellem a teprve četba Humoru mně vyjevila alespoň některé z důvodů tohoto sporu: spor o to, zda lze humor definovat. Později také Croceho liberální postoje i v době, kdy se Pirandello poněkud „zaprodal“ italskému fašismu. Znal jsem také Bergsonův Smích a Chválu bláznivosti i Chválu bláznovství Erasma Rotterdamského – četba Pirandellova eseje doplnila mé vzdělání o smíchu, jeho peripetiích a příbuzných předmětech.
Pirandello byl především dramatik, spisovatel, ba i praktický divadelník. Byl ovšem nesmírně sečtělý i znalý více jazyků. V knížce Humor se nachází jmenný rejstřík, který zahrnuje dvě stě čtyři autorů a dvě autorské akademie. Citáty, odkazy, ba i analýzy torz či celých děl těchto autorů jsou v eseji Humor doloženy.
Luigi Pirandello se narodil na Sicílii v místě, jež se příznačně jmenovalo Chaos, a ten Luigi dostal do vínku. Jeho život nebyl snadný. V roce 1908 napsal studii Humor jistě také proto, že si chtěl coby umělec-humorista ujasnit obsah a hranice pojmu, ale především proto, že potřeboval získat zaměstnání s pravidelným příjmem. Ucházel se o místo řádného profesora v římském pedagogickém ústavu a musel předložit odborné publikace. Poté co na ústav odeslal Humor a několik dalších studií, místo získal.
Umberto Eco se studií kriticky zabýval. Vycházím z Ecovy analýzy a závěrů Alice Flemrové a myslím, že Pirandellův text můžeme číst především jako deklaraci jeho vlastní poetiky. Sugestivní jsou Pirandellovy úvahy o vědomí, které není tvořivou silou, ale jakýmsi vnitřním zrcadlem, v němž se myšlenky zhlížejí, či o úloze reflexe při koncipování humoristického díla, náčrt rozkladu citu a protikladů, které se šíří komičností znázornění. A tato komičnost je plodem procítění protikladu. I nejrůznější názory o vzniku a také druzích humoru, o tom, že humor se vyvíjí, „klubají“ se ze svobody ducha. Pirandello svým textem vyvolává imaginaci a navádí k zamyšlení nad tématem symbiózy humoru s uměním.
Knížku mám už patnáctý rok na svém pracovním stole a listuji v ní – v posledních měsících častěji než po několik let předtím.
Komentáře k článku: Luigi Pirandello: Humor
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
