Divadelní noviny > Názory – Glosy

Mají smysl ceny kritiků?

Hned na začátku říkám, že ano.

1. Každá cena má smysl v tom ohledu, že upíná pozornost širší kulturní veřejnosti k určitému kulturnímu fenoménu, v tomto případě k divadlu. Veřejnost vidí, že divadelní provoz v naší zemi neprobíhá „živelně“, to znamená, že si divadla něco nehrají a kritici je ad hoc kritizují, ale že je divadelní dění v zemi nahlíženo i jaksi „globálně“.
2. Psychologicky je udílení odborných cen dobré i pro samotné tvůrce, protože během této slavnostní události se sejdou dosavadní sokové (umělci versus kritika) na celkem přátelském večírku, a obec kritiků na něm dokonce některé tvůrce pochválí a vyznamená, zatímco celý rok je, pokud možno, dehonestuje.
3. Pokud se jednotliví členové odborné veřejnosti vyjadřují k „nejlepší inscenaci“, je to z hlediska vnímání světa vítaný obrat – kdežto kritikům se většinou nic nelíbí, zde si můžeme přečíst sumář pozitivních zpráv, co se jim líbí.
4. Při označování „nejlepších inscenací“ konečně odborná veřejnost bere osobní zodpovědnost za „globální“ hodnocení divadelní žatvy.
5. Pokud často umělci sami tápou, proč se jednomu kritikovi líbí podprůměrná opereta a nelíbí s veškerou energií prezentovaná méně hraná opera, pak ve vyjadřování k „nejlepší inscenaci“ trochu nahlédnou do vkusového pole jednotlivých kritiků a pomůže jim to v orientaci ve vkusovém niveau odborné veřejnosti.
6. Někdy se říká, jak mohou kritici vyhodnotit „nejlepší inscenaci“, když všichni neviděli všechno. Při počtu a kumulaci premiér v českých divadlech to ani není fyzicky možno. Představa 200 členů odborné veřejnosti, kteří jezdí autobusy v podstatě z premiéry na premiéru, a co jedna skupina nestihne, protože na paralelní premiéry se kritická smečka musí rozdělit, musí hned ráno po snídani zhlédnout z kvalitního videozáznamu… všechny honoruje ministerstvo kultury a o jejich duševní zdraví pečuje ministerstvo zdravotnictví (protože samozřejmě v této jednostranné životní orientaci musí docházet k únavě až deviacím), tato představa je z rodu Orwella.
7. Že všichni nevidí vše, je pseudoproblémem, protože vnímání divadelního dění v naší zemi probíhá v Gaussově křivce. To znamená, určité divadlo, tvůrčí tým, dramaturgické směřování… na sebe nabaluje reference, co o tom říkal soused u stolu… a pak se kritik zvedne a nahlodán těmito referencemi na představení dojde. Pokud některá divadelní tlupa nebo jednotlivec dlouhodobě produkují blbosti, nic pozitivního se na něj nenabaluje a nikdo z kritiků na to ani nejde. To, že některý „produkt“ zhlédne více kritiků, je tedy výsledkem i toho, co bylo a bude.
   (Naopak pro tvůrce je to jeden jediný okamžik v životě věčném, před nímž nebylo nic a po němž nebude nic.)
8. Výsledky anket jsou nakonec vlastně reprezentativní, protože rok od roku zachovávají stejnou metodiku, takže výsledky lze sledovat i v delších etapách a mnoho mohou říci o celkovém pohybu jak divadelní produkce, tak názorových pohybů v odborné veřejnosti.
9. Další argument, který zpochybňuje kritické hodnocení inscenací, je, že v některých žánrech (činohra) je kritiků moc, tedy činoherní inscenace dostávají více hlasů, v některých žánrech (opera, taneční divadlo) je kritiků málo, to znamená, jejich hlas v kopě činoherních odborných fandů zanikne. Počet odborníků na jednotlivé žánry však vzniká zcela automaticky a přirozeně dle množství produkce v jednotlivých žánrech. Na tisíc premiér činoherních je prostě 100 kritiků a na sto operních premiér jich bude 10. Při megačíslech činoherních premiér se venkoncem pozornost odborné veřejnosti k tomuto žánru rozptyluje mnohem více než v obci operních či tanečně-divadelních kritiků.
10. Závěrem tedy musím konstatovat, že cen „odborné veřejnosti“ by mělo být daleko více, v nejrůznější metodice (od udílení Ceny Milana Uhdeho, o které rozhodne on sám, až po anketu všech trochu k divadelnímu žánru přilnuvších osobností). Nejkrásnější na onom „oceňování“ je ovšem pro mne jakási rytířskost tohoto aktu. Stojí-li celý život proti sobě v brnění Vladimír Morávek a Vladimír Hulec, řežou do sebe nemilosrdně oboustranným mečem, už i ruka jednomu chybí, druhý těžký šrám na rameni bolestně přemáhá, a tu náhle Vladimír Hulec meč odhodí a s pokorou připne Vladimíru Morávkovi zlatý chocholec jako výraz uznání za dosavadní boj, nejsme všichni až dojati tímto gentlemanstvím, a to, prosím, pěkně v pravém smyslu toho slova? Něžnost!

• Autor: Petr Kofroň
• Publikováno: 21. ledna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mají smysl ceny kritiků?

1. irena kolmanova

   

   I like it.
   Skvěle napsanē.

   14.06.2015 (22.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ