Divadelní noviny > Festivaly Kritika Zahraničí

Hrdinové jako my (No. 4)

Ve dnech 29. a 30.října patřil festival Palm Off maďarským tvůrcům, jejichž aktivitu zaštiťuje centrum nezávislého umění Trafó v Budapešti. Obě inscenace – Maďarský akát i Pozorovatelé režíroval Kristóf Kelemen, v případě Maďarského akátu spolupracoval ještě s Bencem Györgym Pálinkásem. Humorem prodchnuté inscenace se věnují politické problematice současnosti i dob komunistické totality.

Maďarský akát, fake-dokument v podobě performativní přednášky, zobrazuje absurdní konflikt, který v roce 2014 vyvolala v Maďarsku vyhláška EU o omezení invazivních druhů flóry a fauny. Týkal se totiž mimo jiné Akátu bílého. Ačkoliv se jedná o strom importovaný do Evropy ze Severní Ameriky, Maďaři ho považují téměř za národní symbol. Zmíněné vyhlášky využil parlament a premiér Viktor Orbán a postavil na ní svou kritiku směřující na Brusel a instituci Evropské unie. Inscenace se ovšem na celý konflikt dívá z převráceného hlediska – představuje strom nikoliv jako nacionalistický symbol, nýbrž jako ukázkovou připomínku otevřenosti a tolerance. Několikrát opakované heslo či motto inscenace – Kdokoliv zapustí v Maďarsku kořeny, stává se Maďarem – se až posměšně staví proti Orbánově protiuprchlické politice a otevírá pomyslné brány země úplně každému. Jestliže totiž Maďaři přijali za svůj strom ze země tak vzdálené jako je Amerika, proč by měli mít s čímkoliv a z kýmkoliv cizím ve své zemi problém? Tuto ideu podtrhuje scénografie v podobě malé zahrádky nacházející se uprostřed jeviště na sešikmené platformě směrem k divákům.

Hned v úvodu performeři vysvětlují, že je na ní zasazeno několik rostlin, jež jsou pod zemí propleteny a spojeny svými kořeny. Na zadní prospekt, jež tvoří plátno se během představení promítají některé z aktivit, kterými pětičlenný tvůrčí tým podporoval myšlenku Akátu jako jakési „sluníčkářské rostliny“. Sledujeme například, jak se vkrádají do knihoven a škol a vlepují do knih a učebnic drobné papírové akátky. Příspěvky jednotlivých performerů, oblečených do zahradnických montérek jsou často pronášeny z forbíny a adresovány přímo publiku, jako bychom se nacházeli na skutečné konferenci či přednášce. Zároveň ale z jeviště zaznívá recitovaná poezie, zpěv a hra na dlouhou dřevěnou flétnu (nikoliv z maďarského, ale z japonského dřeva). Na debatě s tvůrci byli mnozí (včetně mě) překvapeni informací, že většina událostí a faktů, která byla prezentována během představení, se zakládají na pravdě. O to absurdnější, ovšem i děsivější, se inscenace zdá být. Neboť pod vrstvou nadsázky a ironie, s níž maďarský soubor svůj dokument prezentoval, zůstává naléhavá zpráva o současné pokřivené společensko-politické situaci v zemi.

…

Nit politického tématu se od Maďarského akátu vine k Pozorovatelům a uvádí českého diváka do povědomého prostředí šedesátých let v komunistické totalitě. Jak vyplývá z názvu inscenace, sleduje tady každý každého. Scéna, která se v podstatě nemění, zobrazuje dobový pokoj, spoře vybaven nábytkem. Důležitou roli hrají televizory, na jejichž obrazovkách se promítají klipy, které často velmi výstižně dokreslují situaci – například záběry na sošku Panny Marie provokativně doplňují příběh o donašečích a tajných agentech. Zároveň připomínají samotný akt sledování a pozorování. Možná není náhodou, že jedna z postav má krycí jméno „Kameraman“ a studuje filmovou kameru. A právě o „Kameramana“ jde především – ač má maďarské rodiče, narodil se v Anglii a když jako mladý muž přijíždí do Maďarska, je místní tajnou službou považován za britského agenta. A tak si někdo shora objedná jeho sledování.

Specifický režijní prvek představují hudební vložky, které by se daly považovat za jistou formu monologů – osobních zpovědí jednotlivých postav. Příkladem za všechny, nechť je závěrečná interpretace písně Listen To Your Heart v podání zasnoubeného homosexuála. S homosexualitou se v inscenaci také pracuje, konkrétně jako s jednou z mnoha kompromitujících skutečností, na jejímž základě se dá člověk vydírat a donutit ke spolupráci. V úplném závěru se dokonce zdá, že všechny tři mužské postavy spojuje právě sexuální orientace nepohodlná režimu. Ač se na jevišti pohybuje pouze pět herců, podařilo se Kristófu Kelemenovi znázornit důmyslnou a strukturovanou síť donašečů, v níž má vždy ten vyšší na starosti další tři až čtyři méně důležité agenty, kteří mají opět své lidi. Další vrstvy nabývají Pozorovatelé v momentech, kdy se postavy obrací přímo na publikum, které se v tu chvíli stává dalším článkem v systému. Aniž by chtělo, ocitá se v roli zpovědníka, jemuž jednotliví donašeči hlásí zjištěné informace. Pozorovatelé mohou v lecčem připomenout slovenské Elity, kde, podobně jako zde, sama scéna odkazuj k Velkému bratru, jenž neustále bdí – v Elitách to pro změnu byly po jevišti rozmístěné mikrofony. Vzhledem k výběru tématu a odpovědím tvůrců při debatě je zřejmé, že podobně jako naše, ani maďarská společnost není se svou minulostí zdaleka vyrovnána. Navíc během debaty Kelemen zmínil zákon, platící v Maďarsku v současné době, který opravňuje policii zatknout jakéhokoliv občana a držet ho až deset dní ve vazbě, a to bez udání důvodu.

Možná za to může vesměs společná historie, která nás s Maďary pojí, možná se jim pouze podařilo přesně poukázat na problémy, jež nemusí být nutně lokální, ale oba večery strávené v Divadle pod Palmovkou ve mně zanechaly podivný hořko-sladký pocit. Je totiž v jistém smyslu zábavné sledovat, že nejen v naší republice existují jisté kauzy, nad nimiž nelze než nevěřícně kroutit hlavou.

///

Více o festivalu Palm Off na i-DN:

Palm Off Fest

…

• Autor: Barbora Sedláková
• Publikováno: 1. listopadu 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Hrdinové jako my (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ