Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Malá mořská kráva

    Umělecké vedení královéhradeckého Divadla Drak, ředitel a dramaturg Tomáš Jarkovský a umělecký šéf a režisér Jakub Vašíček, pohostinsky opět zavítali do pražského Minoru. Po inscenacích Perníková chaloupka (2012) nebo Sněhurka is not dead (2020) se vrátili k hudebnímu zpracování pohádkové klasiky a Tomáš Jarkovský navázal i na své předchozí dramaturgické zkušenosti s tvorbou Hanse Christiana Andersena – v roce 2015 připravil s manžely Vyšohlídovými pod hlavičkou Divadla U staré herečky Ošklivé kačátko a o dva roky později zde v Minoru činoherně-taneční Sněhovou královnu s Lenkou Vagnerovou a podobným kolektivem herců a hudebníků, který nyní vypráví příběh Malé mořské víly

    Princovu lásku si místo Malé mořské víly (Hedvika Řezáčová, vpravo) získá lidská dívka převlečená za plavčíka (Vendula Holičková) FOTO ZBYNĚK HRBATA

    Jako první ovšem diváky ve foyer vítá sám ředitel divadla Minor Zdeněk Pecháček, který se touto sezonou po celém čtvrtstoletí loučí se svou funkcí. V pruhovaném námořnickém triku, kšandách a červené čapce se poté, co se diváci usadí na polštáře na elevaci, objeví na boční lávce a pronese pár vzletných mouder coby vypravěč svěrákovského typu. Načež upustí láhev, na jejímž dně nenašel pravdu, a ta jako kouzlem žbluňkne do vody ve skleněné míse na druhé straně scény, kde si – ve své zahrádce – hraje – a hudebně kouzlí – Malá mořská víla. Jako bychom se pod mořskou hladinu propadali postupně už příchodem do divadla a cestou dolů do sálu, poté nás pod ni vtáhla jízda kamery (bodový reflektor) sledující padající láhev a nakonec filmový střih (změna světla) na samé mořské dno. Byť tentokrát Vašíček s Jarkovským nepoužívají svou oblíbenou metodu live-cinema (kterou zde využili například ve Sněhurce nebo v oceňované inscenaci Bílý tesák v Draku), filmové přemýšlení zkrátka nezapřou. Stejně jako vztah k dobrodružné literatuře (v Minoru se stále hraje jejich Záhada hlavolamu podle Jaroslava Foglara) či přímo k námořnické tematice (Velbloud, ryba, slepice aneb Námořnická historie v Naivním divadle Liberec z roku 2011 nebo loňský Twainův Huckleberry Finn v Draku).

    Hlavním scénickým objektem je námořní loď v pozadí (přičemž lodní můstky tvoří můstky divadelní), na níž se jako na Bludném Holanďanu plaví princ se svou posádkou. Scéna v popředí pak představuje mořskou hladinu se ztroskotanou bárkou u levého portálu a při proměně světla mořské dno, uprostřed vyplněné pouze chlupatou pohovkou alias korálovým palácem a vpravo skleněnou mísou plnou vody. Inscenace si tak vystačí bez zbytečných přestaveb na královský palác či pláž – veškeré dějové posuny jsou řešeny pouze za pomoci světel, kostýmů a herecké akce, přičemž dno oceánu vykreslují především mořské panny s bublifuky v lesklých zelených šatech (Anna Bubníková, Ivana Huspeková a Bára Mišíková) a jejich přísná matka (Monika Načeva), jež je spojením postavy královny moří a čarodějnice, přicházející rozdováděné dcery pokárat z elevace.

    V souladu se střihy a světelnými efekty, vytvářejícími divadelní iluzi, tvůrci pracují s kontrastem racionálně pojímaného světa a světa fantazie. Zatímco se Malá mořská víla rochní ve své zahrádce a Hans Christian Andersen (Karel Kratochvíl) popisuje její království, shora se na scénu začne spouštět potápěč (Petr Reif), který následně život na mořském dně zdokumentuje z vědeckého hlediska. Jeho visící nohy v bílém plátěném skafandru mohou zpočátku připomínat i kosmonauta, a tak si můžeme snění mořských víl o našem světě nad hladinou snadno připodobnit jak k Andersenově pohádce o životě na dně oceánu, tak obecně k lidským fantaziím o světech pod tím naším i nad ním. Potápěčovy vstupy, přerušující děj Andersenovy pohádky, působí didakticky a poněkud těžkopádně, později navíc Petr Reif převezme i roli učitele, kárajícího fantastu Andersena. Když ovšem narazí na Malou mořskou vílu a popíše ji podle Wikipedie coby sirénu neboli ochechuli či mořskou krávu se silnou vrstvou podkožního tuku, tedy zástupce řádu mořských savců, zahrnujícího například čeleď kapustňáků, vyvolá zasloužený smích.

    Skutečně trefné je ovšem teprve obsazení Malé mořské víly, protože Hedvika Řezáčová je se svými 153 centimetry prostě a jednoduše – malá. Namísto subtilní elegance, kterou si v Andersenově pohádce Malá mořská víla získá prince, ovšem překypuje spíše rozvernou energií a její skotačivý tanec dává zcela zapomenout na kletbu, jejíž vinou ji má v lidské podobě bolet každý krok. Jelikož jde o jednu z mála pohádek s aktivní ženskou hrdinkou, princ v podání Mikoláše Čížka zde moc prostoru nedostává a působí spíše jako jeden ze členů kapely, kterou spolu s hudebníky na scéně tvoří jeho dva kumpáni-námořníci (Václav Jelínek a Pavol Smolárik). Příběh do prince tajně zamilované dívky, která se převleče za plavčíka, aby své lásce mohla být nablízku, naopak s melancholickou rozervaností i feministickým drajvem skvěle rozehrává Vendula Holičková, jejíž zpěv zní kvůli náročným partům představitelky její malé sokyně dokonce ještě líbezněji, a tak není divu, že je Malé mořské víle souzena jen nevděčná role kamarádky…

    S nevšedně tragickým koncem pohádky se ovšem tvůrci vypořádali v duchu racionální linky inscenace a nechali potápěče, aby zrušil divadelní iluzi. Požádá tudíž techniky, aby rozsvítili pracovní světla, a dětem vysvětlí, že herci své role pouze hrají. Na premiéře se s ním děti sice zarytě hádaly, že pohádky a sny mají v životě své místo, ale zpět do světa fantazie už se bohužel neponořily. Zatímco Karel Kratochvíl s Hedvikou Řezáčovou v kratičkém poetickém dovětku foukali do vody, aby vytvořili mořskou pěnu, v niž se na hladině oceánu proměnila smířeně umírající Malá mořská víla, děti se bavily sledováním na dálku ovládaného nafukovacího klauna očkatého, který se zatoulal v hledišti. A tak se v mořské pěně nakonec rozplynulo spíše poselství pohádky, zatímco nová minorská zpěvohra se nechtěně proměnila ve variaci na dejvický muzikál Kde je ta ryba?

    Minor, Praha – H. Ch. Andersen, T. Jarkovský, J. Vašíček: Malá mořská víla. Režie Jakub Vašíček, dramaturgie a texty písní Tomáš Jarkovský, scéna Kamil Bělohlávek. Premiéra 9. března 2024 ve Velkém sále.


    Komentáře k článku: Malá mořská kráva

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,