Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Malá inventura 2020 (No. 4)
V pátek 21. února, první den festivalu nového divadla Malá inventura, bylo ve Studiu ALTA možné vidět pohybově-vizuální inscenaci Medúza kolektivu tYhle v režii Marie Gourdain. Těla čtyř tanečníků (Florent Golfier, Marek Menšík, Jaro Ondruš, Matthew Rogers) a jedné tanečnice (Sabina Bočková) se splétají a zase rozplétají, bojují mezi sebou i společně a z plných plic křičí, aniž by vydala hlásku.
Inscenace Medúza v rámci Malé inventury 2020. Foto: archiv festivalu.
Název inscenace, stejně jako její podoba, je inspirován obrazem Théodora Géricaulta Vor Medúzy. Géricaulta vycházel ze skutečné události z roku 1816, kdy loď s názvem Medúza ztroskotala u pobřeží Senegalu. Kapitán společně s několika dalšími prominentními pasažéry opustil loď a ostatních asi sto padesát cestujících zanechal napospas osudu. Po patnácti dnes bylo patnáct přeživších zachráněno. Ostatní do té doby spáchali sebevraždu, byli zabiti, někteří dokonce snědeni. Sama režisérka považuje obraz za metaforu k současnému stavu společnosti – stavu monstrozity. Staré zaniklo, nové zatím nevzniká. A vtělením monstrozity je právě antická Medúza.
Minimalistickou scénografii, jejíž části zároveň slouží jako rekvizity, tvoří čtyři obdélníkové desky propojenými čtyřmi dřevěnými tyčemi a po obvodu obemknuté žlutým páskem. Tanečníci v rámci představení sami jednotlivé části pospojují a zase rozpojí. Nejprve s rozvahou kladou desky vedle sebe, ten, kdo zrovna nepracuje, pozoruje důkladně své kolegy. S každou další součástkou je vždy zacházeno s jistotou a umem, vše do sebe perfektně zapadá. Zároveň jsou ovšem jednotlivé pohyby vykonávány táhle, jako by neměly nikdy skončit. Naopak když dochází na konci k rozkladu, dochází mezi člověkem a předmětem k boji. Pohyby zůstávají táhlé, mají v sobě ale nesmírné napětí. Pomalu se jedna z desek sváží na tanečníka, pomalu se on snaží bránit. Je vidět, jak mu na čele vyráží pot a na rukách i krku se mu objevují žíly. Jako ve zpomaleném záběru se zaklání, kam až mu tělo dovoluje, sbírá síly, a nakonec sebe i desku navrací do původní polohy ve stoje.
Inscenace je z velké části tvořena obrazy. Živými obrazy. Všech pět tanečníků stojí na vyvýšené platformě tvořené spojenými deskami. Jeden se z ničeho nic vydává na okraj a chystá se ostatní opustit. Celá skupina se vrhá k němu a na poslední chvíli ho zachytává, za nohu, ruku i tělo. Stop! Vše se zastaví a divák se dívá na podivnou scenérii – jako skokan na lyžích, zadržen svým týmem těsně před odrazem. Výjev podobný tomu na Géricaultaově obraze. Po několika vteřinové pauze se pětice dává opět do pohybu. Na malém pódiu se schyluje k souboji. Nejprve ve dvojicích, které se ovšem k sobě přibližují. V poslední fázi už lze těžko rozeznat, komu patří chodidla, lokty a hlavy trčící z hromady lidských těl. Extrémní verze hry Twister. Stop!
V Medúze stojí vedle sebe pohybové variace, jež vypadají, jako by se děly pod vodou a extrémní extatická gesta a pózy. Kontrast mezi těmito dvěma polohami způsobuje, že jako divák přecházím společně s tanečníky od napětí k uvolnění, od nádechu k výdechu.
///
Další reportáže z festivalu Malá inventura naleznete zde.
///
Komentáře k článku: Malá inventura 2020 (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
