Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Má poslední štace (II) – Jan Skopeček

V roce 1940 jsem na přání otce začal studovat soukromou obchodní školu, na obchodní akademii mne nevzali. Utěšovalo mne, že pro divadlo jsem ještě moc mladej – bylo mi sotva 15, nic nebylo ztraceno. Divadla jsem zato navštěvoval, jak to jen šlo. Dělal jsem to tajně, snažil jsem se, aby otec o tom nevěděl. Chodil jsem sám a většinou jsem si koupil lístek na stání. Hlavně na Vinohrady a do Národního, ale také do Uranie i jinam. Zdá se to až neuvěřitelné, kolik jsem toho navzdory okolnostem během válečných let viděl.

Divadlo za války

Zvláštní je také to, že většinu z těch válečných inscenací si i dnes po sedmdesáti letech pamatuji, zapsaly se mi hluboce do mysli. Nemohu zapomenout na nekonečný, téměř hodinový potlesk Marii Vášové jako Elektře v Uranii. Z vinohradského divadla si zase vzpomínám na Hamleta s Milošem Nedbalem – se scénou z průsvitných stěn, nebo na Revizora s hejtmanem Plachým. Unesen jsem tu byl z Divoké kachny, kde Werleho hrál můj tehdejší největší herecký idol, dnes polozapomenutý vysoký elegán s orlím nosem Karel Hradilák. Zde jsem viděl i Adinu Mandlovou ve hře Šest postav hledá autora, kde se na rozdíl od jiných svých divadelních rolí, například Marie Stuartovny, kterou jsem koncem války také viděl, ukázala jako celkem dobrá herečka. Miloval jsem ovšem Natašu Gollovou – třeba jako Ofélii v Hamletovi nebo Violu ve Večeru tříkrálovém. V Národním divadle byl nádherný Jan Pivec ve hře Dáma skřítek, Štěpánek jako Othello a Tartuffe, Ladislav Pešek jako Pseudolus. Nezapomenutelný byl pro mne také Václav Vydra jako mocí posedlý biskup Mikuláš v Ibsenových Nápadnících trůnu. Stále ho vidím, jak se s křeslem pomalu šoupe dopředu a vášnivě říká: Je mi sedmdesát pět, ale ještě bych miloval…

Další oblíbený cíl mých divadelních cest bylo Divadlo Oldřicha Nového. Snad jen Vlastu Buriana jsem, bohužel, nikdy naživo neviděl – tedy s výjimkou nějaké pozdější poválečné estrády.

Moc rád také vzpomínám na orchestr R. A. Dvorského. To byl orchestr mého mládí! Mám ho spojený s koncem první republiky. Za války pak byl idolem nejen mým, ale celé mé generace „doktor Swing“ Arnošt Kafka.

Hodně jsem četl. Navštěvoval jsem za tím účelem knihovnu vedle vinohradské vodárny. Pro kluky byla otevřená vždy v úterky, čtvrtky a soboty. Já si vybral úterky a četl vše, co mi přišlo pod ruku. V patnácti jsem také napsal svůj první (a poslední) román – dobrodružný příběh chlapecké party v duchu tehdy populárních foglarovek. Vliv na mé psaní měl i můj učitel na měšťance Čeněk Charous, tehdy známý autor napínavých příběhů pro mládež. Mého díla si všiml strýc Pepa, lékař v Radotíně. Nabídl, že ho nechá přečíst a posoudit svému kolegovi Vladislavu Vančurovi, který měl ordinaci v sousední Zbraslavi. Učinil tak a po čase mi Vančura vzkázal, že je to talentované, že mám fantasii a dobrý postřeh, ať dál píšu a také hodně čtu. Netrvalo to dlouho a Vančuru Němci zavřeli a zastřelili…

Lákán dramatickým uměním, přihlásil jsem se do kurzu Ludmily Pelikánové. Její recitační večery konané ve Smečkách, v dnešním Činoherním klubu, byly pověstné. Obdivoval jsem, jak dokázala zpaměti více než hodinu recitovat s drobnými jevištními akcemi Březinu, Máchu nebo Křičku. Absolventským představením našeho kurzu byly Nerudovy Písně kosmické. Já vystupoval s básní Seděly žáby v kaluži. Další plán paní Pelikánové pro mne byl Andrejevův Život člověka. Vůbec netušila, že to nebude v podmínkách protektorátu možné realizovat. A taky to nešlo.

Heydrichiáda

Po absolvování obchodní školy jsem byl pevně rozhodnutý, že se stanu hercem. Přihlásil jsem se proto na konzervatoř, která tehdy sídlila v Trojanově ulici. Zbožňoval jsem Jana Pivce – a tak jsem se pro přijímačky naučil monolog Pantalona z Gozziho Princezny Turandot, který jsem předtím slyšel v jeho podání v rádiu. Přidal jsem k tomu monolog Radúze a dvě básničky. V přijímací komisi zasedli Zdeněk Štěpánek, Jiří Plachý, Vladimír Hlavatý, František Salzer a Anna Iblová z vinohradského divadla. Při zkoušce jsem se hrozně styděl. Rudl jsem a z trémy mi v půlce vypadl Pantalonův text. Pan Štěpánek se otočil zády, koukal jakoby z okna a přitom se mu mohutně hýbala ramena od smíchu… Byl to propadák a na školu jsem pochopitelně přijat nebyl. Hlásilo se tam více než tři sta uchazečů (brali jich jedenáct) – potkal jsem tam třeba dceru Ference Futuristy. Tehdy byly vysoké školy zavřené, a tak mnozí zkoušeli štěstí tady. Pro výsledky jsme si šli 18. června 1941. Zrovna se střílelo v nedaleké Resslově ulici, kde nacisté naháněli parašutisty…

Totální nasazení

V složité situaci po smrti protektora jsem marně hledal nějakou práci v kanceláři. Po týdnu přišel dopis z pracovního úřadu, který to vyřešil za mne. V létě 1942 jsem tak ve svých šestnácti letech byl totálně nasazen u výrobce leteckých motorů firmy Walter v Jinonicích. Po absolvování přeškolovacího kurzu jsem obráběl budoucí součásti motorů u vrtačky a revolverového soustruhu. Pracovalo se tam šest dnů v týdnu na tři směny. Bylo to pro mne velmi náročné. Při ranní jsem vstával v půl páté, po odpolední jsem se vracel v půl dvanácté. Každý den jsem strávil hodně času na cestě – jezdil jsem z Vinohrad tramvají číslo 16 na Anděl a pak dál do Jinonic trolejbusem.

Po neúspěchu na konzervatoři jsem se alespoň nechal zlákat ochotnickým spolkem působícím v Michelské besedě. Nastudoval jsem s nimi hru Filosof od verpánu, nevím už, kdo ji napsal, ale byla to slátanina. Hrál jsem v ní obchodního cestujícího, který když ho ten filosof vyhodil dveřmi, vlezl nazpět oknem. Můj výstup skončil při premiéře k mému velkému překvapení bouřlivým potleskem na otevřené scéně. To byl silný zážitek i pro přítomného otce. Vraceli jsme se pak spolu pěšky mlčky domů a já věděl, že se v něm odehrává silný boj. Vždy mne totiž viděl jako svého nástupce ve svých obchodech, ale asi jsem ho toho večera přesvědčil, že můj život v divadle by nemusel být úplně marný.

První koncentrák

Waltrovka měla družbu s továrnou Gebrüder Schäfer v Nürtingenu nedaleko Stuttgartu, a tak jsem v roce 1943 byl – na půl roku – vyslán pracovat tam.

A bylo hůř. Na podzim 1944 mi přišlo povolání do transportu. Tatínkovi bylo přes šedesát let, do koncentračního tábora se mnou nešel, už se Němcům nehodil. Potřebovali pracovní sílu. Maminka na rozdíl od své sestry a bratrů také zůstala doma. Byla ze smíšeného manželství – rodiče se nerozvedli – a měla povinnost postarat se o staršího manžela. Sestra také nikam jezdit nemusela, byla totiž už v té době vdaná. Já jsem jako židovský míšenec šel povinně.

Do transportu jsem nastoupil 16. října 1944 v jízdárně na Pohořelci. S sebou jsem si mohl vzít zavazadlo vážící 10 kg. Vzal jsem si s sebou na čtení kompletní dílo Williama Shakespeara, tedy 36 brožovaných výtisků, které jsem postupně nakoupil v divadelním knihkupectví na Karlově náměstí. Na odjezd jsme čekali dva dny, pak nás odvezli do Klein Steinu v Horním Slezsku. Na nádraží jsme byli přivítáni špalírem místních s pokřikem Juden, Juden!! a při tom na nás plivali.

Ocitl jsem se v koncentračním táboře. Kromě židovských míšenců, jako jsem byl já, tam byli umístěni i lidé ze smíšených manželství. Panovaly tam naštěstí „mírnější podmínky“. Budovali jsme železnici, kopali do zmrzlé země, nosili pražce, přitloukali kolejnice. Hlídal nás při tom wehrmacht, nikoli SS. Jednalo se o starší pány, kteří prošli frontou. Násilí se na nás nedopouštěli, ale nepříjemný pocit ze stále přítomného ozbrojeného doprovodu bohatě stačil.

Na Štědrý večer nás nahnali do kostela, po mši sloužené starým farářem jsme v rámci připraveného programu sestaveného režisérem Jiřím Novákem (po válce se po něm slehla zem) sborově zapěli táborovou hymnu: Nad Rollbahnem, pod Rollbahnem, bláto jíl a kámen. Kdyby slunce nad oblohou… Ve vězeňském mundúru jsem recitoval Romanci štědrovečerní. Velmi těžko jsem potlačoval slzy. Jednoho dne nás probudila mohutným rachocením kulometů sovětská ofenziva, a tak jsme 15. ledna 1945 na povel velitele tábor narychlo opustili a šli domů. Každý, jak mohl. Vyrobil jsem z prkének primitivní sáňky a naložil na ně svého drahocenného Shakespeara, do kterého jsem se pro únavu před tím ani nepodíval. Ten náklad mi po třech dnech pěkně ztěžkl. Postupně jsem odhazoval jednotlivé díly a domů jsem nakonec nedovezl ani jeden.

Podruhé v transportu

Doma jsem vypil konzervu kondenzovaného mléka a na tři dny lehl do postele. Když jsem se probudil, čekalo na mne další povolání od gestapa, tentokrát na Hagibor – tam, co je teď dětská klinika. Nejít tam jsem si netroufl, i když bylo jasné, že válka je u konce. Ohrozil bych zbytek rodiny. Sbalil jsem kufr a šel. Na shromaždišti jsem se setkal s Jirkou Kárnetem, bratrem překladatelky Luby Pellarové, tehdy mladým divadelníkem, který po válce emigroval do Ameriky. Do cílové stanice Osterode v pohoří Harz v severním Německu jsme vyjeli v nákladních vagonech. Na nákladovém nádraží Žižkov jsem ještě stačil zamávat strýci Pepovi, který tam nakládal uhlí.

V uzavřeném vagonu nás jelo hodně, snad šedesát, těžko se tam dýchalo. Najednou jsem dostal vysokou horečku. Věděl jsem, že je zle. Můj černý pohled na budoucnost rozjasnil muž v lyžařské větrovce a šponovkách, který se z druhého koutu vagonu zvedl a šel rovnou ke mně – nevěřil jsem svým očím, byl to Oldřich Nový. Měl s sebou lékárničku. Změřil mi teplotu, dal mi nějaké prášky a půjčil mi svou deku. Po příjezdu do lágru mi nechal přinést kýbl s teplou vodou, ve kterém jsem se umyl. Pak zmizel. Pravděpodobně mi zachránil život.

Práce zde byla tvrdší než v Klein Steinu, hladověl jsem – ani ty psí suchary, které mi pomáhaly v německé továrně, tu nebyly. Asi čtrnáct dní jsme v dolech dobývali sádrovec, šuškalo se, že to je pouze krycí činnost a že se zde ve skutečnosti montují dalekonosné rakety. Pomáhali jsme si navzájem, ve společném neštěstí ta soudržnost prostě funguje. Jedním z nás byl i Ondřej Sekora, jehož manželka byla židovského původu.

Nebyli jsme vystaveni tak drastickému zacházení, jaké je známé třeba z Osvětimi, ale ostnatý drát je hrůza sama o sobě. Negativní vztah k němčině a vnitřní odstup od Němců jsem si tak nesl – a nesu – celým dalším životem.

(Pokračování)

• Autor: Petr Lanta
• Publikováno: 22. února 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Má poslední štace (II) – Jan Skopeček

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ