Divadelní noviny > Rozhovor

Magdaléna Borová: Dovolila jsem si být ženou

Kouzlo její krásy spočívá v kombinaci křehkosti a něhy se živočišnou energií a temperamentem. Herečka Národního divadla Magdaléna Borová je na scéně svůdnou a vášnivou Desdemonou nebo odvážnou Dorotkou, v civilu maminkou dvou malých dětí.

 

Pocházíte z Liberce, vaše maminka Milena Šajdková i tatínek Hanuš Bor jsou herci. Byla jste divadelní dítě?

Trochu ano. Ne, že bych spala v rekvizitárně, ale na malém městě má divadlo rodinnější charakter než třeba v Praze, takže jsem přirozeně byla v divadle poměrně často.

Vedli vás rodiče k herectví?

Nijak zvlášť. Myslím, že by si máma uměla představit spoustu lepších povolání. Nicméně sama herectví miluje. Nevedla mě k němu, ale také mě od něj nezrazovala.

A táta?

S mámou se seznámil, když přišel do Liberce, byla z toho láska a děti, a pak se to zase pokazilo, naši se rozvedli a táta odešel nejdřív do Plzně, kde hrál v divadle Alfa, a pak měl angažmá v Praze v Labyrintu. Tam jsem viděla hodně inscenací a znala je nazpaměť.

Othello pro mě byla úplně zásadní inscenace, poprvé jsem měla pocit, že hraju ženu. Dospělou ženu. Desdemona ve mně probudila vnitřní bytost, která do té doby spala a teď ožila a začínají se dít zvláštní věci.

A zatoužila jste se stát herečkou…

Přišlo to úplně přirozeně. Obdivuji lidi, kteří si cestu k divadlu dokázali najít, aniž by pocházeli z umělecké rodiny, měli tento druh zázemí. Třeba můj manžel strávil dětství a dospívání většinou v přírodě, na poli sekal trávu, zabíjel králíky nebo hrál fotbal.

Teď jste vašeho muže, herce Miloslava Königa, potěšila.

Dobře, to jsem trochu přehnala, stejně jako já chodil do hudebky hrát na nástroj a zpívat. Chci jen říct, že u nás doma bylo úplně přirozené bavit se o literatuře, divadle, hudbě. Moje maminka učila i v dramaťáku, chodila jsem k ní do amatérského souboru, připravovala mě na přijímačky na DAMU.

Měla jste u mámy protekci?

Naopak. Byla jsem rubaná mnohem víc. Spíš to byl přísnější metr.

U přijímaček na DAMU se to zjevně vyplatilo.

Nevím… Ale dostala jsem se na první pokus.

Byla Praha – a studium DAMU – pro vás velká životní změna?

Nebyla. Prahu jsem už díky tátovi znala, měla jsem tu zázemí. Bydlela jsem v garsonce, kterou mi táta přenechal… Rozmazlená studentka prvního ročníku. A studium mě také úplně nevyvedlo z míry, věděla jsem od rodičů, jak to vypadá, když se zkouší, co znamená připravovat se na roli. Ale netvrdím, že pro mě DAMU nebyla náročná, v prvním a druhém ročníku i fyzicky. Celkově ale na školu vzpomínám ráda, myslím si, že nás tam dobře učili a vedli. V prváku jsme zkoušeli kolektivně, třeba sbory z Oidipa. Žádné velké role. To se mi moc líbilo. Sehráli jsme se a nemuseli se trápit ambicemi dostát hned na začátku nějaké postavě. Vedle toho jsme ale psali sami texty, mnohdy na osobní témata: já a rodina, já a láska – a z těch textů se pak skládalo představení.

Slovo je pro mě základ

Kteří z pedagogů vás výrazně ovlivnili?

Miloš Horanský, Eva Salzmannová, Boris Rösner, Darja Ullrichová.

Čím?

Boris Rösner byl ten macho, divočák, člověk nakažlivý nespoutanou energií a vášní pro divadlo. Nás holky osvobozoval, z kluků dělal chlapy. Někdy trochu „na sílu“, ale to k tomu patřilo. Staral se o nás a zajímal i mimo školu, to není samozřejmost. Eva Salzmannová umí výborně pracovat s mladými lidmi, je jim blízká duchem, Darja Ullrichová vše dramaturgicky zaštiťovala, všichni dohromady výborně fungovali.

Cítila jste už během studia na DAMU, jaký typ divadla je vám blízký?

Byla jsem už tehdy a myslím, že stále jsem, docela konzervativní. Baví mě klasické kusy. Ale vlastně i ty moderní. Je to vyrovnané.

Do Národního divadla jste nastoupila hned po škole?

Ano. Když přišla nabídka na angažmá do Národního divadla, byla jsem moc ráda. Teď nechci, aby to vyznělo nějak nabubřele, ale snad nějaké dispozice pro hraní na velkém jevišti mám. Hlas, mluvu. Vztah ke slovu. Možná to dnes není tolik „in“, ale vycházet ze slova, textu, verše je pro mě základ. Myslím, že si mě pro Národní vyhlídli Darja a Eva s Borisem už ve škole. Během studia jsem tam také hostovala. Režisér Martin Čičvák si mě do inscenace Dobrý člověk ze Sečuanu vybral v Disku – na představení Rváče. Vím, že je pro některé herce nepřijatelné jít hned po škole rovnou do Národního, ale mně se to přihodilo tak nějak samo…

Měla jste k hraní v Národním divadle velký respekt?

To, že tam mohu pracovat, jsem brala jako velkou poctu. A chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na ten rozlehlý prostor historické budovy i Stavovského divadla. První dva roky jsem nedostávala moc šancí a bylo mi to líto.

Jak jste se s tím vyrovnávala?

Říkala jsem si, že tak to ze začátku prostě je. Koneckonců, když mě Michal Dočekal přijímal, říkal mi, že mě v souboru chce, ale velkou příležitost pro mě hned nemá. A také jsem měla práci mimo Národní divadlo, nemusela jsem se upínat jen na ně. Neměla jsem pocit, že nemám co dělat, naštěstí.

S kterými režiséry ráda pracujete a proč?

Moje nejsilnější setkání byla s Milošem Horanským, Janem Kačerem, Štěpánem Páclem nebo Janem Antonínem Pitínským. Miloš Horanský mě učil od prváku na DAMU, a když jsem byla ve čtvrťáku, režíroval inscenaci Nestyda, v které jsem hrála titulní roli. Nepřijímá standardní postupy, vede vás jinou, svízelnější cestou. Nepustí jedinou slabiku, která by vyzněla falešně. Ve výkladu situací je často extrémní, i co se týče jejich fyzického ztvárnění. S Janem Kačerem jsem zkoušela v Disku inscenaci Mášova a Turgeněvova Rváče a potom jeho benefici v Kolowratu. On dokáže vytvořit živoucí, inspirativní atmosféru, neustále čeří a obohacuje vnitřní život postavy, kterou hrajete, a to vás samo nutí mu nabízet nápady. Prakticky mu nejde tolik o přesné aranžmá nebo technické věci.

A jaké světy vám otevřeli ti další dva?

Se Štěpánem Páclem a Terezou Marečkovou jsme po nocích, téměř na koleně, připravili Topolův Konec masopustu. Byla to srdeční záležitost. Štěpán je režisér slova. Věří mu a hloubá, co všechno nese a snese. A s Janem Antonínem Pitínským jsem se prvně setkala při zkoušení Babičky, kterou hrála Vlasta Chramostová. Když Pitínský něco herci navrhne, tak je člověk ohromen a zároveň zahanben, že ho to nenapadlo samotného. Zároveň ví, že ho to napadnout nemohlo, a jen se snaží to jeho jedinečné vidění světa co nejnádherněji naplnit, aby byl pan režisér potěšen. On nenechá Barunku zavzdychat, když ji bolí u srdce, nechá ji, aby přeletěla jeviště jako pták a zaskřehotala. Jednu věc mají tihle režiséři společnou, jsou obecně velmi citliví k ženským hrdinkám, rozumí jim, mají je rádi.

Mateřství mě osvobodilo

Kdy jste začala dostávat v Národním divadle větší role?

Větší role jsem spíš převzala, když otěhotněla některá z mých kolegyň. A když začaly přicházet přímo pro mě, třeba když jsem měla hrát Mahulenu, otěhotněla jsem zase já. Porodila jsem, rok a půl byla doma, začala zkoušet Ninu v Rackovi a přišlo druhé těhotenství.

Plánuje herečka, kdy se jí bude kvůli práci nejlépe hodit mít děti?

Já tedy určitě ne. A otěhotnět se vám stejně nehodí nikdy. Vždycky máte nějakou práci, zkoušíte. Takhle to nejde brát. Naše děti sice přišly neplánovaně, ale pokaždé jsem měla radost.

Netrápilo vás to kvůli herecké kariéře?

Ne. Řekla jsem si, že to tak má být. I když jsem byla poměrně mladá, první dítě jsem čekala ve dvaceti sedmi letech, a byl to ten nejlepší věk, kdy jsem se mohla rozjet v divadle. Zůstala jsem doma a bylo mi to úplně jedno. Děti mi změnily priority i vztah k herectví, k divadlu.

Jak?

Vždycky jsem byla spíš stydlivá, měla jsem zábrany. Mateřství mě od těch pocitů do velké míry osvobodilo. Nemůžete se z divadla zbláznit, musíte jít domů a věnovat se rodině. Víc si hraní užívám, jsem koncentrovanější. Honem do zkoušení skočím, intenzivně pracuju a pak z něj zase vypadnu a nemám tolik času se trápit, sedět v hospodě a řešit se.

Předpokládám ale, že věčná mateřská by vás nebavila.

To tedy ne. Teď už jsem zase fakt ráda, že můžu chodit do divadla, hrát Dorotku a Desdemonu a užít si to. Jsem odvážnější, než jsem bývala.

Co to znamená?

Třeba Othello pro mě byla úplně zásadní inscenace, poprvé jsem měla pocit, že hraju ženu. Dospělou ženu. Nestyděla jsem se za sebe, za to, jak vypadám, jak působím. Uvědomovala jsem si to a pracovala s tím.

Dovoli­la jsem si být ženou.

Jak se něco takového přihodí?

Shodou různých životních momentů… Pro mě byl třeba vždycky problém, když jsem měla někoho svádět. Být naivka, nešťastně toužit, nechat se svést, to jo. Ale nešlo mi být tou, která si řekne, co chce. Ne, že bych teď byla nějaká extra dračice, ale už se nestydím. Desdemona ve mně probudila vnitřní bytost, která do té doby spala a teď ožila a začínají se dít zvláštní věci. Třeba muži se za mnou někdy i otočí. To se mi dřív nedělo.

To je hezké, ne?

Je to krásné a trochu nebezpečné. V praktické rovině jsem asi čtrnáct dní po Othellovi nevstávala k dětem, vstával manžel.

Ptal se, co se děje?

Říkal, že je to asi největší změna, kterou vidí. Že nejsem ta pečlivka, co hned ráno vstane a letí dětem dělat čaj. Válela jsem se v posteli.

Tak to je Desdemona opravdu hybatelkou mnohého.

Ze začátku jsem nebyla úplně na­dše­ná, že ji budu hrát. To nemá znít pyšně, jen jsem si říkala: další trpitelka, hodná, čistá, která je chudinka uškrcená, i když je nevinná. Jenže posléze jsem pochopila, že režisér Dan Špinar chápe Desdemonu jinak, jako silnou, vášnivou ženu. V tomto duchu jsme i zkoušeli a mě to moc bavilo, zajímalo. Snad poprvé jsem taky dostala kostým pro dospělou ženu, která ví, co má v sobě i co má na sobě. Není to holka. Je to žena, která je milovaná, všem se líbí. Do té doby jsem vždycky hrála dívky, které nešťastně milují.

Jak vám v proměně v silnou ženu, která se jako Desdemona nestydí, pomohl Karel Dobrý coby Othello?

Znali jsme se jenom trochu ze zkoušení Švandy dudáka a myslím, že jsme si jako Desdemona a Othello dobře sedli. Hraje nám to podobně, vzájemně se ctíme. Je to velmi intenzivní.

Jak se vám přepíná z role zpět do běžného života?

Myslíte, když se hraje láska? Vášeň?

Ano.

Jak kdy. Jak s kým.

Líbí se vám překlad a úprava textu Othella?

Není to rozkvetlý překlad Hilského, je to strohý, velmi současný překlad Joska, ale pořád to je přebásnění, pořád to je Shakespeare. Hodně seškrtaný, pravda, ale nevadí mi to. Respektuji, že Danu Špinarovi takový překlad konvenoval víc.

Nemáte problém ani s vtipy o negrech v podání Šaška?

Nevidím to zvenčí, nemám potřebný odstup. Jsou na to nejrůznější názory. Myslím, že Šašek ve hře drží rovinu xenofobie, která je v každém z nás, a že tam má být. Přijde mi to dobrý.

Mám nádherné povolání

Vedete doma s manželem diskuse o divadle? Přece jenom, vy v Národním, on na Zábradlí, mohou to být různé světy.

Sledujeme se, někdy o tom spolu i mluvíme, když je čas. Líbí se mi, jak jsou na Zábradlí sehraní, jak na sebe slyší, vnímají se v nuancích, jsou spolu. To v Národním takhle úplně nejde, už jen pro to, že máme obrovský, herecky mnohdy nesourodý soubor. Zábradlí je mrňavé divadlo, stačí vám malinké gesto a všichni ho vidí. Víte, jak já v Národním musím řvát miluju tě, aby mě vůbec někdo slyšel? Ale není to jenom o řvaní, je to i o celkové energii herce, jeho dispozicích, možnostech. To si ale vůbec nestěžuji, mně se právě líbí hrát ve velkém divadle. Líbí se mi hrát v historické budově Strakonického dudáka.

Jak se vám role Dorotky s J. A. Pi­tín­ským zkoušela?

Když jsem se dozvěděla, že mám Dorotku hrát, bylo první, co mě napadlo: Aha, tak jsem po druhém dítěti a dopracovala jsem se k roli úplné naivky. A ke Strakonickému dudákovi, povinné četbě. A pak jsem se v duchu musela všem omlouvat. Pitínský od začátku tvrdil, že je to geniální hra, trochu pohádka, ale silný příběh. Velké drama. Že to není žádné tralalala, dudy mečí a holky tancují v krojích. V té hře není slabá situace. A Dorotka je silná.

Jako naivka ve vašem podání nepůsobí.

Jsem ráda, že to tak dopadlo. Že to není žádná útrpně čekající dívenka, ale naopak, bere život do svých rukou a vydá se za Švandou do světa a pak ho jde zachránit do temného lesa. Je odvážná.

Švanda ji dvakrát zklame, utápí se v pití a sebelítosti a ona ho stejně běží zachránit. Není to taky trochu hloupost?

Ona ho prostě miluje, tak to udělá. To je přece krásné. Věří, že Švanda bude lepší a zachrání mu život. Nemá nikde jistotu, že to s ním dál bude procházka růžovým sadem, a nejspíš ani nebude, ale přesto to udělá. Její láska je silnější než jakýkoli jiný pocit, jiná emoce.

Takže nakonec láska nad vším zvítězí.

Vy byste za ním do toho lesa nešla, co? Vy byste ho tam nechala chcípnout?! U Dorotky to není jenom láska, co ji drží pevnou a statečnou, je to i víra. Ona ho chce spasit. Nechce, aby skončil v pekle.

Vy jste věřící?

Hodně jsem tohle téma řešila, když se narodily děti, které jsou pokřtěné, a když jsem se vdávala. Chvíli jsem i já uvažovala, jestli bych se nenechala pokřtít. Jenže mi to nejde ze srdce. Nebyla by to úplně pravda. Po tátovi jsem Židovka, jeho maminka přežila koncentrák, tatínek bojoval, zbytek rodiny vyletěl komínem. A přestože nikdo z rodiny nepraktikuje, židovství v sobě silně cítím, Starý zákon ve mně rezonuje. Nový zákon oproti tomu vnímám jako příběh, silný a krásný příběh, ale příběh zvenčí, uvnitř mě není. Takže ano, věřící jsem, ale k žádné církvi či náboženství se neuchyluji.

Nikdy jste nelitovala, že jste herečka?

Ne. Při zkoušení Othella, jsem si pokaždé, když jsem šla na zkoušku do Stavovského divadla, říkala: Já mám tak nádherný povolání, já mám tak vznešený povolání, já můžu otevřít dveře tohoto krásného divadla, ponořit se do jiné osoby a jejího příběhu, prožívat ho, a když to jen trochu jde, zahrát ten příběh divákům tak, abych se jich něčím skrze roli dotkla, pohnula jimi a třeba i v drobnosti otevřela něco nového v jejich životě. Věřím, že to, co dělám, má trochu smysl.

Na jakou další roli se v divadle chystáte?

Budu hrát v historické budově ve hře o swingmanovi Traxlerovi v režii Ondřeje Havelky a na Nové scéně mě čeká menší role u Dana Špinara ve hře Zemětřesení v Londýně. A honem se učím do Violy za Lucku Štěpánkovou, která čeká miminko, roli v inscenaci Zahrada Jane Austenové, kterou režíroval Radovan Lipus.

V divadle se vám daří. Filmová či televizní práce vás nečeká?

Klidně bych hrála v seriálu, ale v dobrém seriálu. Znáte takový? Film by mě samozřejmě těšil, ale ty castingy… Asi nemám dost ambicí. Ale měla bych obejít agentury s novými fotkami, zase se v tomto směru po mateřské trochu snažit. To víte, že by mě role v pěkném filmu těšila.

S manželem oba odmítáte točit seriály za každou cenu. Zvládáte vyjít s dvěma dětmi z hereckých platů?

Zvládáme a myslím, že se máme hezky. Všichni mi říkají, počkej, až děti povyrostou, to pak do seriálu budeš muset jít. Nevím, uvidíme. Chápu, že tuhle práci někdo dělá čistě kvůli penězům, nebo proto, že chce být vidět. Ale co z herectví se na tom naučíte? A být vidět, být poznávaná na ulici, to by mi nevyhovovalo. Jsem spíš introvert.

Jak se vám jako introvertovi, co nechce být na ulici vidět, líbí plakát k inscenaci Othella, na kterém jste poněkud odhalena?

Líbí se mi. To mi nevadí. Chvíli jsem byla rozrušená, nevěděla jsem, jestli je morální vystavovat, byť umělecky naaranžovanou, mrtvolu. Ale pak, když jsem stála před tou plachtou na Staváku, jsem si řekla: Ty jo, už nikdy nebudu mít takhle velký prso! Takže asi tak.

Jak se Othello líbil vaší mamince? Měla jako herečka kritické při­po­mínky?

Maminka už moc nehraje, jen příležitostně. Celý život působila v libereckém divadle, ale před pár lety se rozhodla s hraním přestat a přestěhovala se za námi do Prahy, aby nám pomáhala s dětmi. Obdivuju ji za to. Celý život prožila v Liberci, přesto dokázala udělat takovou radikální změnu a jít za námi. Asi dobře věděla, co to je, být herečka a mít dvě malé děti. Dvě děti už má i sestra, takže je z mámy babička na plný úvazek. A Othello se jí líbil, moc. Cítila jsem to jako velké zadostiučinění po tom všem, co pro nás dělá.

Lyrický žahour

Jdeme s Magdalénou Borovou na záchodky libereckého gymplu, je tam dobrá akustika, zpíváme každá ve své kóji, Magda zručně a zvučně klouže po jiných hlasech. Pak se slezeme do společné kóje a pokračujeme ve folk-punku na jediné téma: lány lásky! Strašlivě milujeme představu, že milujeme! Během vyučování si posíláme psaníčka, kromě hodin literatury, které bereme smrtelně vážně. Kde jinde leží skutečný život než ve verších? Dneska posílá Borová psaníčka z pódia každému divákovi, co je na příjmu. Obešle Národní svými lehounkými vlaštovkami. Šlehá je dychtivě i trefně do hlediště, ostřelovačka divácké lhostejnosti.

Jde Magdaléna Borová s Mílou Königem po vršku kopce v Jeseníkách. Děláme tam se Štěpánem Páclem Pašije, ve kterých si tito dva mezi sebou dělí asi padesát postav. Od stvoření světa až ke spáse. Magdaléna hopsá jako luční kobylka, zároveň ladně i legračně. Máchá motýlíma rukama, vypadá jako větrný mlýn, se kterým zároveň zápasí. A samozřejmě zase zpívá, duety s Mílou, zpívá vlastně, i když mluví. Borůvka syté sametově modré barvy, trochu sladká a trochu trpká. Takové se najdou právě v těch lesích v Jeseníkách. Magdaléna vaří v plenéru borůvkový žahour, nabízí plné naběračky, jindy stačí jenom olíznout prstíček. Zůstává po něm modrá pusa, i když jdeme z divadla domů.

Jdu se podívat na Magdalénu Borovou, jak hraje Dorotku v Dudákovi. Vyvádí jak na louce, vyje jako na záchodcích, buší pěstičkama do mužské hrudi, do diváků, vášnivě bezmocná bojovnice. Pak vytahuje svou nepřemožitelnou zbraň: v jejích ústech je Tylův jazyk mečem, který zdolává kopce nepatřičnosti. V jazyce jiskří tam, kde se jiní ošívají. Před slovem, za slovem, musí někdo stát, nebo nebude hrát. Už jde!

Tereza Marečková

• Autor: Beata Parkanová
• Publikováno: 18. února 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Magdaléna Borová: Dovolila jsem si být ženou

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ