Divadelní noviny > Rozhovor

M. Horká: Divadlo je prostor i pro nemožné

Michaela Horká (nar. 22. listopadu 1986 v Brně) o sobě tvrdí, že je typické divadelní dítě a divadlo bylo pro ni od dětství druhým domovem. I proto začala už v patnácti budovat svou vlastní uměleckou kariéru. Po základní škole nastoupila na Státní konzervatoř v Praze a získala v pražském Divadle Kalich hlavní ženskou roli Mii (alternovala se Sabinou Laurinovou, Kateřinou Brožovou a Dashou) v muzikálu Janka Ledeckého Galileo (prem. 2003). Poté hrála nejen v Divadle Kalich (Tajemství, 2005), ale i v muzikálech Divadla Broadway (Adama a Eva, Mata Hari (2013, 2014), v divadle Kolowrat (Into the Woods 2014), v Divadle Semafor (Ray Bradbury 2116, 2016), ve Slovenském národním divadle (Everest 2009) či v několika inscenacích hudební scény Městského divadla Brno. Od roku 2017 je stálým hostem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde nejnověji ztvárnila dohazovačku Frozinu v muzikálu Harpagon je lakomec?, který měl mít v Divadle Jiřího Myrona 31. ledna premiéru. Bohužel, jak to v této době koronavirové je, zatím se na diváka čeká.

Pocházíte z divadelní rodiny, vaši rodiče – Jiří Horký a Hana Horká – jsou známý operetní pár, nejprve byli členy zpěvohry Národního divadla Brno, od roku 2004 zpěvohry Městského divadla Brno. V divadle jste tak díky nim vlastně vyrůstala.

No musím se kontrolně rodičů optat, jestli mě z porodnice nejdřív byli ukázat v divadle, nebo jsme mířili domů. Variantě „a“ bych se nedivila. Divadlo pro mě bylo od dětství vážně druhým domovem a cítila jsem se tam dobře. Hřejivě a svobodně.

V roce 2002 jste se, ještě jako žačka základní školy, zúčastnila v Praze konkurzu do muzikálu Galileo a získala roli Mii…

Bylo mi teprve patnáct, byl to můj první konkurz a vyšlo to. Na to, že jsem se v divadle pohybovala v podstatě od narození, to ale asi nebylo brzy. Prostě jsem si takovou cestu zvolila. Nicméně změnilo mi to ten můj mladý svět, to ano.

Od té doby jste účinkovala na pražských scénách v řadě muzikálů – Mata Hari, Adam a Eva, Rent, Tajemství, Into the Woods… Zdá se, že muzikál je vám vlastní?

Muzikál – či spíše hudební divadlo jako takové – je mi nejbližším divadelním žánrem. Baví mě i jiné, ale pokud jsem měla možnost účinkovat v hudebním divadle, vždy právě to bylo pro mě to „ono“. Zajímá mě čistě herecká práce, ani pohyb mi není cizí, ale když máte k dispozici i hudbu, přichází vždy moment, kdy charakter či situaci dořeknete písní, která vše posune dál. Hudbou se nejefektivněji přenášejí emoce a spojením všech složek hudebního divadla vzniká obrovská síla.

V rodném Brně jste účinkovala na scéně Městského divadla například v muzikálech Zahrada Divů, Probuzení jara, Kvítek z horrroru nebo Papežka. Práce vás zavedla také na scénu SND v Bratislavě (Everest, 2009) nebo ke spolupráci s Prague Shakespeare company. Čím je pro vás divadlo?

Divadlo je prostor i pro nemožné, pro něco nevšedního, tedy v jistém smyslu i pro zázraky. A taky prostor pro poctivou práci. Umožňuje mi posouvat se s každou rolí/příležitostí dál a zároveň si stále tak trochu hrát. Nepřestanu být vděčná, že můžu propojit práci s tím, co mám ráda a co je mi blízké. To je pro život obecně dost důležité.

Od roku 2017 hrajete v NDM v Ostravě v muzikálech Rebecca, Kočky, Květiny pro paní Harrisovou a dalších. Právě jste ztvárnila roli Froziny v muzikálu Harpagon je lakomec? Jak se vám v NDM hraje?

Národní divadlo moravskoslezské mi dává krásnou práci od chvíle, kdy jsem zde udělala první konkurz na roli Paní Danversové v muzikálu Rebecca. Jsem za to nesmírně vděčná! Je to pro mě poměrně unikátní místo, kde mi sednul směr/styl hudebního divadla, přístup k němu a zároveň i lidé. Tato kombinace je pro mě důležitá a vůbec ji nepovažuji za automatickou. Jsem šťastná, že si mě v Ostravě pravidelně „půjčují“ a mohu se zde pracovně pohybovat. Uvidíme, co bude dál, do budoucna. Nicméně Ostravě vážně fandím.

Nevadí vám dojíždění z Prahy, kde bydlíte?

Cestovat tři hodinky za něčím, co pro mě má smysl? To není nic. Ty cesty mi za tu práci stojí. A navíc s cestováním obecně nemám problém. Ba naopak.

Za dvojroli Mrs. Wycherly / Clarisse McClellan v sci-fi muzikálu Ray Bradbury’s ´2116´ a Mrs. Danvers v muzikálu Rebecca jste byla nominována na Cenu Thálie. Jaký to má pro vás význam?

Odpověď by mohla být obsáhlá a rozsáhlá, ale řeknu to velice jednoduše. Každý, i když si to někdo přizná více a někdo méně, je rád oceněn. Nominace na cenu či cena jako taková je jistě věc příjemná. Pak je otázkou, jestli je tak důležitá zrovna cena Thálie, nebo jsou důležitá jiná ocenění – od diváků, kolegů, tvůrců, blízkých… –, která mají také svou váhu. Někdy se to vše propojí a jindy máte zkrátka jen něco z toho. Tedy ceny obecně ano, proč ne, ale umělecká cesta by neměla na oceněních stát. Nebo být na nich závislá.

Studovala jste na konzervatoři v Praze, se starší sestrou, herečkou Hanou Holišovou jste zpívala se skupinami B-Side Band a Cool Time Band.

Se sestrou jsme vlastně stály u zrodu jazzových big bandů B-Side Band a pak Cool Time Band. Práce s big bandy a živou muzikou vůbec je něco jedinečného. Je v tom síla, kterou nic nenahradí. Moc ráda bych na tuto zkušenost i v budoucnu nějak navázala. „Velký“ zvuk big bandů miluju.

Zahrála jste si se sestrou i v divadle?

Zatím jen málo. Poprvé to bylo v alternaci v Probuzení jara (Elsa) a podruhé jsme se na jevišti i potkávaly, a to v muzikálu Papežka. Moc ráda si to někdy zopakuji. Vyrůstaly jsme v jedné – divadelní – rodině a nyní se v širší divadelní „rodině“ obě pohybujeme.

Jak to máte s činoherním herectvím? Vyzkoušela jste si je před kamerou v několika seriálech a zahraničních filmech, ale co v divadle?

Činoherní herectví je mi blízké a považuji je za důležitou součást každého divadelního žánru. „Čistou“ činohru na jevišti jsem si vyzkoušela ve dvou případech – ještě za dob studia, ale jak už jsem řekla, pokračovala jsem primárně hudebním divadlem. Rozhodně se ale i činoherní příležitosti nebráním. Uvidím, co mi (nejen) ta divadelní cesta ještě přichystá. Hlavně, kéž už opět můžeme v divadlech vítat diváky a divadlo zase žije.

• Autor: Veronika Pechová
• Publikováno: 28. března 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: M. Horká: Divadlo je prostor i pro nemožné

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ