Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Malá inventura 2020 (No. 5)
Jede se dál! Festival Malá inventura pokračuje a pomalu se blíží do finále, čeká ji poslední víkend, který zahájila již pátečním večerem v prostorách korza Veletržního paláce, v Altě, Cross Atticu, ale znovu také v Divadle Archa nebo i ve Studiu Paměť.
Anička a letadýlko. Foto: archiv souboru.
Není řečí bez small talku
Každý z nás se občas dostane do situace, kdy neví, co říct, a tak vede rozmluvu o obyčejných věcech jako je počasí jen proto, aby řeč nestála. Tomuto „fenoménu“ se odborněji říká small talk a ve své inscenaci Small Talk jej trochu jinak využil soubor Anička a Letadýlko během pátečního večera Malé inventury ve Studiu Paměť.
Je úplněk a několik různých dvojic (ztvárněných Annou Duchaňovou a Václavem Zimmermanem) prožívá zvláštní situace, jejichž původcem je právě jakýsi hybrid small talku, který otevírá brány palčivým tématům. Setkáváme se tak s dvojicí nešťastně zamilovaného ušmudlaného Karla dvořícího se své školní lásce, povrchní Sabině (která o něj očividně nestojí), nebo dvojici homosexuála a slečny, která je nešťastná kvůli svému ženství, ale dostáváme se i do bizarnějších situací, kdy sledujeme výstředně ztvárněného Ježíše s hysterickou Marií.
Jednotlivé situace si berou na přetřes společenská témata, která jsou zaobalena obyčejným small talkem, a jakmile se dostanou k jádru palčivého pudla, je pak téma podáno s výstřední nadsázkou – ať už se jedná o homosexualitu, nevěru nebo víru. Téměř každá scénka je pak doplněna hudebním číslem, a tak lze hledat spojitost s kabaretem, do čehož sedí i absurdní humor. Inscenace je orámována příchodem a odchodem měsíce v úplňku (v podobě obrovské koule z měkkého pěnového materiálu), který je po celou dobu přítomen na boční straně scény a sarkasticky až cynicky komentuje dění. Mimo funkci časového rámce, ale není jeho funkce příliš jasná.
Výbornou podívanou je různorodá proměna Anny Duchaňové s Václavem Zimmermanem. Jednoduchými a rychlými převleky jsou oba aktéři schopni změnit prostředí, situaci a zcela proměnit i své charaktery. Jejich herecké vyjádření se pohybuje v celé škále – od decentních, melancholických projevů, až po divoce vášnivé a hysterické. Jelikož v inscenaci hraje důležitou roli nadsázka, je tomu stejně tak podmíněn i projev – Duchaňová s Zimmermanem tedy místy velmi dobře zveličují gesta či jsou naivnější, než by bylo třeba, a právě nadsazený herecký výkon je jedním ze zdrojů komiky.
Small Talk je zábavnou hříčkou, která téměř až parodickým rázem převrací běžné chápání small talku a s určitým nadhledem se chápe i palčivějších společenských témat. Díky přítomností Zimmermana a Duchaňové se z inscenace stává vtipná show plná bizarních situací s občas až trapným humorem, na kterou se ale publikum baví dívat až do samotného odchodu měsíce za doprovodu Dvořákovy Rusalky.
Jan Mocek – Virtual Ritual. Foto: Adéla Vosičková
Hra naruby, aneb kdo si hraje…
Internetový server youtube zažil od svého založení v roce 2005 obrovský boom a stal se z něj konzumní fenomén nejen v oblasti zábavní, ale i edukativní. Mimo jiné je to ale v současnosti platforma, která dala vzniku novodobému zaměstnání s názvem „youtuber“ – člověk, který nahrává svou činnost (ať už jakoukoliv), zveřejňuje ji a snaží se získat co největší množství diváků. V určitém ohledu má mnohé společné s divadelní produkcí, která je taktéž zábavná nebo edukativní, a snaží se získat si co největší množství diváků. V naší zběsile rychle se měnící a rozvíjející společnosti bylo jen otázkou času, kdy se tato dvě média propojí. Fiktivní hranice mezi divadlem a youtube boří inscenace Virtual Ritual, která byla představena v pátek večer v Divadle Archa.
Tohle není divadlo, dneska budeme hrát Grand Theft Auto-, zahajuje inscenaci česko-japonský architekt a děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci Osamu Okamura, přičemž následně zasedá k počítači vedle svých kolegů – fotografky a gamerky Adély Vosičkové a youtubera jménem Atlet (Ondřej Pokorný). Všichni tři nám společně představují pravidla hry – jak si vytvořit charakter, a jak se ve městě Los Santos orientovat, a ideálně i přežít.
V první části inscenace jsme součástí klasického let’s playe (sledujeme, jak někdo jiný hraje hru), který je obohacen o faktické informace vztahující se k architektonickému fungování fiktivního města. Zjišťujeme, že Los Santos je vybudováno na reálných základech amerických měst, a díky „mini přednášce“ Okamury se dozvídáme o disproporcionalitě bohatých a chudých čtvrtí, včetně ukázky toho, jaký vliv to na obyvatelstvo má.
Vosičková následně seznamuje své publikum s ostatními postavami ve hře, tzv. NPC (non-playing characters) postavami, jejichž role ve hře je pouze cyklicky opakovat své virtuální rituály v podobě několika frází, pohybů a jednat zakódovaným způsobem primitivizovaného chování. Společně s tím upozorňuje, že většina budov ve hře jsou jen prázdné krabice, jedničky a nuly – obé, jak NPC charaktery, tak většina budov ve městě, se odkazují k určité vyprázdněnosti a automatičnosti skutečného světa.
Účel hry pak demonstruje Pokorný – stačí okrádat lidi, krást auta, zabíjet a postupně se posouvat ve společenském žebříčku stále výš. Ačkoliv formou a komentářem, kterým nás při svých akcích Pokorný doprovází, se celá záležitost zdá být značně komickou, ve skutečnosti na ní nic zábavného není. Obzvláště, když si uvědomíme, že to, co je pro nás hra, je jinde realitou.
A o to tvůrci do určité míry usilovali ve druhé části hry. Jakmile je nám představeno fungování a pravidla života ve městě Los Santos, rozhodnou se naši tři hráči převzít otěže herního života do svých rukou a s kamerou v ruce vybíhají z divadla. Pouhé záběry z ulice stačí k tomu, aby začala vyvstávat paralela reality s hrou.
Všichni tři se po chvíli vrací zpátky k počítači a začíná nová hra. Tentokrát ale sledujeme skutečné záběry z reality, kdy každý z přítomných hraje sám za sebe, za skutečnou Adélu, Ondřeje a Osamu, a všechny tři postavy jsou identicky oblečené jako jejich fiktivní charaktery z předchozího GTA. Pokud záběry při útěku do ulic nebyly dostatečně jasnou paralelou, teď už je přímo do očí bijící. Okamura, Vosičková i Pokorný používají zcela identické repliky, které využívali předtím při hraní GTA a publikum ke svému zděšení a možná i mírnému pobavení zjišťuje, že skutečnost funguje velmi podobně jako hra.
Ansámbl Virtual Rituals vystupuje tak přirozeně, jak jen před kamerou přirozený lze být. Skrze svou přirozenost poukazují na to, jak snadno se vzdáváme vlastní identity a seberealizaci investujeme do tvorby a vývoje fiktivního charakteru. Jde o reflexi skutečnosti, z níž na povrch vyplývají hrozby, které se v kontextu hry zdají být zcela nevinné – je přeci normální ublížit člověku, stejně tak jako porušovat předpisy, že? Ve chvíli, kdy tuto skutečnost vyslovíme nahlas, zdá se být až absurdní, ale následným přesunem do skutečného života tvůrci poukazují na to, jak snadno se hra přehoupne do reality.
///
Další reportáže z festivalu Malá inventura naleznete zde.
///
Komentáře k článku: Malá inventura 2020 (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
