Magistrát umí hlídat ekonomiku, ne umění

Pražský magistrát má už několik týdnů nového radního pro kulturu. Milana Richtera vystřídal předseda kulturního výboru a po několik let předseda magistrátní grantové komise Ondřej Pecha (ODS), občanským povoláním režisér, animátor a výtvarník animovaných filmů.

Dokázal jste si při svém politickém angažmá udržet profesi?

Snažím se i teď. Přijdu domu a kreslím. Dneska jdou technologie tak rychle dopředu, že bych byl za půl roku bez kontaktu s animátorskou prací úplně mimo. Za půl roku můžu taky v politice skončit, a co bych pak dělal?

Začínal jsem večerníčky ve studiu Bratři v triku v roce 1982. Dělal jsem všechno od konturisty, animátora po režiséra. Dálkově jsem si udělal FAMU. Umím i disneyovské animace, rozhýbu vám cokoliv, jakýkoliv výtvarný styl. Patnáct let jsem na volné noze a dělal jsem hlavně reklamní spoty. Je to náročná práce, musí být zpracovaná ve stoprocentní kvalitě, ale je to rychlé a pokaždé jiné.

Převzal jste zodpovědnost za resort, v němž se dlouho mluví o řešení několika věcí. Jednou z nich je budoucnost Státní opery. Nedávno – už za vašeho působení – bylo podepsáno s ministerstvem kultury Memorandum vyjadřující zájem města převzít tento operní dům pod svou správu. Jaké důvody k tomuto rozhodnutí vedly a jaké to bude mít důsledky pro financování pražské kultury?

Memorandum je vyjádření vůle po dohodě s ministerstvem kultury, ale ta dohoda ještě není učiněna. Jedna věc je, že bychom chtěli mít metropolitní operu. Srdce mi buší a jednoznačně říkám ano. Druhá, že nejen město je v napjaté ekonomické situaci. Provoz Státní opery není nejlevnější záležitost. Musíme vymyslet, co s nabídkou ministerstva dál. Ustavili jsme pracovní skupinu, kde jsou ekonomové, právníci a umělci. Takový krok by měl vliv na řadu věcí, třeba na budoucnost Hudebního divadla v Karlíně. Musíme uvažovat, zda by se pak jeho zaměření mělo nějak proměnit a podobně. Je tady problém právní subjektivity. Chceme se transformací divadel odpoutat od některých příspěvkovek a v rozpočtu by nám přibyla další. Ideální by bylo najít právní formu, která by umožňovala, abychom se na chodu opery mohli podílet dohromady s ministerstvem. Nějaká nabídka finanční podpory od státu tady je, ale pro nás to bude znamenat navíc minimálně 100 mil. ročně, a to je docela velká částka do systému, který máme zavedený.

Proces transformace spojený s výběrovým řízením na funkce ředitelů je podle vašich informací po několika letech odkladů konečně připraven a měl by se uskutečnit k začátku příštího roku. Deklarujete změny, ale čtyři ředitelé pražských divadel, kteří měli letos po dvou odkladech potvrdit své funkce výběrovým řízením, od vás „jen tak“ dostali nedávno smlouvy na dobu neurčitou. Není to v rozporu?

Byl bych rád, kdyby transformace divadel, která navrhnul Poradní sbor pro kulturu, byla připravená tak, aby bylo možné ji spustit k 1. 1. 2011. Jestli to budu dělat já nebo někdo jiný, nevím. A proto jsme těm čtyřem ředitelům prodloužili smlouvy na dobu neurčitou, protože nevíme, jak naši případní nástupci po volbách s tímto materiálem naloží. Je škoda, že jsme promrhali při transformaci takovou spoustu času, ta divadla už mohla být na jiné úrovni, samostatnější, soběstačnější a mohli jsme se bavit už „jen“ o jejich kvalitě. Nedává smysl, aby samospráva vlastnila divadla ve stávajícím rozsahu. To je opravdu omyl.

Jestli tomu dobře rozumím, tak ta výběrová řízení na vedení těch příspěvkových divadel, která jsou určena k transformaci, jak je navrhoval Poradní sbor, se před komunálními volbami neodehrají?

Ano, to už si musí rozhodnou někdo další. Já jsem si dal za úkol dotáhnout všechna doporučení a materiály Poradního sboru do finální podoby a nechat je schválit. Včetně nového tématu v grantovém systému, které je určeno především těm transformovaným scénám – grantů na investiční vybavení divadel.

Město si nechalo udělat audity některých divadel – příspěvkových organizací a některých podporovaných čtyřletými granty, a prezentovalo společně s auditorskou firmou ty závěry jako velmi uspokojivé. Při nahlédnutí do výsledků je ale vidět velké rozdíly v soběstačnosti mezi srovnatelnými divadly, které hospodaří s granty, a těmi příspěvkovými, ale i uvnitř obou skupin. Máte v úmyslu ještě v období před komunálními volbami nějakým způsobem ovlivnit hospodaření těch divadel?

Audity a jejich doporučení probereme s dotčenými subjekty a zjistíme, co z toho se dá realizovat, a co ne. Z prvního pohledu to vypadá, že ty, které využívají granty, většinou hospodaří efektivněji. Je tam vícezdrojové financování – z ministerstva, někdy dosáhnou na evropské peníze… Díky výši, či lépe níži toho příspěvku musí mít větší soběstačnost, musí se ohánět a musí ty peníze shánět. Jsou divadla, která nedosáhnou na jiné peníze, tam bychom se měli podívat na to, jestli není nějaké řešení toho stavu. Příspěvkové organizace mají svoji jistotu, je třeba zvážit, kde mají rezervy, v personálním obsazení toho moc není. Ale díky příspěvku si mohou dovolit větší obsazení, náročnější výpravu, osvětlení apod. Můžou hrát na finance náročnější představení. Nikdo nehodnotil – a to nevím, jak uchopit – vztah náklady versus kvalita. Jestli za ty peníze, které dáváme tam či onde a jsou utraceny správně nebo v souladu se všemi tabulkami a předpisy, je ta hodnota, kterou vytvářejí, v souladu s náklady.

Uvažuje město do budoucna o nějakém systému průběžného uměleckého hodnocení?

Chceme, aby z příspěvkových organizací byly obecně prospěšné společnosti podrobené grantovému řízení. V grantové komisi jsou divadelníci, odborníci v daném oboru. Ale i lidé z výtvarného umění a dalších žánrů, kteří mají přehled celkový, nejsou zahledění jen do toho svého žánru. Tam by to zásadní hodnocení mělo probíhat. Magistrát je schopný ekonomicky ty věci hlídat, dávat je dohromady, sledovat, vyhodnocovat… Ale umělecké hodnocení by měl být úkol grantové komise. Budeme se snažit ekonomické ukazatele srovnat tak, abychom mohli hodnotit ty samé údaje u grantových i příspěvkových organizací. U auditů byl problém, že to nebylo úplně srovnatelné.

Několik let za sebou pracujete jako předseda grantové komise. Do jaké míry máte možnost ovlivnit její činnost?

V pravidlech stojí, že o grantech rozhodují jenom odborníci a předseda pouze v případě, kdy je hlasování nerozhodné. V posledních třech letech jsem hlasoval asi třikrát. Letos ani jednou. Měl jsem za úkol se zúčastnit i jednání subkomisí, aby neprobíhala nestandardním způsobem. Neprobíhala. Věnuji se především přípravě jednání, jeho řízení a zápisům. Moje práce začíná, kde končí práce grantové komise. To je moje práce jako politika, aby materiál, který navrhne grantová komise, byl schválen. Když někdo v Radě navrhne, aby byly jednomu divadlu navýšeny peníze, a všichni jsou pro, tak je to prostě odhlasováno. Letos byla jediná změna: Karel Heřmánek a Divadlo Bez zábradlí. Koncem ledna byly podepsané všechny smlouvy na čtyřleté granty a pravděpodobně taky proplacené. To se nám ještě nikdy nestalo. Jednoleté granty jsou schválené, denně podepisuji smlouvy. Už se to lepší.

Do vaší kompetence spadají také problémy s opravou či rekonstrukcí Karlova mostu?

Okrajově. Mám stavbu v resortu, ale realizuje ji odbor městského investora, který ji financuje a dozoruje. Měly by ji hlídat orgány památkové péče, což je státní správa, a ne samospráva. Pluju mezi tím, sleduji diskusi, ale šanci do toho zasáhnout nemám. Nejsem k tomu odborně vybaven a ani k tomu nemám žádný nástroj. Fakta jsou trochu jiná než ta prezentovaná v novinách. Diskuse mi připadá často absurdní a za důležité považuji především dokončit tu první etapu, odizolovat mostovku, aby do mostu dál nezatékalo. Ta se trhala, zábradlí se odklánělo od mostu a mohlo spadnout. V tomto směru oprava prokazatelně funguje. Most vysychá. Jaké budou další etapy, jestli je budou dělat kameníci – restaurátoři dalších čtyřicet let, to už tak netlačí na čas. Jestli se tam budou vracet všechny kameny, které se při té opravě vyndaly – bůh suď. My jsme zvolili cestu rekonstrukce, ne restaurování, ta mostovka byla zalitá betonem už předtím, tam nebylo co restaurovat. Jediné, co stálo za úvahu, bylo to zábradlí, ale i tam je většina kamenů nepůvodních, většinou z 19. století.

Máte pro své funkční období vymezené těmi podzimními volbami ještě nějaký cíl, nějaký plán, udělat něco, co tady zůstalo na stole?

Tady je pořád něco na stole. Nejsou tu resty, že by se něco nedokončilo. Teď se snažím pomáhat novému řediteli zoologické zahrady, který nastoupil a řeší řadu problémů, které tam logicky zůstaly nedořešené po panu Fejkovi, včetně toho, že zahrada nemá ani svoje logo, takže vzniká celá nová image, vizuály… Musí to být profesionálně ošetřeno, a ne jako s panem Cihlářem, že se měli s ředitelem rádi, a pak už ne.

Nedalo se dohodnout s panem Cihlářem, že by se znovu obnovilo jednání o logu?

Já jsem navrhoval, že bych se o to pokusil, jeho manželka, Veronika Richterová, je moje bývalá spolužačka. Ale tady už to mají v rukách právníci, zoologická začala pro prezentaci používat jiné výtvarníky, tam už to došlo tak daleko, že cesta zpátky není. Pak řešíme nový sloninec, hrošinec a antilopinec, což je obrovská investice.

Opět se objevila záležitost se Slovanskou epopejí, která se řeší minimálně osmdesát let a stejně dlouho se třeba bude řešit, nevím. To taky nemá skoro žádné východisko. Kauzu Incheba a vyhořelého Průmyslového paláce si nechal k dořešení pan Richter. Přepřahat v tak složité kauze by se nevyplatilo. Ta investice samozřejmě bude obrovská.

Ale samozřejmě mám připraveno spoustu věcí, které v Praze chybí a které bych chtěl rozjet. Budeme dělat stipendijní programy pro mladé, začínající umělce. Jsou tu věci, které se týkají veřejných prostranství v Praze – mobiliář, plastiky… Praha stále nevypadá jako evropské město, je tu málo věcí, které lahodí oku. To, jak se zachází s veřejným prostranstvím v Praze, je katastrofa. Máme tady jednoho Kafku, nepodařilo se udělat Freuda, máme tady památník parašutistům v Holešovicích, který se docela povedl, Praha 6 má řadu kvalitních realizací. Ale máme také řadu dalších počinů, které jsou z uměleckého hlediska značně diskutabilní – Preclíka na Klárově, kašnu na Senovážném náměstí. Z mého pohledu je to zoufale málo a je s tím potřeba něco udělat.