Lukáš Hejlík: Jednou bych se chtěl živit chovem ovcí

Jak jste vypadal ve studetských dobách?

Měl jsem vousy až na zem, nosil roztrhanou koženou bundu po tátovi, přes rameno krokodýla ze žužu a nejradši chodil naboso. Byl jsem tehdy hrdý na to, že vypadám takhle zanedbaně.

Skoro si vás tak ani neumím představit, když dnes naopak působíte dojmem elegána, který sleduje módní trendy a chodí ve značkovém oblečení.

Však taky kdybych dnes potkal Lukáše Hejlíka z doby před deseti lety, možná bych se sám ze sebe pozvracel. Zkrátka mi už není jedno, jak vypadám, a starám se o sebe. Jak o vzhled, tak o zdraví.
Co takový obrat způsobilo?

Nic zásadního, přišlo to tak nějak samo od sebe. Už mě rozhodně neláká tak jako ve dvaceti bouřlivě oslavovat každou bezvýznamnou událost nebo do noci vysedávat v divadelním klubu u deseti piv a rozebírat dojmy. Rád si samozřejmě s kolegy po představení řeknu, jak se nám hrálo, ale každodenní pijatiku z toho pořádat nemusím.

A jak jste vyspěl umělecky?

Na VOSH&Go jsem byl ten nejzatvrzelejší umělec, který prohlašoval, že by nikdy nehrál v seriálu nebo v reklamě. Dnes už se tomu směju, protože člověk se přirozeně vyvíjí a okolnosti ho dotlačí, aby trochu posunul mantinely. Naráz udělá i to, co měl napřed ve svém pomyslném zákoníku, že takhle nikdy. Takže za osm let, co se v této branži pohybuji, jsem se naučil být shovívavější a nevynášet unáhlené soudy. Podle mě je důležité zachovat si osobitý přístup k práci, stát si za tím, co dělám, i když to nemusí být žádné voňavé zboží. Některým kolegům hercům se to špatně vysvětluje, a tak jen říkám: Řekni mi teprve potom, až odmítneš stejnou nabídku.

Dočetla jsem se, že jste kdysi vydával i hip hopový časopis.

Začalo to v mých třinácti, kdy tady byl hip hop ještě v plenkách. Tehdy to byl underground a já tuto hudbu považoval za „básně ulice“. Obětovávali jsme pravidelně tisícovku z kapesného, abychom vydávali vinyly, alba. Časopis BBaRáK se potom z internetu dostal na papír a dnes má za sebou osmdesát čísel. Hlavně jsme taky rozjeli Hip Hop Kemp, který se stal jedním z největších festivalů u nás vůbec. Jsem hrdý, že jsem to v této oblasti někam dotáhnul, ale teď už je to za mnou. Jezdím se sice každý rok podívat právě na Kemp nebo v autě poslouchám nové české rapové desky, ale už spíše z nostalgie.

Dá se říct, že jste přes hudbu „přičichl“ k umění a nasměroval se k divadlu?

To s tím vůbec nesouvisí. Pocházím z Cítolib u Loun a maminka mě jako kluka občas brávala do Městského divadla v Mostě. Chodil jsem tam sice rád, ale divadlu jsem nepropadl. Přišlo to úplně náhodou. Po maturitě, kdy jako u většiny nastane problém „co dál“, jsem šel studovat do Prahy angličtinu na jazykovku. Už ani nevím, jak jsem se dozvěděl o Vyšší odborné škole herecké. Říkal jsem si, že když sem tam píšu nějaké textíky, že bych se tam mohl uplatnit.

O jaké texty šlo? Klasické postpubertální básničky?

Ty mě samozřejmě taky neminuly, ale pokoušel jsem se tehdy psát i něco jako rýmované divadelní hry. Dneska samozřejmě vím, že moje představy byly totálně mimo. I tak jsem se na školu dostal, a dokonce mě „ulila“ z vojny, o což mně tehdy hodně šlo.

Krejčův mrakodrap

Kdo vás na škole učil?

Jan Hartl a Eva Hodinová. Takový dozor zvenku měla Helena Glancová a vlastně i slavný Otomar Krejča.

Studoval jste od roku 1999, kdy byl Krejča už starší pán.

Je pravda, že velký O. K., jak mu s oblibou říkám, na tom už nebyl zdravotně nejlíp. Mluvení mu nešlo tak rychle jako stále bystré myšlení. Pro nás to ale byla a dodnes je obrovská režijní osobnost. Jsem rád, že jsem mohl být jeho žákem. Mám na něho skvělé vzpomínky a jenom mě mrzí, že jich není víc.

Jak se k vám jako ke studentům choval? Nepřístupně?

Naopak, velice vstřícně. Občas jsme si i telefonovali. Nikdy nepřestanu litovat toho, že jsem nevyužil jeho opakovaných pozvání, abych za ním přijel na chalupu do Skrýšova, jak on po pražsku říkal „do Skrejšova“, kde se svou paní Marií Tomášovou vlastně napůl bydlel. Měl plno zajímavých knih a sliboval, že mi půjčí kvalitní divadelní hry. S trochou ješitnosti říkal, že na světě existuje osmdesát dobrých her a z toho sedmdesát osm jich on režíroval!

Vy jste Krejču zažil ještě aktivně při práci, některým mladým hercům a divadelníkům ale už jeho jméno tolik neříká.

A to je mi právě líto! Často si vzpomenu na televizní dokument s názvem Krejča za branou, který se soustředil právě na vnímání současných umělců jeho osoby. Nezapomenu na záběry, kdy se mu smějí studenti divadelní vědy, nebo na to, jak mu progresivní režiséři vysvětlují, že je jiná doba. Stejně jako na svou vzpomínku, jak O. K. vyšel ze Stavovského divadla na Ovocný trh, kde stála divadelní Bouda a kde právě probíhalo nějaké představení ve stylu „soutěž v křiku a nestydění se“. Krejča tam patnáct minut jen stál a nevěřícně zíral. Onu odtažitost od Krejčova stylu práce u dnešní mladé generace jsem osobně poznal i u některých kolegů z našeho Městského divadla. Krátce po mém příchodu tam režisér Zdeněk Černín nazkoušel Čekání na Godota s Bolkem Polívkou a Jiřím Pechou a Čechovova Racka. Tedy hry, které Krejča několikrát režíroval. Oslovil jsem ho a zprostředkoval setkání v divadelním klubu. U některých kolegů jsem viděl, že jeho názory poslouchali jen z povinnosti a s lehkým úsměvem. Takže mě hodně mrzí, že dnešním mladým hercům už jeho jméno a styl práce nic moc neříká. Ale asi jim to nemůžu mít za zlé, protože doba je dnes už jinde. Jenom se modlím, aby s odchodem Krejči nezemřelo i celé divadlo dramatu.

Jak jste se s Krejčovými pověstnými tvrdými praktikami vyrovnával vy?

Postupně jsem tím nasákl a přišel tomu na chuť. Je ale pravda, že tak pětadevadesát procent lidí z dnešní branže by je nebralo, protože jeho vedení by jim připadalo teoretické, zdlouhavé, nezáživné, tyranizující a jednoduše zbytečné. Ale divadlo dramatu takové je! Ten boj tam prostě být musí. S Krejčou to byla vždycky poctivá práce. Měl absolutní nároky, zkoušel do úmoru. Byli jsme schopní vnímat tak tři patra z toho nekonečného mrakodrapu jeho výkladu, když sám Krejča už mluvil z třináctýho! Nehledal v herci to, co už umí, ale co musí umět postava hry v dané situaci. Zavíral všechny naučené šuplíky, což je přirozená a nechtěná slabina každého herce. Myslím, že ten boj stál vždycky za to a že toho nikdo z herců, kteří pod ním hráli, nelitují. Cesta k vzlétnutí byla s O. K. těžká, ale když se povedla, let stál sakra za to!

Jenže pro herce jeho absolutní nároky znamenaly, aby skoro rezignoval na osobní život a plně se oddal práci.

Právě proto už je to v dnešní době nepředstavitelné. Krejča chtěl, aby herec ráno vstával do role a v její blízké společnosti prožil celý den. Ale zkuste si to, když do divadla večer dorazíte urvanej po šesti odmoderovaných módních přehlídkách v nákupním centru anebo jiných kšeftech! V tomto směru mě dost pobavilo, když jsem si jednou uvědomil, že ve hře Blbec k večeři jsou úvodní slova mojí role: Ahoj, nestíhám!

Nazkoušeli jste na škole s Krejčou i nějakou hru?

Na škole ne, ale sledoval naše výsledky. Hrál jsem třeba Lipse v Provazu o jednom konci, který on režíroval snad pětkrát všude po Evropě. Pamatuji si, jak mi po premiéře řekl jen: No, nech to vyhnít. A zásadní pro mě byl rok 2001, když si mě a spolužáka Pavla Oubrama vyžádal, abychom k němu chodili na stáž do Národního divadla. Zkoušel tam tehdy Bernhardova Minettiho – Portrét umělce jako starého muže, v hlavní roli s Františkem Němcem. Tehdy jsem byl úplně štěstím bez sebe, protože jsem zrovna propadl Bernhardovu dílu a celého ho zhltal. Inscenace vyznívala jako jasné Krejčovo zúčtování s divadlem. Když si poslechnete rozhlasovou nahrávku, kde Minettiho hraje on sám, budete mít husí kůži, jaká je to síla! Tehdy jsme na půlroční zkoušení s Pavlem pravidelně docházeli a s pokorou sledovali všechno, co se na nekonečných čtených zkouškách s Františkem Němcem dělo. Pamatuju si, jak mi jednou řekl: Na divadlo se nezírá!, protože jsem fakt čučel. Nakonec jsme v tom hráli skupinku mladých, šlo o malé role beze slov, ale i ty Krejča režíroval velice důkladně.

Jak to, že si na stáž vybral právě vás?

Znal nás ze školy, Pavla měl dokonce vybraného jako svého favorita na roli Hamleta, kterého měl ještě v Národním divadle režírovat. I když k tomu už nedošlo, pro Pavla je to i tak doživotní pocta. Tedy aspoň doufám, protože pro mě by byla. A mě si k tomu Krejča přibral prý jako takového agilního čerta, který se do všeho cpe. Trošku mně dokonce sudičkoval režii. Říkal, že by mě možná bavila víc než hraní.

A měl pravdu?

Asi částečně měl, chuť by na to rozhodně byla. Tak trochu si to vlastně už několik let plním při našem projektu LiStOVáNí, kde jsem kromě režiséra sám sobě taky dramaturgem, manažerem a producentem.

Literatura zábavně

O čem LiStOVáNí je?

Říkám tomu nekonečný literární seriál. Každý měsíc představujeme novou knížku, které dáme život v takovém originálním čteném divadle. Snažíme se to dělat poutavě, jako regulérní představení s hudbou, kostýmy, rekvizitami a výpravou. Jakkoli může znít termín scénické čtení nudně, u nás je to většinou docela sranda. Úpravou textu strávím vždycky dost času, abych obsáhnul celou knížku, vešlo se to do hodiny a uhráli jsme to maximálně ve třech lidech.

Kdo s takovým nápadem přišel?

Začalo to v roce 2004, kdy jsme po škole dostali se spolužáky Věrou Hollou a Pavlem Oubramem angažmá v Jihočeském divadle v Budějovicích. Měli jsme tehdy ještě dost volna, rádi jsme četli, tak nás napadlo, proč ho netrávit nějak smysluplně. A s každým dalším dílem se z toho stával víc a víc profesionální projekt. Dneska už je do toho zapojených dohromady dvanáct herců, z Brna pak ještě třeba Alan Novotný a Lenka Janíková.

Kde všude vystupujete?

Stálé scény máme v Brně, Praze, Českých Budějovicích, Havlíčkově Brodě a v Bratislavě. Ročně odehrajeme asi stošedesát představení po padesáti městech. Naší hlavní zásadou je neopakovat se, protože máme stálé publikum, které na nás chodí pravidelně právě jako na seriál. Lidi nám fandí a tenhle žánr, jehož jsme něco jako průkopníci, je oslovuje. V divadle to často nejde, ale tady se můžeme doslova vyblbnout.

V LiStOVáNí často berete do hry i reakce publika. Je vám blízká improvizace?

Svým způsobem je, ale musí být na pevně vybudovaných základech. Není to prostě Vizita. Právě Jaroslav Dušek s námi měl ve škole týdenní kurz improvizace a tam jsem definitivně poznal, že kdovíjaký improvizační talent nemám.

A jak to děláte při moderování různých módních přehlídek a firemních akcí, kde často musíte pohotově zareagovat?

Tam si předem pečlivě napíši scénář podle přání klienta. A teprve když mám tuhle jistotu, dovolím si přidat i nějaký fór navíc. Ale drzost, že tam přijdu a vařím jen tak z fleku, na to nemám. Improvizace chce velkou praxi. A třeba moderátoři těch úžasných sluníčkových ranních televizních show, kteří vstávají v pět ráno s kruhy pod očima, jsou vydrilovaní až do nevidím.

Když jste ale v televizi uváděl pořad Vím, cos’ dělal v pátek, možná jste od takové fáze nebyl tak daleko.

Tam to bylo náročné hlavně v tom, že se pokaždé točily čtyři díly ve dvou dnech, což znamenalo naučit se dohromady sto dvacet stránek textu. Navíc jsem v té době prožíval dost složité osobní období, takže to pro mě nebylo jednoduché. Nakonec pořad skončil dřív, než jsem si k němu stačil vytvořit bližší vztah, takže mně z toho ani žádná manýra nemohla zůstat.

Černínův kůň

I přesto, že jste si zahrál hlavní roli v seriálu, uváděl televizní pořad, natočil reklamu nebo byl tváří velké oděvní firmy, dál pro vás zůstává hlavní divadlo. A dokonce se dá říct, že máte i svého dvorního režiséra – Zdeňka Černína.

Zní to možná neuvěřitelně, ale máme za sebou už osmnáct společných inscenací! Zahrál jsem si snad ve všem, co Zdeněk Černín za poslední tři roky režíroval. Pro mě je nejdůležitější, že mě s každou rolí posouvá někam dál. Systematicky se mnou pracuje, dává mi rozmanité úkoly a neškatulkuje mě do zavedených typů. Chce, abych se herecky vyvíjel, i když k tomu často vede hodně trnitá cesta. Vždycky si říkám: Sakra, přece se s tím nebudeme po tolikáté takhle nervovat! Ale vždycky je to stejně vyhrocené, začínáme od nuly a navzájem si nic neodpustíme. Černín je hodně impulzivní, umí na herce i zařvat, ale vždycky je to pro dobro věci. Vděčím mu za hodně, protože dneska se v divadlech už moc nenosí, aby si vás režisér hýčkal a takhle na vás makal.

Kdy jste spolu dělali poprvé?

Před sedmi lety v Budějovicích, když jsem tam zrovna končil svou první sezonu a neměl moc příležitostí. Pak si mě právě Zdeněk obsadil jako Laca do Její pastorkyně a pro mě to bylo jako živá voda. Vlastně mě toto představení nasměrovalo i do Brna, protože ho viděl ředitel Moša a nabídl mi angažmá. Dodnes na Její pastorkyňu vzpomínám jako na jednu ze svých nejlepších prací.

Dá se říct, že Černín používá při práci podobné metody jako Krejča?

Svým způsobem navazujeme na základ, který mi Krejčova škola dala. K výsledného tvaru taky docházíme skrz pečlivé a často strastiplné zkoušení. Černín se také snaží dělat divadlo dramatu, které se dnes už moc nenosí. Dneska jsou režiséři spíš estéti a svým rukopisem často převyšují autora. Nesoustředí se tolik na základní prvek, drama ve hře, ale prezentují sami sebe stylem „podívejte se, co mě napadlo“. Vyžadují to po nich i kritici, když říkají: Přece neuvidíme Čechova zase s čajem. Chtějí posuny, aktualizace, hrát Bernharda třeba ve skafandru.

Jak vás tak poslouchám, asi nejste zrovna příznivcem moderní dramatiky.

To zase ne. Jenže lidské drama se v dnešních hrách řeší hlavně odkrýváním tabu, musíme si strkat šroubováky do zadnic, mít na jevišti dvě alter ega nebo stát v dešti padajících pomerančů. Vždyť právě Čechov dostal do zdánlivě plytkých životních situací osudy lidí pachtících se za svým velkým životním tématem, a je tam úplně všechno. Dneska chybí texty, které nechtějí jen překvapit a šokovat, důležitá je hlavně originalita. Na druhou stranu hrajeme v Městském divadle Kumšt od současné francouzské autorky Yasminy Rezy a to je skvělá moderní hra o síle přátelství. Nebo třeba v Kočce na rozpálené plechové střeše Zdeněk Černín okleštil americké reálie a soustředil všechno na dnes naprosto nejaktuálnější téma, honbu za penězi a boj o koryto. A to bez pomoci vnějších efektů. Se Zdeňkem Junákem jako Velkým tátou vedeme půlhodinový dialog na forbíně v houpacích křeslech a za námi je prázdný prostor. Všechno záleží jen na nás a když se to podaří, je to chvíle, pro kterou stojí za to dělat divadlo.

Jak vás tak poslouchám, vypadá to, že máte o divadelní dramaturgii docela jasné představy. Nechtěl byste si otevřít vlastní divadlo?

To víte, že mě to napadlo! Tím jsme se vlastně dostali zase zpátky ke Krejčovi, když mně prorokoval režii a další možnosti, jak se na divadle uplatnit. Chtěl bych mít takové ÚND, úplně normální divadlo, které například v Brně podle mě chybí. Takže možná není daleko doba, kdy se naplní moje touha být divadelním šéfem a živit se chovem ovcí.

To je ale hodně zajímavá kombinace!

Ovce jsou vlastně můj poslední koníček. Chovám je na své usedlosti v Říčkách a pomalu i to předělávám na menší podnikání. Tak třeba mě jednou budou ovce živit.

Pařez

Lukáše Hejlíka jsem dostal jako uměleckou zátěž se stručnou charakteristikou „pařez“ výměnou za herečku v dohadování se o obsazení Její pastorkyně v Jihočeském divadle. Ti, kteří ho tak tehdy nazývali, se však hodně mýlili, neboť jsem v něm poznal herce, který přemýšlí, je nesmírně pracovitý a má dostatek talentu i charisma, které mu dává šanci být posilou kteréhokoliv činoherního souboru. S hartlovskou láskou a odpovědností vůči divadlu se v mých inscenacích prokousával velkými úkoly světového repertoáru a jeho postavy se mu podařilo naplnit nezaměnitelnou autenticitou. Jeho zatím posledními velkými rolemi byli Brick ve Williamsově Kočce na rozpálené plechové střeše a Pierre v Blbci k večeři, tak široký je jeho rozsah. Ale i jeho Lukáš v Kumštu Yasminy Rezy i Vyšetřovatel z Poprasku na laguně jsou role výjimečné. Těžko však pařez přesvědčovat, že není zralý pro vykopání, zvláště, když už od prvních profi krůčků mu někdo dal takový cejch. Lukášovi se však podařilo vyrůst ve statný mladý dub a jeho obrovská píle vydává plody i tam, kde mnohé nadějné jedle už dávno seschly. Za zmínku jistě stojí i jeho samostatný projekt LiStOVáNí, kde formou scénického čtení představuje knižní novinky české i světové literatury. Je v něm protagonistou, režisérem a managerem. Lukáš je mladý, sympatický, pohledný, charakterní herec, který je úplně normální. Přeji mu hodně úspěchů.

Zdeněk Černín, režisér