Divadelní noviny > Rozhovor

Magdalena Zimová: Jsem samotářka, která se bojí osamělosti

Rozhovor jsme si spolu plánovaly už dlouho. Dvakrát jsme ho ale musely přeložit, a přestože byla pokaždé vina na mojí straně, Magdalena Zimová zůstávala laskavá, vstřícná, chápající. Na osobní setkání jsem se velmi těšila a herečka, která v Divadle v Dlouhé září ve Třech sestrách či Lásce a penězích, mě ničím nezklamala. Upřímně jsme si dvě hodiny povídaly a snažily se zasmát i při probírání ne zrovna radostných životních pocitů, situací. I to tuto drobnou ženu s krásnýma velkýma očima charakterizuje – na tváři lehký smích…

Snad vás to neurazí, ale než jsem si o vás víc zjistila, myslela jsem si, čistě jak vás znám z jeviště, že jste tak o patnáct let mladší oproti vašemu skutečnému věku.

To je milé.

Víte o sobě, že tak působíte?

Ale ano, snad není moc troufalé, když řeknu, že mám to štěstí, výhodu, že vypadám mladší, než jsem.

Je to tedy pro herečku výhoda?

Ano, pro starší ženy u divadla není tolik rolí a já se svým typem, vzezřením, mohu ještě pořád hrát postavy, řekněme, dívek. Zatím většinou dostávám role mimo svoji věkovou kategorii a mě těší je hrát. Jedná se většinou o ženy o deset, patnáct let mladší, než jsem já, a ta moje ve skutečnosti odžitá léta mi poskytují zkušenosti, které mohu při jejich ztvárnění využít.

Napadá mě, jaké role jste dostávala, když jste jako mladinká začínala?

Myslíte, jestli role dětí? Ty také. Nicméně začínala jsem v DRAKU v Hradci Králové, kde jsem hrála třeba Malou mořskou vílu. A pak přišlo hodně rolí kluků, chlapů.

Nebrala jste si to osobně, když jste jako mladá dívka dostávala mužské role?

Ne, vůbec, hrát muže to byla a je zábava. Už na škole jsem hrála Kozonohého od Andersena a pak přišla spousta dalších mužských postav, až teď po Hitlera v grotesce Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni, kterou nastudoval Jan Borna.

Jak na takové role jdete? Myslíte, že sama máte mužské vlastnosti?

Ne, to ani ne. Jde jen o to zvolit vhodný způsob hraní. Nahlížím na postavu zvenčí a vybírám správně padnoucí prvky, i když to samozřejmě není vždy plně vědomé. Ale takhle pracuji i na ženských postavách, třeba jako byla v Maškarádě Kristýna.

Takže nejste na jevišti ta prožívající, nehrajete role přes sebe?

Samozřejmě, že někdy hrát postavu zvenčí, zcizeně, tak úplně nejde. Třeba zrovna u Iriny ve Třech sestrách nebo v Lásce a penězích. Zcizovací způsob, přístup k vystavění postavy, nejlíp funguje u rolí trochu karikovaných, určitých typů, figurek, které jsou spíše jen načrtnuty. Irina, ta se hrát takhle nedá.

Takže Irinu hrajete jak?

Musím vycházet z toho, co jsem sama zažila, co se mě dotýká, co je moje téma v té hře.

Irině má být kolik let?

Dvacet a pak dvacet čtyři. To víte, že jsem se ptala režiséra Martina Františáka, jestli už to přeci jenom není trochu moc obsadit mě. Ale bylo mi řečeno, že tuhle roli většinou nikdy nehrají ženy věkově jí odpovídající, protože rozsah, obsah, vývoj té postavy se ve dvaceti většinou nedá dobře zahrát.

Jak jste k Irině přistupovala? Snažila jste se vzpomenout na to, jaká jste byla v tomhle věku?

To ne, na sebe v těchto letech jsem nemyslela. Spíš jsem se snažila uvědomit si a zaznamenat, jak se v člověku postupně proměňuje jeho přístup k životu, ke štěstí, naději a zároveň mnohdy rostoucí frustraci. Vždyť o tom i tahle Čechovova hra je, a mně je tím velmi blízká.

Kdybyste si mohla vybrat mezi Olgou, Mášou a Irinou, která by vám byla nejbližší?

Blízká je mi Máša. Je zralý člověk, ale živočišný. Olga má v sobě všechny emoce a touhy zaseklé a Irina je zase teprve na začátku. Ale u všech mě těší vnímat drobnosti, které jejich vývoj ovlivňují, to, kam se samy pustí, co si dovolí, a co je naopak drží, že se nemohou odhodlat udělat nějaké rozhodnutí, čin. I to je velké Čechovovo téma – proč a jak se dostat přes hranice, které v sobě máme.

Krize vás nakopne

Vy sama své hranice znáte?

Jistě. Vnímám ty, které mě nepustí dál, a stejně tak cítím, že bych v jiných momentech nějaké hranice potřebovala. A s některými bloky si člověk poradí sám, a na něco už sám prostě nestačí.

Chodíte se někam poradit, na terapie řekněme?

Jistě.

A jsou vám bližší racionální metody zastoupené psychiatry a psychology nebo ty iracionální?

I ty iracionální. Ale nejdůležitější je najít někoho, kdo váš problém nahlédne zvenčí a třeba vám řekne, že teď se pohybujete v kruhu, což vy sama nejste schopna v daný moment rozpoznat. Je důležité hledat, posouvat se dál.

Že vy jste ten typ, co vypadá vesele a spokojeně, a přitom bývá často utrápený?

Jo. Bývám často utrápená. Myslím, že hodně bojuji s pocity velkého štěstí střídanými pocity velkého smutku. Na druhou stranu, to se pro práci na jevišti celkem hodí.

V osobním životě už to ale tolik ocenit nejde, předpokládám.

V osobním životě to někdy není úplně jednoduché.

Odvíjejí se vaše smutky nějak od dětství? Neříkejte, že jste své dětství při různých terapiích nemusela řešit, probírat.

Měla jsem šťastné dětství. Nezažívala jsem nic strašného. Přesto si v sobě nesu různá omezení, kterých se snažím postupně zbavit, abych mohla dýchat. Ale to není žádná výčitka vůči rodině, rodičům. Nicméně je pro mě důležité, abych já, jako máma, starosti a trápení nepřenášela na svoje dvě děti.

Začala jste se více zbavovat svých bloků, když jste se stala maminkou?

To asi ne. Myslím, že k tomu dochází postupně, a to od momentu, kdy jsem odešla z domu a začala žít sama. Dostanete se z modelu, který pro vás byl jediný, absolutní, a pokud ho nechcete beze zbytku opakovat, musíte začít hledat sama. A jako nakopnutí k hledání většinou nejlépe poslouží, když jste v krizi. Bohužel, je to škoda, ale pocit štěstí vás většinou dál neposune.

Kdy jste odešla z domova?

V osmnácti. Na DAMU do Prahy.

Nechtěla jste zůstat na Slovensku?

Ne. VŠMU mi nebyla vůbec blízká. Neuvažovala jsem ani o tom, že bych na ni zkusila přijímačky, že bych se divadlu věnovala na Slovensku.

Jak to?

Líbilo se mi české divadlo, chtěla jsem do Prahy. Byl už tady Maťo Veliký, se kterým jsem se znala ze školy, následně můj brácha Martin Matejka. Odejít za nimi mi přišlo přirozené.

Kde máte rodinu, domov?

Na Slovensku mám rodinu, rodiče, v Čechách mám rodinu a domov. Práci. Asi po deseti letech, co jsem žila v Čechách, jsem se začala dívat na Slovensko jakoby zvenčí, cizíma očima. Ale samozřejmě, ze Slovenska pocházím a někde hluboko ve mně je zakořeněné. Když na mě někdo mluví slovensky, začnu automaticky mluvit slovensky i já.

Rodiče měli pro váš a bratrův odchod do Prahy pochopení?

Absolutní. Žádný boj, žádné zákazy.

Takže teď na Slovensku zůstali malounko osiřelí.

Uvědomuji si to. Nejsou zas tak daleko, do Trenčianských Teplic je to třistapadesát kilometrů, přesto se návštěvy odehrávají v období Vánoc a prázdnin, protože víc se nedá stihnout. Ale jak to budeme řešit dál, nevím. Teď byla třeba máma nemocná a nebudu-li rozebírat, že zdravotnictví na Slovensku je naprosto katastrofální a bez obálky s eury nikdo ani nehne prstem, tak jsme s bratrem museli přemýšlet, jak se o vše postarat, zvládat. A dostat mámu sem, to není možné.

Někteří dokáží vzdát se své práce a rodičům dosloužit.

Jsou to hrozně složité situace. Já neodsuzuji nikoho, kdo není schopen se obětovat. Udělat maximum, ano, samozřejmě, ale obětovat se?

Režiséry obdivuju

Uměla byste se vzdát své práce?

Neumím si to představit. Svou práci miluju a nechtěla bych se věnovat něčemu jinému. I když jsou chvíle, kdy se sejde náročné zkoušení, do toho se semele něco v osobním životě, a vy si říkáte, do prčic, kdybych tak měla ještě něco jiného.

Co třeba?

Třeba něco, kde nejste tolik závislá na ostatních lidech. Jako herečka jste pořád posuzovaná, jestli se někomu líbíte, jestli si vás někdo vybere, stále vás někdo hodnotí. Jste jak pod lupou. To bývá vyčerpávající.

Myslíte divadelní kritiky?

Ani ne, to je subjektivní názor jednoho člověka, to si moc nepřipouštím. Těžší je zkoušení, konfrontace se sebou samou i s ostatními, nutnost naladit se na režiséra.

Stydíte se někdy na jevišti?

Ne tak, jak si myslíte. V Lásce a penězích v prvním výstupu kopuluji se židlí a v druhém výstupu si sundávám kalhotky. Ale to mi nevadí, o nic nejde, dá se to vzít jako sranda. Horší chvíle jsou, když nemůžete najít, odhalit, co by daný výstup vlastně měl být, o jakou situaci se v jádru jedná. To se nám v Lásce a penězích nedařilo v mém druhém výstupu s Mirkem Hanušem, do generálky to pořád nebylo ono. Byla jsem už velmi vyčerpaná, ale museli jsme se pořád snažit něco s tím udělat. A to pak musíte překonávat stud, ale daleko hlubší než ten, který by se dal přirovnat k stydlivosti. Musíte otevřít sama sebe, ještě víc, než jste zvyklá, ukázat se, nabídnout. Když správný tvar, vyjádření, najdete, samotné hraní už pak není těžké. Ale ta cesta, než k němu dojdete, bývá složitá, bolestivá. U Lásky a peněz zvlášť.

Režisér vám nepomůže?

Pan režisér Jan Mikulášek nic neříká. Respektive řekne: tohle je blbý. To nefunguje. A když vy nejste dokonale naladěná na stejnou vlnu, tak nevíte, čeho se máte chytit. Nicméně teď už Lásku a peníze hraju moc ráda, přestože šlo o jedno z mých nejtěžších zkoušení, co si pamatuju.

Nebyla jste tedy v tomto případě režisérem nějak striktně vedena?

Ne, to vůbec ne. Můžeme v Lásce a v penězích na jevišti v podstatě cokoli, každé představení je jiné a velmi svobodné.

Jak tomu mám rozumět?

Neopakuji si před výstupem text, neříkám si, co kam jak nést a dát. Samozřejmě, nějaký aranž máme, ale kdybych ho nedodržela, tak to vůbec nevadí. Když už chápeme, víme, podstatu situace, můžeme si s ní naložit dle uvážení.

Vyhovuje vám to víc než přesný, přesně formulovaný režisérský přístup?

Mně nevadí ani jeden přístup. Jsou jen jiné. Třeba u Mušketýrů měla Hana Burešová velice konkrétní představu, tak jsme se v ní prostě jen co nejlépe usadili. Ale pokaždé se snažím najít si při hraní jakékoli postavy svůj svobodný prostor. Jinak by mě to netěšilo a šla by ta svázanost poznat.

A vás hraní těší. Nikdy jste neuvažovala o tom, že byste nebyla ve stálém angažmá?

Ne. Neuměla bych být na volné noze. Jsem ráda mezi lidmi, které znám. A u nás v Divadle v Dlouhé jsou výborní lidé, jsem nesmírně ráda, že jsem tady.

Kolik už jste v Divadle v Dlouhé let?

Dvanáct.

A pořád stejně ráda?

Ano, věřte tomu. Pořád mi to tady dává smysl. Je to veliké divadlo, čtyřistapadesát míst, takže je jasné, že na repertoáru musí být i tituly, které zaručí, že se sál naplní, ale ani i u takovýchto her nejdeme s vkusem nijak dolů. A vedle toho se můžeme pustit i do kusů, jako je Vějíř z broskvových květů, Divoká kachna, Láska a peníze. A mám tu možnost pracovat s režiséry, které obdivuji.

Jste poslušná herečka, nebo občas protestujete?

Někdy se musíte ozvat, ale já to moc často nedělám. Většinou k režisérovi cítím obdiv a úctu. Ráda uznám, že je to génius, a já jsem na jevišti od toho, abych se pokusila co nejlépe zachytit jeho vize.

To vás s tímhle přístupem musí režiséři zbožňovat.

Nevyhledávám konfliktní situace. Když zde režíroval Sergej Pavlovič Fedotov, obávali jsme se, jaká atmosféra s ním do divadla přijde, je pověstný svojí komplikovanou povahou. Ale naštěstí se zde choval celkem umírněně, krotce, víc než k drobným zákulisním intrikám z jeho strany nedocházelo. Nejlepší pro mě je ale samozřejmě ta situace, kdy se mohu plně odevzdat a věřit režisérovi. Věřit v jeho vize, myšlenky, poetiku.

Vzpomínáte na setkání s nějakým režisérem obzvlášť ráda?

Třeba na setkání s Janem Antonínem Pitínským. Jednak je mimořádný člověk, má v sobě spoustu dobré, kladné energie. A jako režisér je opravdu génius. Nemáte problém mu věřit, když řekne – chtěl bych, abyste to hráli, jako když někdo chodí po skořápkách šnečích ulit. A vy uděláte pak všechno pro to, abyste se dokázali k obrazům, k světu, který v sobě Pitínský nosí, přiblížit, a mohli se stát jeho součástí. Také jedno z nejkrásnějších představení, co jsem kdy viděla a stále si ho v sobě nosím, je Pitínského Sestra úzkost.

Hraní jako ventil

K filmovým režisérům chováte obdobně obdivný vztah jako k těm divadelním?

Já jsem toho zas tak moc nenatočila.

Čím to je? Upřednostňujete divadlo před filmem?

Tak se to nedá říct. Soustředěný způsob práce na divadle je mi bližší, natáčení je hlavně čekání, málo zkoušení, rozkouskované momenty bez návaznosti, nepatrné chvíle intenzity střídané dlouhými prodlevami. Ale nebráním se žádnému natáčení.

Žádnému?

Ne. Jsem herečka, tak hraju. Klidně v reklamě, v seriálu, je to práce. Mám rodinu, divadlo mě neuživí. Samozřejmě, že bych byla nadšená, kdyby přišla nějaká zajímavá filmová role, ale to se neděje. Hodně točím se studenty FAMU, tak dvakrát do roka, ale zdá se, že když školu dostudují, tak na mě nějak zapomenou.

V seriálu jste už hrála.

Ano, čtyři roky v Ordinaci v růžové zahradě. A byla to skvělá zkušenost, za kterou jsem moc ráda.

V jakém smyslu?

Naučila jsem se nebát se kamery. Zvedla jsem si sebevědomí.

Mrzí vás, že nehrajete víc ve filmech?

Co můžu dělat? Je to škoda, ale proč se tím trápit. Na castingy občas chodím, ale zdá se, že čeští režiséři rádi obsazují na jistotu. Nedávno jsem četla rozhovor s Jiřím Vejdělkem, ve kterém říkal, že rád obsazuje neznámé herce. Aha, a jaké? Jednoho z dvaceti? Na druhou stranu ale uznávám, že filmové a divadelní herectví jsou dvě odlišné disciplíny a každý herec není schopen je stejně dobře zvládat.

Myslíte, že si může filmový režisér vybrat herce na divadle?

To těžko posoudím. Snad v menších divadlech, třeba v Dejvickém. Je malinké, hrajete na blízko, takže se můžete svým vyjádřením přiblížit civilnímu, více filmovému pojetí. V malých divadlech si můžete dovolit ta nejjemnější gesta, mimiku, a budou dobře čitelná i v poslední, desáté řadě. To u nás nejde, to by divák ze třetí řady už těžko chápal, o co jde.

Jak vůbec vzpomínáte na svá studia na DAMU, je někdo, kdo vás na DAMU zásadně ovlivnil?

Určitě Jakub Krofta, který mě zatáhl do DRAKU, a Honza Borna, který mě zase přivedl sem do Dlouhé. Ale nejdůležitější pro mě na škole bylo bezpochyby setkání s Petrem Kracikem. Dokázal nás skutečně vést. Zkoušeli jsme s ním Maloměšťákovu svatbu a já jsem poprvé na škole zažila, že s námi někdo skutečně pracoval jako pedagog.

Což je jak?

Dokázal jednotlivé fáze a momenty u zkoušení pojmenovat, říct, co je dobře, a co špatně, poradit, kterým směrem se vydat. Rozuměla jste tomu, co se s vámi i na jevišti děje, žádné nahodilosti nepřipadaly v úvahu. Takhle má pracovat pedagog. Ti ostatní, které jsem na škole potkala a kteří nás učili, byli režiséři, pedagogové ale nikoli.

Změnilo se nějak vaše smýšlení o divadle s přechodem ze školy do angažmá?

Ne.

Opravdu ne, žádná ztráta iluzí, co se divadla týče?

Opravdu ne. Vždycky jsem věřila tomu, že věnovat se divadlu, hraní, má smysl, a to jak na škole, tak potom v angažmá. Ale musíte si to tak nastavit. Snad o sobě mohu říct, že k rolím přistupuji poctivě. Ano, jsem poctivá a pracovitá, a možná i díky tomu u mě k deziluzi, co se divadla týče, zatím nedošlo.

Je pro vás hraní na jevišti určitým způsobem terapií?

Terapií? To asi ne. Může sloužit jako ventil, může se stát, že prostřednictvím nějaké postavy vyjadřuji i své momentální rozpoložení, myšlenky, pocity. Že se to s mým osobním životem sejde, potká. A dobře, i kdyby nějaká hra otevřela mé zasuté bloky, problémy, tak jenom tím, že je na jevišti budu vyjadřovat, se mi v životě nevyřeší.

Takže předpokládám, že oklepat se z role po dohraném představení vám nedělá problém.

Nedělá. Někdy možná přes míru žiji zkoušením, když je hodně intenzivní. Ale samotným hraním už pak ne. Nejsme ruská škola.

Je pro vás divadlo pevným bodem, když se ostatní nedaří?

Tak se to říct nedá, spíš se to proměňuje, přelévá, propojuje. Měla jsem období, kdy jsem byla v divadle tak absolutně spokojená, že se mi i v osobním životě všechno otevřelo, rozzářilo, a obráceně, když člověk prožívá těžké životní období, tak se mu pak nedaří ani v práci. V tomhle není hraní výjimkou.

Co pro vás bylo zatím tím nejtěžším životním obdobím?

Asi rozvod. Nikdy bych si nemyslela, že se s manželem rozejdeme. I lidé z okolí nám říkali – kdo jiný by měl spolu vydržet než vy dva. A vidíte. Obdivuji a je mi sympatické, když spolu lidé dokáží prožít celý život, zároveň jsem ale nechtěla být tou, která je celý život nespokojená, opakuje – to je špatně, to je špatně, a nedokáže s tím nic udělat.

Jak s bývalým manželem vycházíte?

Zůstali jsme i po rozchodu blízkými přáteli.

Některá terapeutka by vám možná řekla, že dokud není člověk srovnaný sám se sebou, těžko se mu vede nějaký spokojený vztah.

Ano, nakonec člověk zjistí, že musí všechno sám. Že si musí všechno sám zařídit…

Tak jsem to nemyslela! To byste byla jak Olga ze Tří sester.

Já vím, vy myslíte, že člověk musí být nejprve šťastný sám se sebou. Jenže s tím já mám problém, myslím, že nedokážu být opravdu šťastná. A i to je téma Tří sester. Pořád čekáme, kdy už pocit štěstí konečně přijde, ženeme se za ním, a nedokážeme žít to, co se odehrává teď.

Jo, dosáhnout pocitu štěstí tady a teď, to je vysoko nastavená laťka.

Je to těžké a já to moc neumím. Mám to pravdu jako ve Třech sestrách, mám vizi, za kterou se ženu, a zapomínám na to, co je teď. A když se pak ohlédnu, říkám si, vždyť to bylo vlastně pěkné období, proč jsem se tak trápila? Proč jsem si nedovolila být šťastná?

Tak to jsou Tři sestry pro vás jak dělané.

Teď, když už je jen hraji, to ani tak nevnímám, ale zkoušení bylo náročné. Pan režisér chtěl, abychom v postavách sester zrcadlily to, co jsme samy zažily, naše zkušenosti. A pokud k takovémuto požadavku přistoupíte zcela upřímně a bez falše, nevyhnete se emočnímu zjitření, které mnohdy víc bolí než cokoli jiného. Přesto jsem ale za období zkoušení Tří sester nesmírně vděčná a ráda na něj vzpomínám.

Jak se cítíte, když jste sama?

Jsem ráda sama, ale zároveň jsem samotářka, která se bojí osamělosti. Strašně moc. Přitom vím, že svou samotu nesmím vnímat nějak negativně, protože jinak to nebude, člověk je opravdu v životě sám.

Co s tím?

Pokusit se přijmout to.

Terapeutické teorie mnohdy říkají, že se máme mít rády a přijímat se.

A teď jde jen o to, uvést ty teorie do každodenního života.

Madla z plakátu

Magdalena Zimová – by vlastně mohla být zajímavá rock and rollová kapela, anebo překvapivý název básnické sbírky (možná i od Jana Skácela). Magdalena Zimová je ale především řečená a vnímaná herečka Madla z Divadla v Dlouhé.

Madla, která je také možnou postavou ze songů Deža Ursinyho. Drobná s dlouhými stíny pohledů srny bloudící v krásných uličkách…uličkách bez konca… Také je Madla první holkou z plakátu v dějinách. Kdo jiný. Jen hlas jí nepropůjčuje František Filipovský, ale Rišo Müller. Madla je černě-modré blues s jistou perličkou na dně, závojem lehce letícím nad křovím obyčejnosti…

Vypadá to, že Madla je motýlem. Není tomu tak.

Madla je tankistkou, protože na Slovensku je to běžné. Pro mě bude Madla vždy Irinkou, jejíž dlaně drásavě zápolí s dvacetikilovým křeslem, jež má za úkol zvednout, ve vůli žít. V tom momentu je všechna ta snaha, ta marnost a popel ve škarpě, přes který se dál rvou jen ženské. V tom momentu je někde naděje. Nevím kde, ale ví to Magdalena Zimová. Sbírka. Postava. Holka z plakátu. Blues. Tankistka a herečka.

Všímejte si jí.

Něco umí a ví!

Martin Františák

• Autor: Beata Parkanová
• Publikováno: 28. května 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Magdalena Zimová: Jsem samotářka, která se bojí osamělosti

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ