Lze zachránit střední Evropu?
Střední Evropa, o které kdysi psal Milan Kundera ve svém eseji Oloupený Západ neboli Tragédie střední Evropy, už v podstatě neexistuje. Byla to střední Evropa, kterou bylo možné i po rozpadu Rakouska-Uherska identifikovat nejen s územím bývalé monarchie, ale také – a to především – s rozpoznatelnou kulturou.
Prokletí FOTO MAGDA HUECKEL
Jiří Pehe, politolog, spisovatel a politický komentátor
Vznikla originální a zbytek světa inspirující společná kulturní identita, která dodnes v literatuře, malířství, hudbě i esejistice vyzařuje jakýsi specifický zeitgeist.
Kundera argumentoval, že navzdory této jedinečnosti byly středoevropská kultura i myšlení ukotvené v západní civilizaci. Připojení částí tohoto regionu k sovětskému impériu se podle něj rovnalo únosu na „byzantský“ Východ, jemuž se vyhnuly milníky západní civilizace a byl mu cizí západní racionalismus.
Když se sovětské části střední Evropy po roce 1989 vynořily jako politicky svobodné, zdálo se, že nic nebrání tomu, aby region opět kulturně ožil a vrátil se k tomu, co ho spojovalo. Jenže se postupně ukázalo, že to nebude snadné.
Nacistická okupace zlikvidovala židovské intelektuály, kteří byli amalgámem spojujícím různé národní kultury v rámci monarchie. Sovětská okupace zase rozdělila region na země, které zůstaly součástí Západu, a země, které se na více než čtyři dekády ocitly geopoliticky na Východě.
V těchto zemích sice vznikly disidentské komunity, které spolupracovaly a jejichž intelektuální a kulturní produkce měla hodně společného. Ty v lecčems navazovaly na ducha střední Evropy ze začátku 20. století – kupříkladu v podobě karikování byrokratických aparátů a jejich jazyka. Zároveň se ale dosti lišily od kulturních a intelektuálních komunit v Rakousku nebo severní Itálii, kterým se podařilo sovětské nadvládě uniknout. Anebo i od těch ve Slovinsku a Chorvatsku. Tedy v zemích, které sice též skončily pod komunistickou nadvládou, ale nikoli sovětskou.
Snahy oživit střední Evropu v podobě visegrádské spolupráce nebyly zatím příliš úspěšné. A to z několika důvodů. Visegrádské uskupení je především politickým regionálním sdružením, které, i když se pokouší propagovat i kulturní a občanskou spolupráci, není organickým celkem. Už třeba proto, že kdysi byly součástí střední Evropy jen jižní části Polska, které patřily k rakousko-uherské monarchii.
Současné Polsko je země, která se cítí evropskou – nikoli nutně jen středoevropskou – mocností. Má ostatně více obyvatel než ostatní země Visegrádu dohromady. Historickým pojivem Visegrádu je mnohem více společně prožité komunistické trauma pod sovětskou nadvládou než společná kultura, v níž kdysi hrály svoji roli i dnešní Rakousko, Slovinsko, zakarpatská Rus, Chorvatsko, severní Itálie nebo Transylvánie a Bukovina.
Je chvályhodné, že v rámci Visegrádu vznikají nejrůznější kulturní projekty – i s cílem oživit středoevropskou identitu. Bude to ale složité.
Ukazuje se totiž, že zejména bez kotvící role Vídně (s tím, že se geopoliticky těžiště „střední Evropy“ přesunulo spíš do Varšavy) se na povrch vyplavuje ve všech čtyřech zemích celá řada politických patologií. Včetně virulentního nacionalismu, který v jednotlivých zemích v lecčems navazuje mentálně na jejich předválečnou historii. To, co tak dnes Visegrád především identifikuje v očích Západu, není nějaká rozpoznatelná kulturní identita a intelektuální produkce, ale spíš jakýsi zvláštní druh politického „zpátečnictví“, které se bojí sjednocené Evropy a má obecně problémy s liberální demokracií.
Mohli bychom samozřejmě ironicky říci, že ani rakousko-uherská monarchie nebyla vzorem politické modernosti, a že země Visegrádu dokonce v lecčems dnes navazují na tehdejší politické patologie. Tato politická „zaostalost“, bohužel, ale není ve visegrádské části současné střední Evropy překrývána onou brilantní kulturní a intelektuální, vpravdě „středoevropskou“ produkcí, kterou svět zásobovala pozdní rakousko-uherská monarchie.
Je samozřejmě možné, že se skrze nejrůznější společné kulturní akce a výměny nakonec cosi jako nová středoevropská identita v rámci Visegrádu zrodí a že její gravitační pole přiláká i země, které byly součástí střední Evropy před sto lety. I proto jsou nejrůznější kulturní akce pořádané pod střechou Visegrádu chvályhodné. „Zachránit“ ale střední Evropu nebude jednoduché. Zatím občanské společnosti v jednotlivých visegrádských zemích, zejména jejich mládež, gravitují kulturně mnohem více k evropskému západu než jedna k druhé.
Komentáře k článku: Lze zachránit střední Evropu?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
