Macbeth pokaždé jinak
Z Divadla Komedie, kam se dočasně se svými produkcemi přestěhovalo Divadlo Na zábradlí, do Divadla ABC je to, co by kamenem dohodil. Krátce po sobě měla na obou scénách premiéru inscenace Macbetha, které už tak blízko k sobě nemají. Zatímco v ABC se režisér Pavel Khek odhodlal ke standardnímu nastudování klasické předlohy v překladu Martina Hilského, dramatik a režisér David Jařab vytvořil vlastní, originálním způsobem zredukovanou verzi Shakespearova díla.
V Jařabově inscenaci Macbeth – Too Much Blood stojí za vším násilím tajemství ložnice FOTO KIVA
Historický král Macbeth byl prý někdo úplně jiný než veskrze záporná postava, kterou z něj učinili skotští nebo angličtí kronikáři, s jejichž předlohou potom Shakespeare pracoval. Důležitější než případná divadelní „rehabilitace“ historické předlohy nebo sledování účelu, k jakému dílo původně vzniklo, je však pozorné čtení nejen politických, ale i etických a náboženských konotací díla. Mně se alespoň při četbě nebo představení Macbetha vybavují konkrétní asociace: ve chvíli, kdy je Macbeth mámen bludičkami enigmatických proroctví a kdy do něj žena hustí, aby chytil příležitost za pačesy a zabil Duncana hic et nunc, například slova Franze Kafky, že jsme pro netrpělivost byli vyhnáni z ráje a že se pro stejnou netrpělivost do něj nevrátíme. Nemluvě o místech dramatu, kdy oba, krále i jeho ženu, zmáhá ohavnost jejich hříchů, kdy snadno pomyslíme na slova evangelia – co je platné člověku, získá-li celý svět, utrpí-li na své duši újmu?
David Jařab děj inscenace Macbeth – Too Much Blood podřídil své nadreálně pojaté verzi freudovské psychoanalytické vulgáty, podle níž je za vším násilím třeba hledat neu(spo)kojený chtíč – a vůbec za vším ženu a tajemství ložnice. Podvědomí napěchované potlačovanými tužbami se ventiluje jinak a jinudy, i ke královraždě je to pak jen skok.
Macbeth (Miloslav König) se vrací z vítězného tažení, doma jej očekává Lady Macbeth (Anežka Kubátová), ale jeho reakce na jednoznačné milostné impulzy ženiny jsou uhýbavé, z „odpočinutí válečníkova“ není nakonec nic ani v manželském loži.
Jařabovu „redukci“ jen podtrhuje text v hodně bazické angličtině – což už samo je zdrojem tu jiskřících, tu pouze vděčných komických situací. Postavy připomínají svým pohybováním se i mluvou figury z komiksů nebo počítačových her. Hlavní zdroj humoru: napjatě sledujeme, co z nich s prkennou nebo nevinnou vážností vypadne, ale slova, většinou právě banality, padají hluboko, a tedy přesně, pod naše očekávání. Místo čarodějnic se objevují jacísi dva „androši“ s bendžem a i Macbethovo šmik-šmik pižlání krku obětí pomocí břitvy provázející výroky připomíná montypythonovskou poetiku.
Scénu tvoří pokoj v lepším hotelu a velice výmluvný je jeden detail: lampy u postelí jsou z vypreparovaných lebek turů se světly v místě někdejších nozder. Jařabův výklad Macbetha tak nemá být pochopen jen jako kratochvilná redukce, ale jako obraz dnešního vypreparovaného světa s oněmi tak milými pozdravy mějte pěkný den. Takový je dnešní svět a raději nevědět, nepátrat, co je za ním? Každopádně je tento výklad podložen hereckými výkony více než přesvědčivými, za všechny ostatní uvedu Leoše Nohu v roli Duncana.
Je obtížné hledat styčné body mezi oběma Macbethy, které by umožnily třeba jen částečné porovnání. Pavel Khek se drží shakespearovské předlohy, v jeho inscenaci vystupují skoro všechny postavy, což nebývá zvykem. Při všech možných pokusech režisérů, samozvaných demiurgů, které odnáší mnohem častěji Hamlet, může jít i o záslužnou věc – ale Macbeth v Divadle ABC se dramatikovi nedostal příliš pod kůži. A on přece své kusy nepsal jen pro obveselení či „obstrašení“ diváckého davu.
Khekův Macbeth je bezkrevný, i když by měl být spíše chladnokrevný FOTO ALENA HRBKOVÁ
Kovové dveře, železný stůl, celková šeď připomínají nějaké vůdcovo hlavní doupě, uniformy evokují obě velké války minulého století – ale herci do nich oblečení často připomínají spíš ouřady na vojenském cvičení, čarodějnice se nevynořují ze zlověstně záhadného světa, ale spíš jsou nevěstkami ze skoro současného lupanaru šálící Macbetha lascivním vrněním a vrtěním se. Nad scénou visí les židlí, s každou vraždou je mezi ně vytažena židle další, v případě zavražděného synka Lady Macduffové se zdvihá vzhůru invalidní vozík.
Ale v prvé řadě a především mi chybí přesvědčivá základní posedlost až monomanie, dotčenost zlem, u Macbetha v podání Milana Kačmaříka i u představitelky Lady Macbeth Diany Šoltýsové – jejich výkon je (jen) solidní. V jednání obou postav jde sice o politické „šachy“, o kalkul za studena, ten se s posedlostí nevylučuje, ale chladnokrevné není totéž co bezkrevné. Tento handicap se nejvíce projevuje právě v mezních situacích – nevěříme Macbethovu křičení při konfrontaci se zjevivším se mrtvým Banquem ani potácení Lady se světýlkem v ruce.
Jeden styčný bod mezi oběma inscenacemi by se přece jen našel. Oběma by prospělo krácení o čtvrtinu (DNZ) nebo o třetinu (ABC). Při zvolené poetice se některé postupy nebo situace skoro mechanicky opakují, v Městských divadlech pražských navíc děj v druhé části postrádá potřebný tah a spád.
Divadlo Na zábradlí – DJ/Shakespeare: Macbeth – Too Much Blood. Scénář, režie, scéna David Jařab, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 7. dubna 2017 v Divadle Komedie.
Městská divadla pražská – William Shakespeare: Macbeth. Překlad Martin Hilský. Režie Pavel Khek, scéna Michal Syrový, kostýmy Agnieszka Pátá-Oldak, hudba Vladimír Nejedlý. Premiéra 18. března 2017 v Divadle ABC. (Psáno z představení 19. dubna 2017.)
Komentáře k článku: Macbeth pokaždé jinak
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
