Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Velká a malá gesta DIVADLA (No. 1)

    Začátek Mezinárodního festivalu DIVADLO se odehrál ve znamení velkých gest. 1914, inscenace Roberta Wilsona, ještě v Praze ve Stavovském divadle, festival otevřela strojově přesnou, formálně vycizelovanou „pohlednicí z pohnuté doby“ – z doby, která odstartovala válku, po níž svět již nikdy nebyl a nebude takový jako předtím. Třeba takový, jako v Gogolově Revizorovi, jehož maloměstský provinční poklid rozruší vpád domnělého revizora, stejně jako sedm kulí v Sarajevu rozvrátilo v okamžení starý svět vzhůru nohama. S Revizorem, jímž festival byl o den později v Plzni slavnostně otevřen, přijel budapeštský Vígszínház, který inscenaci zgruntu oprášeného a přepsaného Gogola připravil v koprodukci s nezávislou hereckou skupinou Sputnik Shipping Company režiséra Viktora Bodó. Mezi dvě velkolepé, ale i trochu velkohubé inscenace byl vložen o kategorii skromnější, naivistický střední díl, inscenace Marka Zákosteleckého a Jiřího Havelky, nazvaná Poslední trik Georgese Mélièse. A zapůsobil zatím nejlépe stylovou čistotou.

    1914

    Pavla Beretová a Enikő Eszenyi v inscenaci 1914 FOTO LUCIE JANSCH

    Autorský styl Roberta Wilsona je v dynamicky proměnlivém, a stále akcelerovanějším dnešním světě, jednou z mála konstant, z mála jistot, na něž si možno vsadit. Jdete na něj a už předem víte, jaké to bude. Nebudu zde vyjmenovávat atributivní znaky jeho režijního rukopisu, bylo to učiněno již mnohokrát a ten, kdo na Wilsona chodí, je dobře zná. Jediným napínavým momentem je, jak si tentokrát sedne jeho vyhraněný styl a zvolený námět. V protiválečném kabaretu 1914 si naštěstí vše se vším porozumělo celkem dobře. Nikdo zde nedostal výprask a nebyl Wilsonovým bičíkem vyháněn z divadla, jako třeba naposledy v témže divadle Čapek ve Věci Makropulos. A nebo přesněji, i zde byl Švejk, jedno z hlavních a možná vůbec hlavní téma inscenace, vyháněn, ale zkuste Švejka vyrazit oknem – vrátí se vám dveřmi. Jako nezničitelná lidová postavička. Čech se vším všudy, o němž se stále a stále vedou spory, zda byl tak blbej, nebo tak geniální, aniž by byla sebemenší šance tento rébus kdy rozlousknout. Klobouk dolů před výkony všech herců, jako Wilsonova rukojmí se pohybují dokonale. Je to nejen přesné, ale i vtipné, veselé i k uzoufání smutné. Takže, kdo má rád Wilsona, mohl odcházet spokojen, byv nasycen jeho krmí až po okraj. Americký mág nabízí pravda tento pokrm již povícero dekád, ale stále s vybraným šarmem číšníka z Ritzu.

    FOTO ARCHIV DIVADLA

    Dušan Hřebíček jako Georges Méliès FOTO ARCHIV DIVADLA

    Georges Méliès, prvý iluzionista v historii filmu, je nám představen jako vetchý stařec na samém prahu smrti. Smlouvá s ní neodolatelným způsobem a diváci mu drží palce. I když, snad až na děti, všichni dobře víme, jak jeho boj musí dopadnout. Dušan Hřebíček je naprosto přesný, má fórky němé grotesky odkoukané vskutku do nejmenšího detailu. Kdyby nebyla inscenace tak existenciálně smutná, museli byste se válet smíchy po podlaze. Takhle vřeští jenom děti – střídavě radostí a hrůzou. Hudba decentně a nevtíravě podkresluje bizarnost dění na maličké scéně, kde se ve stylu keystonských strážníků honí stařec se všemi bídáckými klony smrťáků. Jak zmizel? Kam se propad? Aha, támhle je, vykouk na nás ze zásuvky. S tímhle kusem by Drak mohl klidně i na festival kouzelníků.

    FOTO ARCHIV FESTIVALU

    V maďarském Revizorovi je cítit Gogolův škleb FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Dá se Revizor vůbec ještě dneska hrát? Způsob, jakým si na tuto otázku odpověděl Viktor Bodó, je jistě pozoruhodným divadelním výrokem. Jeho inscenace o tuposti a provinční vzhlíživosti k čemukoli co přichází z centra má všechny znaky vyspělého, profesionálního divadla. Svou bizarní vykachlíkovanou scénu, jež mimochodem od počátku slibuje více, než co nakonec v průběhu večera zažijeme, si zalidnil postavičkami, z nichž každá má Gogolův satirický škleb na tváři a dynamit v těle. Je to akční, dynamické a má to zdánlivě všechny vnější atributy, které toto divadlo spojují s dneškem. Jedno však bolestně chybí: soudobý výklad gogolovského tématu, který by nás zanechal zmrazené hrůzou z poznání, že je sakra pořád o čem hrát…


    Komentáře k článku: Velká a malá gesta DIVADLA (No. 1)

    1. Tomáš Jarkovský

      Avatar

      Meliés: „S tímhle kusem by klidně mohla Alfa i na festival kouzelníků.“ To by nemohla. Hraje ho divadlo Drak.

      14.09.2014 (23.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. DN

      Avatar

      Děkujeme
      za upozornění. Opravili jsme v původním textu. Hrálo se v Alfě, ale šlo o hostující inscenaci královéhradeckého Draku.
      Za pochybení se omlouváme.

      15.09.2014 (5.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,