Divadelní noviny > Rozhovor

Lukáš Brutovský / Miro Dacho: Hra pro nás není materiálem, s kterým si děláme, co chceme

Režisér Lukáš Brutovský (1988) a dramaturg Miro Dacho (1983) na sebe v českém kontextu výrazně upozornili minulý rok originální interpretací Maryši v brněnském HaDivadle. Na Slovensku se jako úspěšný tandem profilují už od svých studií na VŠMU. Lukáš je od ledna uměleckým šéfem Slovenského komorného divadla v Martine, Miro už několik let působí jako pedagog na VŠMU, oba jsou navíc autorsky velmi plodní, ale těžištěm jejich uměleckého působení je společná tvorba.

Dvojice sklízí úspěchy především díky jemné práci s textem a koncentrovanému scénickému minimalismu. Oba fascinují ruská klasika, živé setkání lidí v divadle a jemné interpretační nuance bez zbytečných aktualizací. Ve Švandově divadle se v květnu podepsali pod další premiéru, jak jinak, klasiky – tentokrát francouzské. Jaká byla úskalí práce na Molièrově Misantropovi, proč neinscenují současné texty či jaké jsou rozdíly mezi českou a slovenskou divadelní kulturou – povídali jsme si týden před premiérou.

Nerad si pomáhám hudbou, výrazným scénickým řešením, abych zprostředkoval význam situace nebo vyvolal v divákovi emoci. Prázdná scéna – a člověk se může plně soustředit na člověka. _(LB)

Jak vaše spolupráce začala?

LB Na VŠMU. Byli jsme s inscenací Quat­tro Formaggi, pro kterou jsem napsal dva ze čtyř textů, na zájezdě v Istanbulu, a tam jsme se sblížili. Potom jsem Mira oslovil ke spolupráci na své první školní režii, Smrt Tarelkina od Suchovo-Kobylina. Od té doby většinu věcí děláme spolu.

Čím jste si tak sedli?

LB Pracoval jsem s několika jinými dramaturgy. Základní rozdíl vidím v tom, že čas, který jsme oba ochotni do přípravy inscenace investovat, je větší než v případě řemeslné spolupráce s jiným dramaturgem. Při vzniku inscenace je Miro přítomný od momentu výběru textu až po premiéru mnohem intenzivněji, než tomu bývá v jiných případech.

MD Máme podobnou představu o divadle, podobný způsob uvažování. Umíme se při přípravě inscenace i během zkoušek tvořivě doplňovat. A máme, například, i společnou zálibu v ruské klasice. Kromě této dramaturgické linky nás spojuje snaha pracovat s textem tak, abychom co nejvíce zachovali jeho původní podobu. Hra pro nás není jen textem – materiálem, se kterým si děláme, co chceme. Zároveň ale hledáme témata a způsob zpracování, které komunikují se současným divákem.

LB Máme intenzivní vztah k textu a autorovi, málokdy směřujeme k rozličným formám divadelní exhibice.

Profilujete se výhradně jako tvořivý tandem, nebo realizujete taky samostatné projekty?

LB My jím v podstatě jsme. Vždy, když to jde.

MD Nemáme mnoho času na individuální profilaci. Víceméně přecházíme z jednoho zkušebního období do druhého. Vedle toho má Lukáš povinnosti ve Slovenském komorním divadle v Martině, kde je zaměstnaný, a já na VŠMU.

Oba jste jednou nohou v akademickém prostředí a druhou v profesionálním divadle. Považujete přechod studentů ze školy do divadelního světa za plynulý?

LB Mám pozitivní zkušenost. Moje první práce v profesionálním divadle byla inscenace Schillerova (a Picardova) Parazita v Divadle Andreja Bagara v Nitře a žádný výrazný přechod z jednoho prostředí do druhého jsem nepociťoval. Spíše naopak. Banální příklad: v profesionálním divadle je lepší organizační zázemí než ve škole, kde musíte řešit problémy, jak dát dohromady studenty na zkoušku a mnohé další.

Miro, jak to vnímáte z pohledu pedagoga?

MD Já spíše uvažuji o tom, jak mohu zkušenosti z práce v profesionálním divadle využít při práci se studenty.

V České republice působí stále více slovenských divadelníků. Čím to podle vás je?

MD Na to by spíš uměli odpovědět čeští kolegové. V Lukášově případě je to možná dáno způsobem jeho práce, která v Čechách nemá až takové zázemí, pokud jde o výklad hry, práci s hercem a inscenační poetiku. Současné české divadlo je většinou velmi obrazové, pracuje s množstvím různorodých prostředků. V tomto smyslu je náš způsob divadelního uvažování jednodušší, jakoby konzervativnější, se snahou o jednotu divadelních prostředků.

Je tedy rozdíl mezi současnou českou a slovenskou divadelní kulturou?

LB „České divadlo“ se mi občas zdá až příliš barevné, herecky exaltované, obrazně řečeno – hlučné. Mám samozřejmě na mysli intenzitu a množství nasazených „zbraní“, ne hlučnost hereckého projevu. Možná je v této konfrontaci ta naše snaha o úspornou divadelnost pro někoho zajímavá. Na Slovensku mám někdy opačný dojem. U nás je stále poptávka po tzv. obrazovém divadle s dominantním režijním gestem. V Čechách je možná divadlo opravdu obrazově invenčnější, ale málokdy mám pocit, že se přede mnou herec odkryl jako člověk. A to mě pořád zajímá nejvíce.

Klasikou k současnosti

Inscenujete výhradně klasiku. To je vzhledem k vašemu věku poměrně netypické.

MD Má to několik důvodů. Myslím si, že vrcholné texty světového dramatu jsou mnohem hutnější, obsažnější, složitější a vrstevnatější než současné hry. Ty na mě mnohokrát působí jako „zeitstücky“, které jsou aktuální rok, dva, a pak většinu problémů a prostředků, které využívají, vystřídá něco jiného. Jejich postavy a problémy jsou často velmi zjednodušené a zploštělé, tezovité. Klasika je podle mě po všech stránkách bohatší a přežívá i díky tomu, že vždy může nabídnout nějaké jiné téma. A pak mě zajímá, že inscenováním klasiky vstupujeme i do nějakého divadelního kontextu. Když uvádíme na scénu hru, která má nějakou inscenační tradici, přispíváme do ní dalším a jiným, dnešním pohledem.

LB Rozumím hlasům, které tvrdí, že ve světě, v němž absentuje struktura, ve světě, který nefunguje podle jasně čitelných pravidel a je fragmentarizovaný, dokáže naši realitu popsat pouze fragmentární současné drama a že klasika už nestačí s dechem. Ale možná právě to mě na klasice zajímá – přítomnost struktury, kterou nenacházím nikde jinde (v současné literatuře ani v současné realitě). Klasika se ještě domnívá, že svět se dá popsat v pěti dějstvích, a struktury, které při tom používá, jsou podle mě divadelně nesmírně výživné. Klasika pracovala s představou, že je v životě možné hovořit o ideálech, dnes to jde jenom na jevišti. Toto napětí mě baví a myslím si, že má smysl se s ním konfrontovat.

Nikdy jste neuvažovali o inscenování současné hry?

LB Zatím jsem si to vyzkoušel jednou, v Městském divadle Kladno jsme inscenovali hru Phillipa Löhleho Praporky ve větru. Ale přiznám se, že „srdeční záležitost“ jsem si v současné dramatice ještě nenašel. Samozřejmě, jsou zajímaví autoři, ale při čtení současných her mám zvláštní pocit chudoby. Nedokážou pro mě vytvořit onen vesmír, který v sobě nese klasika. Většinou končí u nějakých konstatování, které mohou být i emotivní, ale nějak mi to nestačí. K tomu se mi zdá vhodnější jiné médium než divadlo. Spíš mě baví ohlodávat bohaté věci na kost, a současné drama je pro režiséra jen základním „nástřelem“, který z něj musí „vyrobit“ divadlo. Já nechci moc domýšlet, obalovat.

MD Ze současné tvorby mě spíše zajímá autorské divadlo. Když inscenace vzniká v kontextu konkrétního autora, režiséra nebo souboru, s konkrétním tématem a záměrem. Taková cesta, myslím, může být nesmírně zajímavá, divadelně i myšlenkově.

Když říkáte, že komunikujete s inscenační tradicí her, co tím myslíte?

MD Týká se to konkrétních titulů, které jsme inscenovali – například Ostrovského Výnosného místa a Lesa, Gorkého Letních hostů a Mrštíkových Maryši. To jsou hry, které mají zajímavou inscenační tradici. Během přípravy naší koncepce například konfrontujeme úpravu minulých inscenátorů s našimi záměry, snažíme se porozumět jejich způsobu myšlení, jejich uvažování o hře. Ale není to pro nás zásadní či určující, nesnažíme se to, co dělali režiséři před námi, popřít nebo zopakovat, jen jsme si vědomi toho kontextu. Otevřený dialog s inscenační tradicí by byl navíc zbytečný, rozumí mu jen pár zasvěcených. Zajímavé na tom spíš je, že se vytváří jakási kontinuita či tradice, která souvisí s vývojem divadla i společnosti, že se tak vytváří kulturní kontext.

Jak tedy hry aktualizujete pro současné publikum?

LB Divadlo musí být aktuální, to je jasné. Divák musí rozumět lidské situaci druhého člověka a je jedno, jestli se ten člověk nachází v antickém Řecku, v 19. století, nebo dnes. Snažíme se to zprostředkovat, aniž bychom museli padesátkrát v inscenaci podtrhnout, že se podobná situace může odehrát i dnes. Osobně upřednostňuji spíše cosi, co nazývám „vnitřní aktualizací“. Nemůžeme se přece tvářit – při zachování základních atributů předlohy –, že hra je úplně o něčem jiném, než je.

V Maryše jste jednu z nejdramatičtějších scén – scénu otrávení – odlehčili a aktualizovali sušenkou ke kávě. Podle jakého klíče vybíráte momenty, v kterých narušíte předlohu?

LB V případě Maryši jde o specifický případ. Tento výstup je tak notoricky známý, textově i situačně, že se již – mimo jiné – stal předmětem parodie. Proto jsme se rozhodli, že ho trochu odlehčíme, zároveň jsme ale chtěli podtrhnout linii tvrdohlavosti, která provází – nejen Maryšino – jednání během celé hry.

MD Sušenka je divadelním zdůrazněním důslednosti, s jakou Maryša svůj čin vykonává. Kávu podává v kavárenském šálku a k tomu patří cukr a sušenka. Zkrátka, otrávení probíhá na úrovni.

LB Určitě tedy nejde o „aktualizaci“, která chce ukázat, že i dnes může někdo někoho otrávit.

Setkání herce a diváka

V inscenační estetice často využíváte antiiluzivní prvky… Není to proti vaší koncepci úcty k textu?

LB Pouze zdánlivě. Snažíme se touto antiiluzivností poukázat na to, že (ná)sledujeme již hotový text, čteme hru pomocí a s pomocí herců. Ideálním stavem je, když se podaří otevřeně konfrontovat myšlenky autora se současností, kterou pro mě během představení reprezentují diváci, a to prostřednictvím herce, který má být spojnicí, komunikačním kanálem mezi těmito dvěma světy. Chudoba antiiluzivnosti je pro mě osvobozující. Člověk pracuje s omezeným počtem prostředků, které se v rámci inscenace používají různými způsoby a mohou nabývat různých významů. Mantinely jako cesta ke svobodě. Ideální stav je, pokud se v antiiluzivní inscenační struktuře podaří nabídnout autentický herecký výkon a emoci. Postavit se lidské situaci tváří v tvář, bez jakýchkoli dekorativních prvků.

Vaše inscenace vynikají skvělými hereckými výkony. Jak pracujete s herci?

MD Lukáš vede s herci během zkoušek nadstandardně intenzivní dialog. Detailně a opakovaně se věnuje výkladu postavy, dějství, situace. Zkrátka, síť, která vzniká v jejich dialogu, je velmi hustá. Lukáš nepotřebuje dramaturga jako strážce textu. Někdy máme ty úkoly i přehozené – já mívám tendenci nabízet nápady, které jsou dramaturgicky nepřijatelné, tehdy mě Lukáš zastaví.

LB Živý herec je exkluzivitou divadla jako média. Jen v divadle a performativních druzích umění dochází k tomuto typu setkání člověka s člověkem. Mám na mysli herce a diváka. Snažím se zpočátku vždy uvažovat pouze o tomto vztahu jako o východisku. Nerad si pomáhám hudbou, výrazným scénickým řešením, abych zprostředkoval význam situace nebo vyvolal v divákovi emoci. Prázdná scéna – a člověk se může plně soustředit na člověka.

Za pár dní vás čeká premiéra Misantropa ve Švandově divadle. Jak došlo ke spolupráci?

LB Úplně tradičně. Dodo Gombár mě oslovil. Chtěl klasický titul a nabídl Misantropa. Mám k té hře vztah. Souhlasil jsem.

MD Nebyl jsem tak velkým pří­zniv­cem hry jako Lukáš. Strávili jsme hodně času přesvědčováním se, o čem Molièrova hra je, nebo není. Můj negativní pocit pramenil z toho, že mě postavy z „high society“ iritovaly: Ať si v tom jejich salonu žijí, jak chtějí, co je mi do toho, nemám důvod k nim zaujmout stanovisko. Nejsou v situaci, která by je ohrožovala. V jiných hrách dochází k zásadnější srážce postav se situací, což mi tady chybělo. A v ideové rovině jsem hru vnímal jako salonní filosofickou disputaci, která se spíše váže na obecné teze o principech života, než na reálná řešení konkrétních problémů, jež autor naznačuje jen velmi okrajově.

Považoval jsem to za velmi úzký manipulační prostor, těžko jsem hledal cestu, jakým způsobem hru dnes interpretovat, koho si představit jako reprezentanty toho typu společnosti. Kladl jsem si otázku, proč by ten zápas měl být pro mě vzru­šující.

Osamělí bojovníci za ideály

Co jste tedy ve hře nakonec našel?

MD Začaly mě zajímat menší postavy, které jsou součástí Celimenina salonu a často se inscenují výrazně zkarikované. Dospěli jsme k tomu, že i ony jsou lidé z masa a kostí, kteří jsou si možná velmi dobře vědomi toho, v čem žijí, jaké prostředky používají – i když jim to nemusí způsobovat radost a rozkoš – a že se jim nakonec celý tento svět vymkne z rukou a rozpadne se.

LB Miro velmi těžce akceptuje přítomnost lásky ve hře. Na Misantropovi mě zajímá několik věcí. V první řadě groteskní dualita, kterou se vyznačuje hlavní postava. Člověk, který kritizuje jistý způsob života, je absolutně svázaný vášnivým milostným vztahem k ženě, která právě tento způsob života reprezentuje. Je nám sympatický tím, co hlásá, ale zároveň směšný tím, jak to nedokáže uskutečnit a jak přehnaně trvá na svých východiscích. Obecně mě v dramatické literatuře zajímají postavy, které se vyčleňují vůči většinové společnosti. Jako je to ve Výnosném místě, Lese, v Maryše. Vždy jde o kontrapozici jednoho, dvou lidí vůči majoritě. Podobně v Molièrovi: Alcest je osamělý bojovník za ideály – ale na rozdíl od jiných dramatických „hrdinů“ mnohem diskutabilnější. Je pozitivní hrdina, nebo komická postava? V případě Misantropa jde o dlouhotrvající teatrologický „spor“. Zajímá mě přítomnost ideálu, který musí každý akceptovat, protože jde přece o základní, nazvěme to, „lidské hodnoty“ a v kontrastu k tomu lidské slabosti Alcesta.

Našli jste pozitivní hodnoty i v dalších postavách?

LB Snažím se zdůrazňovat, že Celimena není naivní kurvička. Naopak, myslím si, že tato žena se Alcestovi intelektuálně vyrovná. A možná si nejsou ani tak světonázorově vzdálení – ona zkrátka jen nevěří v možnost změnit svět, a proto hraje podle jeho pravidel. Navíc teprve začíná „žít“. Snažím se hledat kontrast mezi veřejným pseudokomediálním ponižováním se markýzů a společnosti kolem Celimeny a jejich privátní situací. Každá hra také něco stojí. Není to tedy souboj Alcest versus idioti, ale setkání rozličných způsobů soužití.

Hra je zajímavá svou nejednoznačností. Například její závěr můžeme číst jako morální vítězství člověka, který dokázal zpřetrhat svazky s touto společností, odešel pryč, osvobodil se. Na druhé straně – co se stává z „misantropa“, jestliže ztratí nepřítele?

Vrcholné texty světového dramatu jsou mnohem hutnější, obsažnější, složitější a vrstevnatější než současné hry. Ty na mě mnohokrát působí jako „zeitstücky“, které jsou aktuální rok, dva…. _(MD)

V čem je tedy hra zajímavá pro současníka?

MD Otázka je, do jaké míry se všechna její témata a problémy dají konkrétně jevištně ztvárnit a do jaké existují spíše v akademické rovině nebo v rovině náznaku, tušení. Zda se dá z Misantropa vytvořit konkrétní divadelní svět tak, aby se dotýkal současného diváka.

LB Dobové konvence „francouzského salonu“ jsou nepřenosné. Molière jako autor s nimi ale počítá. Snažíme se je nahradit vytvářením vlastních inscenačních konvencí, ale ne vnějškovou aktualizací. To bychom museli hru přepisovat. Jsem ale přesvědčen, že základní lidská situace Misantropa je zajímavá bez ohledu na prostředí nebo dobu, v níž se příběh odehrává.

Na co se můžeme těšit po prázdninách?

MD Příští sezona navazuje na naši práci v českých a moravských divadlech – začínáme v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích adaptací prózy L. N. Tolstého Kreutzerova sonáta. Lukáš je jejím autorem i režisérem. Já pro něho zároveň připravuji adaptaci současné slovenské prózy Pavla Vilikovského Príbeh ozajského člověka, která bude mít premiéru v lednu 2016 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě pod názvem Z deníku mého otce. Pokračujeme adaptací románu Jaroslava Havlíčka, kterou připravila Marie Nováková v Městském divadle Kladno, a sezonu završíme na Lukášově domovské scéně – v martinském SKD inscenací hry Maxima Gorkého Měšťáci v novém překladu Jána Strassera.

• Autor: Tatiana Brederová
• Publikováno: 24. června 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Lukáš Brutovský / Miro Dacho: Hra pro nás není materiálem, s kterým si děláme, co chceme

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ