Divadelní noviny > Názory – Glosy
Lukáš Brychta: Rádi se necháme pozvat na zajímavá místa
Před pár lety vzbudil velký rozruch imerzivní projekt Pomezí, který dal název skupině divadelních tvůrců spojených jmény Lukáš Brychta – Štěpán Tretiag – Kateřina Součková. Dnes je projekt Pomezí historií, ale opuštěný dům Za Poříčskou bránou, kde se hrál, znovu ožívá. O jeho současnosti a budoucnosti, a také o imerzivním divadle, jsme hovořili s doktorandem DAMU Lukášem Brychtou.
Projekt Pomezí, tedy imerzivní svědectví o jedné zaniklé vesnici, skončil. Jak vaše skupina momentálně funguje?
Do letošního roku jsme tvořili stabilní trojici se Štěpánem Tretiagem a Kateřinou Součkovou. Letos jsme se poprvé rozdělili. Hlavním důvodem je to, že dokončuji disertační práci, takže jsem si v divadle dal pauzu, Kateřina dělá vlastní projekt zaměřený na audiowalk a Štěpán měl v dubnu premiéru své sólové produkce Opisy, ke spolupráci si přizval jako dramaturga Lukáše Černého.
Imerzivní divadlo vyžaduje poměrně velký počet herců, výtvarníků a dalších pomocníků. Přibíráte nové lidi, nebo je tým stabilní?
Co se týče scénografů i herců, na projektech se s námi od začátku – od Letce přes Pomezí a Pozvání po Dům v jabloních – podílel proměnlivý tým lidí. Existuje jádro souboru, ale samozřejmě se ho snažíme stále rozšiřovat.
Jaká bude budoucnost domu na Florenci?
S derniérou Pomezí nám skončil pronájem prostoru, který je majetkem hlavního města Prahy, pak nám byl prodloužen o dva roky. Takže teď se snažíme dům naplňovat něčím novým, součástí byla premiéra Opisů, pozvaná představení jako Veduty nebo Lístky, prosím. A nejnověji pracujeme na dramaturgické linii „jeden na jednoho“.
Tedy divadlo jednoho diváka. Mělo by vyvrcholit Festivalem intimního divadla.
Ano. Projekt je rozložen na celou sezonu, jejíž součástí bude premiéra, kterou má na starosti jeden z našich herců, Adam Krátký. Festival na podzim opravdu chystáme, bude to víkendová akce, která proběhne 19.–20. října. Vycházíme z toho, že většinou jsou představení pro jednoho diváka poměrně krátké formáty, v rozmezí 10–30 minut. A přišlo nám dobré zakončit projekt přehlídkou, kde divák bude mít možnost vidět více věcí v nějakém časovém bloku a porovnat je mezi sebou.
Máte pocit, že divadelní trendy dnes směřují k větší intimitě, kontaktnosti, jako je tomu v případě divadla jednoho diváka?
Podle mě to není nic nového, spíše se určité věci vracejí. Pokud jde o Pomezí, mám pocit, že je to plynulé pokračování toho, co jsme začali dělat v našich předchozích představeních. Pro některé diváky je zajímavé, že je představení obklopuje, což souvisí s imerzí divadla (jehož podstatou je právě fyzické obklopení), ale pro spoustu lidí je důležité, aby cítili, že právě oni jsou tam podstatní. Že se mohou zapojit, případně průběh ovlivnit. Takže čím dál víc hledají, jak se prosadit – ne aby té věci uškodili, ale pomohli. Většina představení pro to však není stavěná, mají pevnější formu, vyprávějí nějaký příběh, který musí mít logickou strukturu. Tato menší představení pro jednoho diváka mohou nabídnout jiný typ zážitku. Mohou fungovat jako hřiště, kde záleží na tom, co divák udělá a kam příběh posune.
Přemýšleli jste v souvislosti s festivalem o nějaké soutěži, která by měla inspirovat nové projekty tohoto typu, nebo dáváte přednost hotovým věcem?
S tím souvisí dílna, kterou pořádáme. Její součástí bude neveřejná prezentace. V tomto případě půjde především o neprofesionální divadelníky. Na nic většího si netroufáme, i uspořádání dvoudenního festivalu je v našem malém týmu obtížné. Ale oslovili jsme některé lidi z okruhu našich spolupracovníků, vypsali jsme rezidence na prostory v domě. Zatím spolupracujeme se skupinami z JAMU a Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Co bude dál, uvidíme.
Plánujete nějaké další projekty mimo tento dům, jako jsou Prosím nesahat, Popel a náprstky nebo Dům v jabloních?
V tuto chvíli naplňujeme především dům, který máme k dispozici. Nic dalšího zatím nemáme, čekáme, zda se nám někdo ozve. Ostatně veškeré projekty začínají právě pozváním. Spolupráce s Národním muzeem začala tím, že nás pozvali, abychom oživili expozici v bytě Palackého a Riegera, protože jinak tam asi málokdo zabloudil. A na to navázala nabídka v knihovně Vojty Náprstka. Do Winternitzovy vily nás pozval spolumajitel a správce. Takže se rádi necháme pozvat na nějaké zajímavé místo a zároveň sami hledáme nějaký prostor, který by nám napověděl, kudy dál jít.
Komentáře k článku: Lukáš Brychta: Rádi se necháme pozvat na zajímavá místa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
