Macaráti všech zemí, proslavte se!
Byl jsem vyzván redakcí Divadelních novin, abych pro čtenáře poreferoval o výstavě Tima Burtona v Domě U kamenného zvonu. Prý nějak odtušili, že by mi TO mohlo být blízké.
Blue Girl with Wine, 1997 © 2014 Tim Burton
Nemělo smysl odporovat. Je mi TO blízké. Přesto jsem se při vyzvednutí lístku na kase představil jako redaktor lifestylového časopisu Pošuk a jeho dům. Neboť to trefuje pudla na hlavičku. Spřízněnost Tima Burtona s ostatními halucinanty má často kořen právě v rodném sídle.
Děti, co měly svůj svět plný pavoukovitě rozlezlých vizí, neviditelných spojenců a bájných příběhů, v nichž ony samy hrály role mýtoborců a hrdinů. Svět, ze kterého je neustále někdo lovil na světlo, vyháněl hrát si s kamarády, družit se, jít se prostě PROBĚHNOUT a ZAPOJIT. Fungovat v nalinkovaném prostředí a neustále poslouchat: Tak to už je snad moc, ne? Nepřeháníš to? Haló, jsi tu s námi? či Mohl by sis laskavě přestat číst a čmárat něco na ubrousek???!!! Běda.
Nechat se vypudit z té důvěrně známé dílny do světa amerického či českého maloměsta – v tom není velký rozdíl. Být z dětství vehnán rovnou do té bestiální puberty! Není divu, že se pak Timovi… promiňte – Střihorukém Edwardovi protáhnou prsty do obrovitých nůžek v obranném gestu před tím vším cizáckým humbukem.
Bergmanovský herec Erland Josephson prý zakrýval humorem svou tloušťku. To samé malý David. Když už být vytažen z ulity rodného domu, tak s nějakou zbraní. U mě to byl humor, při němž se ženy zakuckávají a úží štěrbiny očí, a já si hned přijdu snesitelnější. Člověku nějakou dobu trvá, než nahradí hrdiny ve svých skicácích, své smontované loutky a panáky a surreálné krajiny jejich organickými zvětšeninami – herci. Než se prosadíte v šoubyznysu natolik, že své denní snění můžete znovu začít realizovat, a dokonce se jím obstojně uživit. Sice už ne v chladivé samotě rodných zdí, zato však se štáby lidí, filmovými či divadelními, které si vaši fantasmagoriánskou povahu a tvorbu z nějakéjho důvodu oblíbili a dají vám na ni prostředky. Imaginárium ožívá skutečnými panáčky a zdatně kašírovanými krajinami a novotvory. Vlastně se oklikou vracíte do svého trikového studia, z něhož se mezitím odstěhovali na věčnost vaši prarodiče a směrem do nových domů vaši sourozenci. Burton má dům v Londýně a jak tam vlezete, je vám prý jasné, co si ten střihoruký pavouk usnoval – zvětšeninu svého ateliéru z dětství. Jen ho z ní neustále někdo tahá do dálek natáčet vysokorozpočtové bijáky, takže milý Tim čmrliká tužkou na ubrousky hotelů Plaza a Ritz. A já po velmi neochotném opuštění vily u lesa v rodném Týništi čekal dvacet let, než jsem si své podivínské doupě začal budovat na břehu Berounky. A jakmile do něj vlezete, je vám to jasné. Ten dům milují pošahanci a děti. A je někdy těžké odjet z nového ateliéru ke svému divadelnímu štábu, protože po čtyřicítce prostě nemůžete napodobit rukopis své matky a poslat do Klicperova divadla omluvenku se slovy: David nepřijede, neboť teď tři dny pokvetou magnólie.
Untitled (The Melancholy Death of Oyster Boy and Other Stories), 1982–1984 © 2014 Tim Burton
První setkání s imaginací Tima Burtona bylo ještě na kazetě VHS za totáče. Beetlejuice. Michael Keaton s hlasem Jana Přeučila se natuty cítil víc svůj v kůži zlolajného vykuka než v gumovém Batmanově skafandru. Geeně Davisové a Alecu Baldwinovi se měnily hlavy do bizarních masek, nad kterými by Jan Švankmajer zaplesal, písek prorážely červeně pruhovaní hadovití draci a Winona Ryderová poletovala v černých šatech nad schodištěm a při zpěvu ji doprovázel sbor mrtvých hráčů amerického fotbalu… A šaman zmenšil Beetlejuiceovu hlavu kouzelným práškem a já se uklidnil, že takhle hrabe i někomu, komu dají v Hollywoodu peníze na film.
Režiséři silného výtvarného výrazu typu Tima Burtona, Jeana-Pierra Jeuneta, Wese Andersona, Guillerma del Tora či Terry Gilliama nutně musejí být pod ochranou UNICEF, protože jejich dětský svět odvádí ve světě dospělých obludně prospěšnou práci.
Chlapečka s hřebíky v očích
stromeček zdobit těší.
Vypadá to však divně.
Nevidí, co kam věší.
z výboru Ústřičkova smutná smrt
Další setkání byla rovněž podnětná: Ed Wood je prostě skvost snímaný „barvoslepým“ kameramanem a scéna, kdy se Martin Landau v roli Bély Lugosiho začne prát s chobotnicí, jíž se nedostává pohonu, je prostě legendární. Podobně jako Tom Jones zpívající uprostřed zvířátek jako nějaká maskulinní Sněhurka na konci Mars útočí. Kde je Marťany pověstně odpraven výmluvný prezident Jacka Nicholsona. Mimozemšťani jsou nutností! Jack Nicholson taky – až Heath Ledger dal pozapomenout na jeho dekadentního pastelového Jokera v Batmanovi.
Karlík a továrna na čokoládu je další asociální úkryt Johnyho Deppa do masky proti světu – tentokrát jsou to gumové rukavice, pudr a mikádo ve stylu Michaela Jacksona. Pro mě (posedlého čokoládou) důležité i proto, že Karlíka do továrny doprovází děda Pepa… téhož iniciačního zrna byl i děda Pepa můj.
Mr. Happyface, 2008 © 2014 Tim Burton
Sladkosti jsou dovedeny do digitální dokonalosti, načrtnuté už v Perníkové chaloupce, kterou jsem poprvé viděl až teď na výstavě. Čínský herec v roli Ježibaby s cumlem zaraženým doprostřed tváře místo nosu… nu, to by si i Stephen King rozsvítil stolní lampičku.
Tim Burton se prostě nejlépe cítí o Halloweenu. Ve zbývajících třech stech nocí roku se nejspíš poněkud nudí a rýpe se v zubech utrženou ručkou panenky Barbie.
Z Velké ryby mě navzdory těšení chytlo jen něco, podobně jako z Ospalé díry. Temným stínům jsem se raději v kině vyhnul. Sweeny Todd mě nebavil. Alenka v říši divů nějak postrádá esprit té nedostižné Švankmajerovy, přes nepopiratelně skvostné detaily je to jen rutinně natočená mainstreamová fantasy. Ve sklepení Domu U kamenného zvonu jsem si však prolistoval knihu o natáčení „Alenky“ – a to je větší vzrůšo a pozoruhodnost než sám film. Geneze od prvních náčrtů a castingů je fakt působivá.
Zato jsme si s Darkem Králem ujeli radostně na Burtonově předělávce Planety opic. Objevili jsme tam totiž podivný předobraz pro postavu Richarda III. – ano, generál Thade v podání Tima Rotha. Stal se mým dalším zásadním hrbatcem spolu se sirem Laurencem Olivierem a jeho obligátním černým mikádem wonkovského střihu.
Když povím, že můj Richard III. č. 1 – tedy Pavlína Štorková – má za patrony Oliviera a zpupného šimpanze, bude vám vmžiku jasné, čím umím vyvolat pohrdavé říhnutí z jícnu Radmily Hrdinové… Never mind.
Zpátky k výstavě. Vlastně mě přes všechny sympatie neohromila. Jen jsem se zakuklil do jistot a posílil přesvědčení, že je třeba zůstat svůj a nebát se nabízet čmárance z hotelových ubrousků a svůj bizarní vesmír. Protože zručných technických řemeslníků je v branži spousta, ale vize se cení a originálních scénářů je jak šafránu. Není to pro každého, vím. Ale pobledlí podivíni, dětští macaráti vystrčení z ulit svých domů na světlo praktické každodennosti, ti z toho mohou načerpat sílu. Zůstat odlišní, svérázní, brakoví – a přesto si najít holku (svou Mrtvou nevěstu), mít s ní děti a navlékat je do zombie-kostýmků.
David Drábek
dramatik a 90letá Miss Argentina
P.S. Po dopsání tohoto článku jsem dorazil ke svému domu v mexických barvách a trpaslík-kostlivec Maxmilián mě u dveří vítal obzvlášť živě… Jako by tušil, že jsem všechny pozdravy Burtonovým obludkám vzorně vyřídil. Foto přikládám.
Komentáře k článku: Macaráti všech zemí, proslavte se!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
