Magor bez nálepek
Komorní inscenace Divadla U stolu nazvaná prostě Magor představuje známého bouřliváka Ivana Martina Jirouse jako niterného křehkého básníka. Režisér Ivo Krobot zbavuje Magora všech zavedených nálepek – hlavní tváře českého undergroundu, politického vězně, radikálního proamerického antikomunisty nebo třeba nevyzpytatelného pijana, který vždy a všude pouráží okolí, udělá striptýz a někdy se i serve.
Ivan Martin a Františka Jirousovi – Jan Kolařík a Petra Bučková FOTO IVO DVOŘÁK
Krobot uvádí diváka do světa dvou osob: Jirouse a jeho dcery Františky. Oba spolu žili posledních osm let před literátovou smrtí ve smíchovském bytě. A právě z tohoto období a z Františčiných zápisků inscenace čerpá. Vedle těchto vzpomínek nadepsaných na Smíchově byl heaven zazní také Jirousovy básně, z nichž některé zhudebnil Zdeněk Kluka. Autorská dvojakost textů v podání hereckého dua Jana Kolaříka a Petry Bučkové tvoří také ústřední a pomyslnou dvojpólovost inscenace. Zvláštní soužití otce a jeho dcery, které pulsuje mezi drsným názorovým jiskřením a nevyřčeným respektem, utvořilo jedinečnou kvalitu. Toto rozvržení navíc osloví také diváky, kteří neznají fabuli a fakta Magorova života. V inscenaci se to totiž uměřeně hemží jmény, vztahy i reáliemi třeba z básníkova statku ve Vydří.
Přestože Krobot zapracoval do dialogů výhradně autentický materiál, výsledná montáž není žádným suše autobiografickým divadlem, ale spíše velkým poetickým pásmem, jemuž kralují oba herecké výkony. Jan Kolařík se nesnaží v gestech, intonaci ani v jevištním tvarování své fýzis napodobovat excentrického provokatéra Magora. Verše mu jdou z úst neokázale a přes všudypřítomný sarkasmus a vulgarity cítíme jejich něhu a pokoru. Velkou devízou večera jsou také Kolaříkovy pěvecké výkony. Bučková vytváří portrét dospívající dívky, kterou otcův životní styl místy trápí, stejně jako ji udivuje. Ambivalenci svého vztahu vyjadřuje často vnitřními monology, divák možná klopýtne o její advokacii alkoholismu, ale bylo by marné nevidět, že svoboda a chlast byly Magorovy svaté entity.
Krobotův divadelní palimpsest odhaluje intimnější, snivou a poetickou postavu muže, který vedle lásky ke tvrdému chlastu stejně tak miluje živé slovo a víru. K tomuto důvěrnému pohledu slouží výtečně kamenné podloubí malé sklepní scény a také scénografické řešení Jana a Barbory Konečných, kteří vlastně vycházeli z reálného bydlení obou hrdinů. Každý z nich měl ve smíchovském bytě svoji místnost, mezi nimiž byl další pokoj jako prostor setkávání, ale také ostré názorově výměny. Františka navíc mnohé z faktografie s režisérem konzultovala.
Krobotova inscenace to s obnažováním a dávkováním intimity v jedinečném poetickém oparu umí. Není to žádné voyeursky kalkulované vysvlékání a obnažování básníka, jehož životní i umělecká extempore by mohla být záminkou k drsnějšímu pokoukání. Inscenace Magor není také prostým dokumentem nebo třeba divadelním hájením známého provokatéra. Je totiž ponejvíce křehkou divadelní sondou, a to je na výsledku vedle hereckého vkladu tím nejzajímavějším. Inscenace funkčně pulsuje díky nenásilnému odhalování křehkého světa dvou blízkých lidí, těží své podmanivé kouzlo z jejich paralelní koexistence. Magor by možná tolik drsné něhy ani neunesl, poslal by si pro panáka, ale v tomto tvrzení jsme zase zpět u těch Krobotem odchlipovaných nálepek svérázného umělce.
Divadlo U stolu – Ivan Martin Jirous, Františka Jirousová: Magor. Scénář a režie Ivo Krobot, dramaturgie Petr Oslzlý, pohybová spolupráce Zoja Mikotová, scéna Jan Konečný, Barbora Konečná, kostýmy Alice Novotná, hudba Zdeněk Kluka. Premiéra 23. února 2013 ve Sklepní scéně CED.
Komentáře k článku: Magor bez nálepek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
